Sprcha Svornosti a tři prameny k tomu

Přírodní léčitel, vodní doktor Vincenz Priessnitz z prostých poměrů vybudoval léčebné zařízení, které již za jeho života byly cílem pacientů nejen z bývalé monarchie, případně ze sousedního Pruska (tehdy vypadala mapa střední Evropy jinak). Poměrně brzy dosáhly kázně na Gräfenberku takového věhlasu, že sem dojížděli i hosté ze vzdálenějších končin (stačí si prostudovat názvy všemožných pomníčků a pramenů v okolí).

Ne všechny léčebné postupy se ale odehrávaly v bezprostřední blízkosti areálu lázní, ale k některým procedurám se museli pacienti vydat i poněkud dál více do okolních lesů. K takovým léčebným místům patřily tzv. Lesní sprchy. Některé byly poblíž, další nějaký ten kilometr dál. Nutno podotknout, že tyto „externí“ zařízení fungovaly v době, kdy nebyla zcela narušena kontinuita lázeňského personálu, který z velké části tvořili německy mluvící zaměstnanci. Lázně jako takové v dobách světových válek sloužily spíše jako lazarety a místa rekonvalescence válečných zraněných. Po Druhé světové válce ale většina zaměstnanců byla zařazena do odsunu a na spoustu míst v okolí lázní ze zapomnělo, nebo se přestalo udržovat.

Takový osud potkal i přírodní sprchu, která nesla název Concordia Douche, přeloženo jako sprcha Svornosti. Ta vznikla v oblasti za zaniklou lesní restauraci u Annina pramene, kde dnes najdeme další pramen Bezručův (původně Pruský, Annin se zaměňuje s tzv. kaskádou Gyula).

Sprcha byla postavena zřejmě v roce 1838 v jednoduché dřevěné podobě. Ta byla v polovině století nahrazena bytelnější kamennou stavbou a ještě v tomtéž věku prošla několika úpravami. Budova přežila i první polovinu 20. století, ale po válce se už nepoužívala a postupně zanikla, zbyly je základy obvodových zdí.

Ještě v době vzniku byly poblíž sprchy Svornosti další přírodní sprchy, Sofiina, Vincenzova, Ferdinandova. Ty ale zanikly již v 50. letech 19. století. Zhruba v době výstavby hlavní sprchy byla na plošině před domečkem svedeny z okolních pramenišť dva prameny, Adolf a Adéla (Adolf Quelle, Adelheid Quelle), v roce 1889 přibyl další pramen Flóra. Soustava pramenů měla podobu dvou krajních vyšších mohylek a prostřední nižší. Postupně přibyla i spojovací zídka. O obnově pramenů se uvažovalo již v roce 1962, kdy vznikla současná deska (uschovaná ve sklepech Priessnitzova sanatoria). Konečná rekonstrukce proběhla ale až v roce 2001, kterou provedli tehdejší studenti jesenického gymnázia Lukáš Abt a Lukáš Němčík.

Další úprava místa pak proběhla v roce 2013 kdy se obnovy dočkala i samotná sprcha. Stavba byla zaštítěna Programem 2020, Zajištění cílů veřejného zájmu Lesů ČR. Slavnostní otevření bylo 18. 10. Stavbu zaštítily Priessnitzovy léčebné lázně a.s. a provedly ji Ekostavby Brno.

Sprcha nenápadně navazuje na procedury Balneoparku, který vznikl o dva roky dříve. I v samotném Balneoparku je několik přírodních sprch. Ty jsou ale dřevěné, tedy na tak bytelné, jako ta Svornostní. Sprcha je napájena vodou z pramenů stejného pojmenování které jsou o něco výše v lese nad domem a jsou svedeny do jímky, z které se voda spouští. Prameny i sprcha jsou přístupné pokračování zelené TZ od Bezručova pramene, případně z lesní cesty níže, kterou dnes provází cyklotrasy červené a zelené barvy (6278, 6280), které zde byla vyznačeny v rámci projektu Jescyklo.