Socha Orlice v Orlové opět září

1.12.2017

 Pískovcová skulptura Orlice byla vytvořena jako symbol města v 80. letech minulého století akademickým sochařem Otou Ciencalou. 

Technické údaje: 

•  výška je 180 cm
•  šířka v horních partiích křídel 145 cm
•  hloubka 90 cm
•  osazena na žulovém soklu vysokém 170 cm.

 Hodně lidí ani nepostřehlo, že nám socha orlice ,,odlétla" k rekonstrukci. Sochu bylo potřeba očistit od usazenin, opravit a barevně sjednotit. Nyní už ji máme zpět, doplněnou zářícím nápisem Orlová. Za tmy je pak osvětlena bodovými světly.

 A proč orlice a Orlová, no podle legendy: Stalo se to v čase vlády opolského knížete Měška v krajině tehdy pusté, bez lidských obydlí, kterou pokrýval les, neproniknutelný hvozd. Právě sem, stržen divokou loveckou štvanicí, zabloudil kníže Měšek se svou družinou. 

Ve stínu staletých velikánů bylo zakrátko prostřeno. Kněžna Ludmila odhrnula si z cela uvolněný pramen vlasů, a jak po dívčím způsobu zvedla loket, aby se napřímila po prudké jízdě, hle – div divoucí.

Veliký orel, který zde byl domovem, vyplašený neobvyklým ruchem, rozepjal křídla a vzlétl. Prudký závan zvichřeného povětří dotkl se tváře kněžny. Polední slunce oslepovalo. Kněžna zvedla oči k hořícímu jasu poledního nebe a zapotácela se. Prška slunečních paprsků prostupovala okrajem větvoví i křídly orla. Něco bílého objevilo se nejdříve v rovině orlích spárů a pozvolna se snášelo k nohám kněžny. Snad to byl přelud, okamžik nevýslovné závrati duše, snad to bylo neobvyklé pírko orla, snad kořist v jeho drápech, snad bílá hostie…

A tu se naplnilo čekání i čas kněžny. Když v poledním nastalém tichu přihlásil se k životu křikem synáček, dědic a zachovatel rodu, po letech kníže Kazimír – rozpoznal Měšek, že mu bylo dáno znamení. Vztyčil na vyvýšenince kríž. Brzy zde dal sroubit kapli. Za čas se v příhodných místech kolem kaple usadili lidé. Kapli nahradil kostel. Bylo třeba zapsati místo lidských příbytků v knihách majetku knížete – nazvali osadu Orlovou.