Soest – kostel Panny Marie na louce (Wiesenkirche, St. Maria zur Wiese)
Kostel St. Maria zur Wiese, jehož dvě vysoké věže se k nebi tyčí na severním okraji zdejšího starého města, patří k nejzajímavějším i nejvýznamnějších památkám německého Soestu. Současně je Wiesenkirche považován za jeden z nejkrásnějších pozdně gotických halových kostelů v celém Německu. Mezi jeho zajímavosti patří fakt, že současný chrámový chór vznikl spojením s chórem již zaniklého kostela sv. Jiří.
Základní kámen současného svatostánku byl sice položen „až“ v roce 1313. ale kostel stál na tomto místě podstatně dříve. Jednalo se o románskou stavbu z konce 12. století, která byla známá díky tehdejší okolní pramenité oblasti jako „Maria in palude“ (tedy Panna Marie v bažině). Stavba nového kostela byla ovšem záležitostí téměř nekonečnou, protože tuto pozdně gotickou stavbu dokončil Mistr Porphyrius teprve na přelomu let 1529 a 1530. Věže však byly dostavěny ještě mnohem později - v letech 1846 až 1876 a celý svatostánek byl definitivně dokončen dovybavením interiéru v roce 1882.
Proto je jistým paradoxem, že se časem zdejší zelený pískovec neukázal jako nejvhodnější stavební materiál a až příliš podléhal povětrnostním vlivům (kvůli silnému zvětrávání se dnes již rekonstrukce provádí pískovcem oberkirchenským). V roce 1987 tak začala renovace věží a od té doby se lešení stalo téměř neodmyslitelnou součástí tohoto kostela.
V trojlodním interiéru chrámu se nachází velké množství cenných i zajímavých uměleckých děl. Jedná se zejména o několik deskových obrazů ze 14. až 16. století a vitrážové okno známé jako „Vestfálská poslední večeře“. To se nachází nad severním portálem, bylo vytvořeno kolem roku 1500 neznámým umělcem a tradiční víno s chlebem je zde nahrazeno pivem a šunkou.
Velkou zajímavost objevil architekt Memminger, který se podílel na obnově kostela ve 20. století. Zjistil totiž, že všechny rozměry kostela lze určit pomocí kružnic o průměru 13,5 m. Týká se to např. hlavního chóru, délky kostela, věžní síně, umístění pilířů v lodi, všech výšek apod. V každém případě je tento kostel 50 m dlouhý, 27 m široký a 24 m vysoký. Délka lodi bez chórů a věží dosahuje 29 m a výška věží 74,7 m. Plocha stěn a stropů je 2.600 m2 a plocha oken 836 m2.
Kostel Wiesenkirche ze 14. století najdeme na adrese Wiesenstraße č. 28 a mezi chráněné kulturní památky je zapsán od června roku 1986.
Tím jsou základní informace vyčerpány a další řádky jsou již určeny jen pro fajnšmekry a nadšené obdivovatele sakrálních památek.
Protestantský chrám St. Maria zur Wiese v Soestu je považován za ideální ukázku vestfálského sálového kostela. Jeho symetrický interiér s ladnými svazkovými pilíři a vysokými chórovými okny se vyznačuje téměř čtvercovým půdorysem. Všechny tři chrámové lodě jsou skoro stejně vysoké.
Prvním stavitelem kostela byl Johannes Schendeler a podle jeho návrhu byla stavba chóru dokončena do roku 1376. Dalším známým stavitelem pak byl na konci 14. století Godert van Sunte Druden. Práce na dvouvěžovám západním průčelí zahájil v roce 1421 Johannes Verlach. Tyto práce ale nijak nepokročily a v roce 1525 byly zcela zastaveny. Za posledního stavebního mistra Porphyria z Neuenkirchenu byla dokončena pouze spodní část severní věže a středový portál. Původně měl přitom tento kostel připomínat zmenšenou verzi kolínského Dómu.
Zvláštní architektonický efekt Wiesenkirche spočívá v podobě hlavní apsidy (sedm stran desetiúhelníku) a v eleganci bočních apsid bez přípor. Interiér je pak navržen tak, aby působil harmonicky a až neobvykle světlým dojmem. Charakteristické průčelní věže s prolamovanými helmicemi byly postaveny z peněz, které poskytl pruský král Fridrich Vilém V. Hlavní část jejich stavby probíhala v letech 1861 až 1875 podle plánů Augusta Wolkera.
V interiéru se nachází ještě několik dalších „exponátů“, které rozhodně stojí za zmínku. Jedná se např. o 11 chórových pískovcových soch v nadživotních velikosti, které tvoří nejvýznamnější skupinu vestfálských monumentálních skulptur ze 14. století (min. mezi těmi, které dodnes zůstaly na původním místě). Původně ovšem Krista údajně doprovázel Jan Křtitel a 12 – nebo dkonce 16 – apoštolů. Předpokládá se, že sochy pocházejí z období let 1310 až 1325, Za nejkvalitnější jsou všeobecně považovány sochy Ježíše Krista, sv. Petra a sv. Bartoloměje.
Pozornost si jistě zaslouží jižní portál se sochou Vestfálské Madony, který pochází z konce 14. století (a to přesto, že postavy na něm jsou už jen kopiemi a originály z roku 1400 najdeme uvnitř kostela). Legendární Madona je skvostnou ukázkou středověkého sochařství v Porýní. Je dynamicky vyvážená, majestátní, se skvěle ztvárněnými detail. Prostě k(K)rásná Madona ve všech slova smyslech. Předpokládá se silný vliv parléřovské školy.
V chórové jižní apsidě najdeme skvostný mariánský Aldegreverův oltář z roku 1526. Lehce kontroverzní Heinrich Aldegrever bývá srovnáván s nejvýznamnějšími německými umělci své doby (Holbein a Dürer) a je považován za nejtalentovanějšího vestfálského umělce období přechodu středověku do tzv. moderní doby. Předpokládá se ovšem, že sám Aldegrever vytvořil „pouze“ raně renesanční boční křídla.
Za krátkou zmínku jistě stojí také oltář sv. Anny z roku 1473, Jakubský oltář z roku 1420. malý svatostánek s pískovcovou soškou Madony s dítětem a dubovou skulpturou sv. Reinholda (vše z počátku 15. století), v severní chórové stěně umístěný alabastrový reliéf Nejsvětější Trojice z II. poloviny 15. století, střední část Brabantského vyřezávaného oltáře z počátku 16. století, krucifixy ze 13. století, vitrážová okna nebo dvě cenné gotické nástěnné malby (Zvěstování z doby kolem roku 1370 a Panna Marie s dítětem, sv. Antonínem a sv. Alžbětou z I. čtvrtiny 15. století.
Přesto, že se částečně podařilo zachránit neogotické varhany z roku 1882, je dnes v kostele používán nástroj z roku 1957. Zvonů má kostel celkem devět, ale jen ten nejstarší z roku 1856 můžeme považovat za skutečně historický.
Příspěvky z okolí Soest – kostel Panny Marie na louce (Wiesenkirche, St. Maria zur Wiese)





