Útěk náchodské princezny Johanky Kuronské s potulným hercem v roce 1799

Petr Biron, vévoda Kuronský, se narodil 15. února 1724 v Mitavě. Nejprve se svým otcem sdílel vyhnanství na Sibiři a v roce 1769 se ujal vlády nad Kuronií a Semigalií, která však nebyla kvůli různým třenicím mezi měšťanstvem, šlechtou a carským dvorem vůbec jednoduchá. Začal tedy přemýšlet, že se této nevděčné role zbaví a zmizí odsud někam pěkně daleko, kde by měl klid a užíval si svého bohatství.

Roku 1786 zakoupil vévodství Zaháňské ve Slezsku a v roce 1792 panství Náchodské v Čechách, kam se rozhodl přestěhovat. 28. března 1795 podepsal listinu, v níž se zřekl vlády, začež mu bylo dáno 50 000 dukátů s ročním důchodem 80 000 rublů a pro jeho manželku Annu Charlottu Dorotheu von Medem dalších 40 000 rublů ročně. Netrvalo dlouho a 13. června 1796 byl vévoda s celou rodinou uvítán na Náchodě.

Jeho dcera Johanna, která se narodila 24. června 1783, byla již od dětství „děvče s čertem v těle“ a do dějin rodu se zapsala tím, že v roce 1799 uprchla s kočovným hercem. Jejímu otci se ji sice podařilo vrátit zpět, ale ten ji nikdy tento poklesek neodpustil a roku 1801 ji provdal za Františka knížete Pignatelli de Belmonti, vévodu z Accerenza.

Ale vraťme se na úplný začátek tohoto příběhu, který je zmíněn například v Jiráskových románech „Na dvoře vévodském“ a „F. L. Věk“. Její otec byl velmi kulturně založen, takže se na náchodském panství ve velkém provozovala hudba a hrálo divadlo. To svého času vedl berlínský herec a rada vévodova dvora Guglielmo Carolo Arnoldi, vlastním jménem Vilém Arnold. Byl malé a zavalité postavy, ale jeho obličej byl prý velmi krásný a od prvního pohledu sympatický. Navíc v jeho žilách proudila neposedná krev. Nikdo neví, proč byl vévodovou vlastně jmenován dvorním radou. Snad v tom měly nějaký význam jeho pletky s herečkami Aloisií Lentnerovou a Johannou Reineckeovou, které patřily k Arnoldiho divadelnímu souboru.

Netrvalo dlouho a po vévodovi, kterému se vetřel do přízně, okouzlil též jeho dceru Johannu, jež byla pravou dcerou svého otce a do hlubokých očí Arnoldiho se zamilovala. Tomu asi nejspíše nestačilo ovládat vévodovu divadelní scénu, služebnictvo a v neposlední řadě jeho záletnické soukromí. Myslel si, že díky lásce princezny toho může dokázat ještě víc. Snad se i domníval, že by se mohl stát též jejím manželem. Svého času se chtěl stát vévodovým lékařem Jan Theobald Held, který však neuspěl, ale s Arnoldim měl tu čest se několikrát setkat, protože učil princezny na anglickou kytaru. Sám vzpomíná takto: „Já zůstal prostým špitalským lékařem, ale Arnoldi, ačkoliv byl od vévodského dvora vyhnán, dostal později v Berlíně místo ve vojenské radě. Zdali tento vojenský rada pomahal po létech, když se Německo chopilo zbraně na své osvobození, a zdali byl maršálka »Vorwärts« veřejným nebo tajným radou, o tom nevím zhola nic. Spíše však se podobá pravdě, že i za let největší hanby a potupy Pruska ničil se jen v zápasech erotických. Jeho jméno zapomenuto tak jako jeho divadelní úlohy.“

Arnoldi prostě princeznu tak ovládl, že ji dokonce přemluvil k útěku, který byl později označován jako únos. Nedbajíc na následky došlo k jeho přípravě, a to velmi pečlivé. Udál se v noci ze 4. na 5. listopad 1799 ze zámku v Ratibořicích a důvodem nebyla ani tak Arnoldiho láska, jako jeho pomsta všem na náchodském zámku, kteří se snažili odhalit jeho nejasnou minulost, ukládali o jeho skvělé postavení u dvora a ohrožovali nejen jeho, ale i vévodovo záletnictví. Hlavním pomocníkem při tomto únosu sotva 16leté princezny byl 34letý křivonohý vlásenkář vévodova zámeckého divadla Walter Diedolf, řečený Lindner, který opatřil princezně na cestu u náchodského žida Izáka Bondyho 800 zlatých a jako komorník doprovázel oba uprchlíky do ciziny.

Zpráva o tomto „únosu“ se brzy roznesla po celém panství, i když vévoda se snažil vše utajit. Záznam o něm se nachází též v kronice Úpice od Viléma Schreibera, který v ní mj. píše: „Kněžna Jana, děvče ohnivé, zarmoutila velice rodiče své, když v létě 1799. uprchla s Pražanem Arnoldem, jejž vévoda z herce divadelního učinil radou dvorským. Noční dobou s zámku ušli, a v kočáře, v Starém Městě očekávajícím, pryč ujeli. Důchodní Svoboda dobrou stopou zastihl je v Erfurtě Saskem, kdež v hostinci si hověli. Arnold, spatřiv Svobodu, zmízel oknem; kněžna do Náchoda' se vrátila. - Svobodovi služba ta špatně se vyplatila, neboť po smrti vévody byl zhola propuštěn; umřel v Žlebích co úředník.“

Začaly výslechy všech místních lidí, kteří by mohli přinést jakékoliv informace ohledně obou uprchlíků. Náchodský justiční úřad ukončil svoji práci 21. listopadu 1799 a vídeňské policejní ředitelství již o 11 dní dříve. Ze 305 spisů, jež přibyly do zámeckého archivu pod číslem 34.764 a nadpisem „Záležitost vévody Kuronského“ s běžnými čísly 34.484 až 34.789, vyplynulo, že nejvíce věděl o únosu 25letý herec vévodova divadla Bedřich August Gautler, který byl v kritickou dobu odeslán Arnoldim do Chlumce nad Cidlinou. Stíháním uprchlíků byl pověřen panský důchodní Čeněk Svoboda, který dovezl z Erfurtu princeznu, ale místo Arnoldiho pouze jeho kufr. Ten totiž uprchl z erfurtského hotelu ihned, jakmile zahlédl oknem přijíždějícího vévodova důchodního a nakonec zmizel beze stopy někde ve Francii. Podobně důchodní dopadl s vlásenkářem Diedolfem, takže se mu podařilo pouze to, aby mu z Norimberka poslali alespoň jeho kufr.

Po svém návratu žila princezna spolu s matkou v Praze v domě čp. 358 v Karmelitské ulici, který vévoda zakoupil 25. prosince 1799, neboť již nikdy nechtěl pohlédnout do očí své dcery, která mu svým krokem způsobila řadu problémů. Do své smrti se s ní skutečně nesmířil a v závěti, kterou nechal sepsat 6. ledna 1800 v Jelenově, udělil svoje nástupnictví na náchodské panství nejstarší dceři Kitty a Johannu vydědil.

Únos měl na zdravotní stav 75letého vévody fatální následky. Panský lékař Dr. Želízko a broumovský lékař Dr. Dresdner došli k závěru, že bude nejlépe ho převézt do zámku v Jelenově (současný Jeleniów) u Chudoby (dnešní Kudowa-Zdrój). Tam 12. ledna 1800 zemřel. Odtud byl dopraven zpět do Náchoda a 22. ledna po slavné smuteční mši byl šestispřežím převezen přes Ratibořice, Hořičky a Německou Brusnici do Zaháně, kde byl pohřben. Neslavně skončili též další aktéři příběhu. Důchodní Svoboda byl vévodkyní propuštěn ze služeb, princezna provdána svým opatrovníkem Josefem Vratislavem hrabětem z Mitrovic za matčina příbuzného Františka knížete Pignatelliho, vévodu z Accerenza de Belmonte. Když její matka 20. srpna 1821 zemřela, stala se kněžna Johanna Pignatelli de Belmonte-Accerenza dědičkou jejího libichovského panství, kde v 50 letech zapomenuta náchodskými poddanými zemřela. Ti totiž zbožňovali její skvělou sestru Kitty (Katharina Friederike Wilhelmine Benigna von Kurland), nezapomenutelnou hercočku, která je známá též z „Babičky“ Boženy Němcové. Stopy po Arnoldim žádné nezůstaly, jako by se nad ním uzavřela voda. Jak vidět, stačí jedna malá nerozvážnost a jaké fatální následky může mít!