Koncepce trojjediného Boha čili Nejsvětější Trojice náleží k základním dogmatům římskokatolické církve (viz
https://www.pastorace.cz/tematicke-texty/trojjediny-buh-nejvetsi-tajemstvi-krestanske-viry), a tak i ona bývá často vyobrazována na různých sochách či kapličkách, i když početně není na našem území tak zastoupena jak plastiky našich národních světců sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého.
Na území Hořic je několik objektů, které se vztahují ke Svaté Trojici. Jedním z nich je rovněž socha sv. Trojice při cestě k Miletínu, o níž se ve své stati "Procházky v okolí Hořic", která vyšla v publikaci "Okres Hořický na hospodářské, průmyslové a národopisné výstavě pro Východní Čechy v Hradci Králové roku 1894", zmiňuje spisovatelka Věnceslava Lužická:
"Na Borek chodí se na procházku nejvíce v době třešní. Hořičané založili tam krásné třešňaté sady, kterýmžto stromům v této půdě výborně se daří. Někdo nazval nově založené sady "Amerikou" a tento název se v lidu udržel. Do těchto třešňatých sadů ubírá se mnoho drobných i velkých lidí z města na procházku, aby si pochutnali v přírodě na chutném ovoci.
V době květenství podobá se sad bílému moři květů.
Silnice přes Borek vede k Miletínu. Na temeni vrchu od sochy Sv. Trojice rozkládá se krásný les, jímž vede dále silnice a mimo to útulné lesní cesty.
Sestupujíce s vrchu lesem vonným, po mechu měkkém, přijdeme do malé obce zvané: Dachov, položené na úpatí severních Chlumů."
Okolnosti toho, proč byla socha sv. Trojice zřízena právě po pravé straně cesty k Miletínu a kdo byl iniciátorem jejího vztyčení, nám zůstávají neznámé. S určitostí víme pouze to, že tato plastika vznikla v roce 1839, a tak ji nalezneme zakreslenou rovněž v indikační skice stabilního katastru od geometra 2. třídy Aloise Nothafta von Prokops. Zde je zaznamenána na rozcestí cesty do Dachov a dále k Miletínu a cesty ke dvojici panských rybníků s obecními pastvinami a rolemi v lokalitě, kde se říkalo "U Kalíška". Protože přilehlý les i okolní cesty náležely obci, můžeme vycházet z toho, že socha vznikla právě na její podnět. Nic se nezměnilo ani později, protože socha je v reambulaci stabilního katastru z roku 1879 od měřiče Eugena Karagèe nadále zaznamenána na svém místě, aby byla v pozdějších dobách v souvislosti s úpravou zdejších cest posunuta od křižovatky o několik metrů dále z kopce.
Její historii nejlépe vylíčil hořický farář P. Bohumil František Hakl, který ve formě dopisů nastínil v roce 1873 v časopisu "Blahověst" přehled místní drobné církevní architektury a zmiňuje se v něm i o této soše:
"20. Barelief Nejsvět. Trojice na cestě k Miletínu. Zhotoven od známého zručného sochaře Josefa Richtery; nebo vzadu stojí: Jos. Richt. zhotovil 1839.
Z předu u prostřed jest tento nápis:
"Svatý Trojjediný věčný Bože,
Jenž celý svět v svých rukou máš!
Ochraňuj vlast naši v každé době
Od vichru, i všeho, co jen zlého znáš.
Žehnejž všem, jenž z tvého radují se uctění
Rádi přispívají k tvému též oslavení!"
Na spodku pomníku pak tato slova: Památka na zuřivou vichřici dne 7. prosince 1868. Obnovena za Hynka Raimana, měšťanosty v Hořicích.-
To sochy svatých a svaté kříže v Hořicích a kolem Hořic. Svědčí zajisté o zbožné mysli starých obyvatelů Hořických. Pamětlivi byli slov: "Chvalte Boha a Svatých jeho!"
Ve výše zmíněné citaci se hovoří o místním sochaři Josefu Rychterovi (psán i jako Richtera, ale nejvíce pramenů dává přednost prvně zmíněné verzi), o němž však dnes již mnoho známo není. Narodil se 18. března 1794 ve Stračově, kde jeho otec působil jako panský lesník. Když se dostal na hořickou sochařskou školu, tak měl to štěstí, že se stal žákem italského sochaře Karla Antonína Devotyho, jenž se usadil v Hradci Králové a v Hořicích byl zaměstnán výstavbou nových oltářů v tamním farním chrámu Páně. Poté se vydal na zkušenou do ciziny, kde strávil několik let, a to zejména v uherských městech Pešti a Nitře, aby se v roce 1823 vrátil zpět a z ušetřených peněz si zakoupil domek čp. 372. Roku 1835 se však přestěhoval se svou rodinou do novostavby čp. 307, kde právě vznikla i socha sv. Trojice. Není to však jeho jediné dílo, které nalezneme v Hořicích a v jejich okolí, neboť je autorem mariánského sloupu na náměstí Jiřího z Poděbrad z roku 1824; sochy sv. Floriána z roku 1822 (udávány jsou i jiné roky), jež stávala na malém plácku v tehdejší Hradecké, pozdější Husově ulici; stély s reliéfem útěku sv. Rodiny do Egypta z roku 1832; sousoší na náměstí a pomníku sv. Trojice ve Velkém Vřešťově, kamenné sochy pod sv. Vavřincem a hřbitovního kříže v Cerekvici nad Bystřicí; hřbitovního kříže v Lanžově; kamenných křížů v Suché a v Sukoradech; dřevěné plastiky sv. Pavla ve skřivanském kostele; soch svatých v Předměřicích nad Labem a v Lochenicích; kapličky manželů Slívkových u Zavadilky ve Světí a tak bychom mohli pokračovat ještě dlouze, neboť přesný seznam jeho děl snad nebyl ani sestaven a o mnoha jeho dílech se ani neví, že byl jejich tvůrcem. Kromě toho provedl v letech 1843-1845 různé opravy, zejména dvojice postranních oltářů sv. Jana a sv. Kříže v hořickém farním kostele. Dále zhotovil nové oltáře do kostela v Červeném Kostelci a řadu jeho děl můžeme obdivovat na hřbitově v Hořicích, ale nejen tam, protože jeho práce ho zavedla nejen do okolí Hořicka a Hradce Králové, nýbrž také na Jaroměřsko, Náchodsko či Úpicko. Tento sochařský velikán zemřel 22. července 1848 v Hořicích, ale jeho zdatným nástupcem se stal syn František, jenž však zemřel v pouhých 30 letech a z jeho prací se dochovala pouze socha sv. Jana Nepomuckého ve Starých Nechanicích a několik náhrobků na starém hořickém hřbitově.
Je tedy báječné, že je v Hořicích i v jejich okolí pečováno o všechny křížky a sochy s velkou péčí, že ne nadarmo se Hořicím říká "město kamenné krásy". Vždyť i socha sv. Trojice se dočkala v roce 2017 své opravy (naposledy se tak stalo roku 2000, viz
https://horice.org/socha-sv-trojice-pri-silnici-na-dachovy-zrestaurovana/d-9987/p1=2615), kterou provedl Petr Veselý, a to vysoutěženým nákladem 46 800 Kč (viz
https://www.horice.org/restaurovani-a-opravy-pamatek-pokracuji-podle-planu/d-9954). Milovník soch a plastik by si prostě neměl nechat ujít návštěvu tohoto města a zavítat i do jeho sousedství, protože snad nikde jinde nenajde tolik překrásných a umělecky hodnotných kamenných děl jako zde, i když jména jejich tvůrců nám dnes již mnoho neříkají.