Třeboň – kostel sv. Jiljí a Panny Marie Královny a klášter augustiniánů

Klášter řádu sv. Augustina v Třeboni byl založen již v květnu roku 1367 a dodnes patří k nejvýznamnějším památkám města. Zjednodušeně se dá říci, že ho vytvořili Rožmberkové z budovy místní fary. Původní farní kostel je však ještě podstatně starší a poprvé je zmiňován již v roce 1280. Ten současný byl postaven až v poslední čtvrtině 14. století. I velmi stručná historie kláštera je přepestrá. Vždyť klášter bez větší „újmy na zdraví“ přestál husitské války, aby byl v roce 1566 dočasně (a že z nedávné historie dobře známe ošemetnost tohoto slova) zrušen z důvodu naprostého úpadku duchovního života. Po roce 1631 byl obnoven, aby roku 1781 vyhořel a následně byl – roku 1786 – Josefem II. opět zrušen. V současné době je kostel opět farní, v části kláštera sídlí od roku 1788 děkanství a všechny další klášterní objekty byly odsvěceny. Celý areál je dnes chráněn (od roku 1995) jako národní kulturní památka.

Příznivec gotiky je zde ovšem ve svých choutchách plně uspokojen i v současné době. K severní straně kostela totiž přiléhá jednopatrová budova čtvercového konventu s Křížovou chodbou z konce 14. století. Ta se dochovala téměřv původní podobě, včetně všech stěn, prolomených do rajského dvora širokými hrotitými arkádami. Najdete zde také překrásné bohaté kružby (trojího druhu) gotických oken, polychromované klenební žebroví a nástěnné malby, pocházející z období od konce 14. až do počátku 16. století. Nechybí ani původní kaple sv. Jana Evangelisty nebo rajská zahrada s původní studnou. Nádvoří kláštera naopak tvoří komplex barokních budov z 18. století s kamennou kašnou o téměř sto let starší. Vyjímkou je budova s rožmberskou gotickou kaplí sv. Vincence z roku 1380, která je dnes součástí schodiště bytového domu.

Kostel je – Rožmberky později tolik oblíbeným – dvojlodím (údajně prvním v Čechách), severní loď přitom přiléhá ke klášternímu komplexu. Obě lodě mají – po požáru sníženou - gotickou síťovou klenbu, svedenou na čtyři štíhlé sloupy, přičemž v té jižní najdete předsíň bočního vchodu do děkanského chrámu a vestavěnou Šternberskou kapli pod kruchtou. Hlavní západní vchod s gotickou předsíní se nachází pod chrámovou – 36 metrů vysokou - věží. Kostel je spojen se zámkem tzv. "Dlouhou chodbou" s trojobloukovým krytým mostem.

V interiéru kostela jsem si zažil pocit skutečné schizofrenie. Jak jinak nazvat situaci, kdy vidíte na vlastní – byť již nebystré – oko takový klenot gotického umění, jako je Třeboňská Madona, typický představitel krásného slohu z období okolo roku 1400, a nemůžete si jej vyfotit. A to ještě můžu být – v úvozovkách – rád, že tři oltářní desky Mistra Třeboňského již – tradičně - „zabavila“ NG v Praze (některé informační prameny ovšem hovoří o autorství Michaela z Neapole, ale tato verze nebyla nikdy potvrzena). Mimochodem, zmíněnou Madonu oslavil svou básní i nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. Dnes se v klášterním (vlastně už jen farním) Kostele sv. Jiljí a Panny Marie Královny (do 90.let minulého století byl kostel zasvěcen jen Sv. Jiljí) musíme na hlavním oltáři spokojit pouze s barokním obrazem s výjevy Nanebevzetí a Korunovace P. Marie, pod kterými je znázorněn sv. Jiljí. Obraz pochází z I. poloviny 18. století. Současný barokní hlavní oltář „obsahuje“ také renesanční sochu sv. Václava, poblíž se nacházejí náhrobní desky některých Rožmberků, kteří jsou v chrámu pohřbeni. Najdeme zde i radu menších barokních oltářů nebo – 8 metrů vysoký - renesanční obraz s výjevem Kristova utrpení.

Vpravo od vchodu do děkanského chrámu se nachází Šternberská kaple. Její vstup je tvořen velkým gotickým lomeným obloukem a byla vybudována Petrem Holickým ze Šternberka a jeho ženou Kateřinou z Rožmberka. Kaple je sklenuta gotickou síťovou klenbou se znaky Šternberků a Rožmberků na svornících. Oltář kaple je raně barokní, s obrazem P. Marie s Ježíškem, polychromovanými dřevěnými skulpturami jedenácti andělů, soškami dvou archandělů a pěti světců. Horní obraz tohoto oltáře zobrazuje sv. Barboru. Najdeme zde také původní náhrobek obou manželů, zakladatelů kaple. Proti Šternberské kapli se nachází oltář sv. Barbory. Jedná se o pozdně renesanční řezbářskou práci s osmi vinařskými sloupy a starším obrazem sv. Barbory, nad kterým můžeme vidět milostný relief Panny Marie Královny s Ježíškem z počátku 16. století. Součástí tohoto oltáře jsou také sochy dvou světic (zřejmě sv. Markéta a Kateřina) i Archanděla Gabriela s mohutnými zlatými křídly. S oltářem sv. Barbory ladí visutá kazatelna v severní chrámové lodi.

Mimo kostel – na malém bezejmenném náměstičku – si můžeme prohlédnout barokní pískovcové sochy sv. Václava, Jana Nepomuckého a sousoší Kalvárie z přelomu 16. a 17. století. Dnešní podoba kostela i – zejména - chrámové věže je produktem rozsáhlé rekonstrukce a regotizace z let 1897 až 1903. Kostel, vyzdobený nástěnnými malbami, pocházejícími převážně z II. poloviny 15. století a Křížovou chodbu můžete shlédnout v rámci placených prohlídek s výkladem pro veřejnost, které se konají téměř denně od 11. a od 15. hodiny. A věřte, stojí to za to.

Úplně na závěr bych přidal pár slov o Řádu řeholních kanovníků sv. Augustina a jeho působení v Třeboni. Řád vznikl v 11. století a rychle se rozšířil po celé Evropě. Hlavním posláním řádu byla společná modlitba, práce v duchovní správě, charitativní činnost a vědecká práce. Jednotlivé samostatné kanonie, v jejichž čele stál probošt nebo opat se sdružovaly v kongregace. Řád přijal jméno sv. Augustina, církevního učitele a křesťanského filosofa, žijícího ve 4. až 5. století. Později si Augustin Aurelius pořídil se svou souložnicí syna, a tak se raději zřekl se své učitelské hodnosti a žil v ústraní s partou přátel, údajně mnišským způsobem (přečíst si občas něco o životě světců bývá docela zajímavé). Svými spisy pak položil základy věrouky západního křesťanství.

Do českých zemí se augustiniánský řád dostal až roku 1333, kdy byla založena kanonie v Roudnici. Postupně pak vznikají kanonie další, a to (ve 14. století) v Kladsku, Jaroměři, Rokycanech, Sadské, v Praze na Karlově, v Třeboni a Lanškrounu. Později (v 15. století) přibývají ještě Kostomlaty, Fulnek a Prostějov. Většina těchto klášterů ovšem zanikla již během husitských válek. Třeboňskou kanonii povolil pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi na žádost bratrů Petra, Jošta, Oldřicha, a Jana z Rožmberka v roce 1367. Co se velikosti majetku týče, patřil třeboňský klášter mezi ty středně bohaté. Tento majetek však – i díky rožmberským dotacím – postupně narůstal a skromný exteriér kostela svatého Jiljí doplňoval jeho velmi bohatý interiér. Díky ochraně mocných Rožmberků přestál klášter i husitské války a postupně se stává věhlasným centrem učenosti. Místní řeholníci pomáhali i nově založenému konventu v rakouském Dürrensteinu.

Kulturní vzrůst skončil v I. polovině 16. století a následovalo období, kdy v Třeboni prudce stoupla kriminalita, páchaná převážně opilými Mnichy, kteří navíc klášter přivedli do velkých dluhů. Vilém z Rožmberka to vyřešil radikálně a - se souhlasem císaře Maxmiliána II. i církevních institucí - klášter roku 1566 zrušil. Augustiniány zde načas vystřígali jezuité a po nich milevští premonstráti. Až v roce 1631 rozhodl císař Ferdinand II. o obnovení augustiniánského kláštera i o navrácení všech bývalých statků, písemností a knih. Současně probíhaly stavební úpravy – válkou poškozených - klášterních budov.

V 18. století se v čele kláštera vystřídalo několik významných mužů a od roku 1738 se opět stává duchovním středem života ve městě. Dochází také ke zvelebení kostela sv. Jiljí, klášterních budov i knihovny. Druhá polovina 18. století se však nese ve znamení katastrof. Několikaletá neúroda, přemnožení myší, dobytčí mor a v roce 1871 (zase ta bezpečnost práce) největší požár v dějinách města. Právě bo něm se barokizuje klenba kněžiště, snižuje střecha a věž dostává levnější cibulovité zakončení. Aby toho nebylo málo, v říjnu roku 1785 byl klášter z příkazu Josefa II. zrušen.