Soest – historické město i perla německé sakrální architektury I. – historie a současnost

hrázděné domy v centru města  •  Fotografie (22)  • Foto: markyz63

Vstoupit do fotogalerie (22 fotografií)

radnice a katedrála

kostel sv. Petra

Vstoupit do fotogalerie (22 fotografií)

Soest je téměř padesátitisícové historické město v Porúří, které ve středověku patřilo k nejvýznamnějším hanzovním městům Evropy. Jeho centrum si z velké části zachovalo středověký vzhled charakterizovaný půvabnými hrázděnými domy, křivolakými úzkými uličkami a městskými hradbami se dvěma branskými věžemi. Těmi nejvýznamnějšími památkami, kvůli kterým sem zajíždějí turisté z celého světa, jsou ovšem kostely pocházející z období 8. až 15. století.

Okresní město s gotickým klíčem ve znaku tvoří od roku 1969 historické centrum (Staré Město). ve kterém žije něco před 6,5 tisíce obyvatel, a 18 čtvrtí. Ty většinou bývaly samostatnými obcemi, ale svým způsobem se staly součástí širšího Soestu již ve středověku. Soest je součástí spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko a je docela zajímavé, že kromě všeobecně používaného jména města Soest, se oficiálně povoluje užívat také varianty Söst.

Oblast dnešního města byla osídlena minimálně od roku 4800 před naším letopočtem, historie samotného hanzovního města Soest se píše již více než tisíc let. Středověký Soest tvořilo nejen centrální opevněné město, ale také okolní oblast, která byla nazývána Soester Börde a jejíž součástí bylo celkem deset farností. Písemně je Soest poprvé zmiňován v roce 836, tehdy ovšem ještě pod zajímavým názvem villa Sosat. Město mělo od počátku výhodnou polohu danou četnými prameny na severu a starou obchodní cestou známou jako Hellweg (opět sympatické jméno). Říká se, že vzestupu města nejvíce napomohl obchod se solí a styky s Naugardenem (ruský Novgorod).

Základ města se zdánlivě nepravidelnou uliční sítí tvořil karolínsko-ottonský palácový komplex s okolními tržními náměstíčky, který obklopovala téměř 4 km dlouhá městská hradba s 26 věžemi a 10 městskými branami. Ve středověku navíc bylo město pod královskou ochranou a dostalo se mu mnoha významných obchodních privilegií. A stejně jako mnoho jiných měst pozdního středověku se i Soest snažil prosadit svou nezávislost. Po vítězství nad arcibiskupskými vojsky roku 1449 paradoxně město ztratilo svůj význam a stalo se zemědělským. Kupecké domy z období rozkvětu města chátraly a byly rozebírány na stavbu pískovcových zdí, které následně většinou obklopovaly až překvapivě velké zahrady.

Raný novověk Soestu moc dobrého nepřinesl. Po smrti vévody Johanna Wilhelma připadlo město Braniborům a následně silně utrpělo během Třicetileté války, kdy zde bylo zničeno téměř tisíc domů. Počet obyvatel klesl na 3,5 tisíce a Prusko poté postupně rušilo všechna městská privilegia. Na počátku 19. století pak byly postupně zrušeny všechny zdejší kláštery. Soest už ale měl v té době opět téměř 8.000 obyvatel. Město ale v polovině 19. století nezasáhla industrializace Porúří, takže došlo k opětovnému nezájmu a chátrání. To postihlo i mnohé zdejší významné památky - zbořeny byly tři kostely, část středověké radnice a devět z deseti městských bran. Na postupující hospodářské zaostalosti zpočátku nic nezměnilo ani zavedení železnice v roce 1849. K jistému zlepšení došlo až koncem 19. století, mj. činností cukrovaru a zpracováním železa. Přesto byl Soest na počátku 20. století stále poklidným provinčním městem.

Během II. světové války byl Soest opakovaně cílem spojeneckých náletů, protože měl jedno z nejdůležitějších nákladních nádraží v Německu; historické centrum města však zůstalo téměř nedotčeno. Po válce se rozloha i počet obyvatel města během krátké doby značně rozrostly, čemuž o pár desetiletí později napomohlo napojení na dálnici a založení univerzity. Soest se tak konečně opět stal ekonomicky prosperujícím městem.

Na závěr I. části článku o Soestu alespoň pár řádků k dopravní dostupnosti města. Je přitom zajímavé, že staré obchodní cesty, kterým Soest vděčil za svůj někdejší význam, v podstatě existují dodnes. Hellweg, kterou nechal postavit Karel Veliký, se později stala Reichsstraße 1 a od roku 1949 Bundesstrase 1. V roce 1975 sem byla přivedena dálnice Autobahn 44.

Rekonstrukce vlakového nádraží byla dokončena v roce 2010 a dvoukolejná elektrifikovaná trať zajišťuje zejména spojení města s Dortmundem. Další bývalé železniční tratě byly uzavřeny a částečně přeměněny na cyklostezky. Zrušeno bylo i – kdysi významné – překladové nákladní nádraží. Do města se dá – pochopitelně – zajet také autobusem a fungují zde i městské autobusové linky (MHD).

Autor: markyz63

Další články autora: 3859

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli