Skály u Hošťálkové - Čertův hrádek

Jak už jsem v článku "Čertovy skály u Hošťálkové" naznačil, nejsou ani tato výstavní díla Přírody v tomto méně známém koutu Valašska skálami osamělými, ale mají ve svém okolí další kamenné příbuzenstvo. Skalní útvary v lokalitě sestávají celkem ze tří skalnatých výchozů, které od sebe navzájem dělí vzdálenost několika set metrů. Čertovy skály jsou z nich samozřejmě ty nejhezčí a nejvyšší. a také nejnavštěvovanější, neboť o těch ostatních mají povědomí toliko dřevorubci či houbaři z řad místních obyvatel. Pokud se zamyslíme nad tím, kterak skály ke svému jménu přišly - (jejich název se přitom právě na Valašsku opakuje přímo v periodických řadách) - a přitom přibereme do našich úvah fakt, že se tato skaliska nacházejí na katastru obce, která v letech 1777-81 proslula houževnatými boji evangelíků za náboženskou svobodu... a připočteme historický fakt, že se tito luteráni nebáli ani císaře (natož ďábla!) - dopracujeme se k závěru, že se to v té době a v této oblasti muselo čerty jenom hemžit!! Vždyť ono svést luterána k tak těžkému hříchu, aby jeho duše propadla peklu, bylo nad síly každého jednotlivého rohatého individua. V tomto případě musel Lucifer změnit taktiku, a tak byla do oblasti u Hošťálkové vyslána hned celá pekelná jednotka. Kvůli těžkému pořízení s tvrdohlavými domorodci byla tato mise naplánována na dobu neurčitou...

Ďáblíci s vyšší hodností a pekelská inteligence si ke svému dlouhodobému pobytu vybrala lokalitu nám už známých Čertových skal a zbudovala si v nich pohodlné sídlo, v mnohém připomínající hrady pozemšťanů. I u tohoto čertovského hradu samozřejmě došlo k vytvoření nezbytného hospodářského zázemí. V našem případě k němu posloužilo skalnaté návrší, vzdálené od hlavního sídla asi 300 m směrem na jihozápad. Toto místo, které budeme dále nazývat Čertovským hrádkem, se nachází při konci hřebene, spadajícího do údolí od asi 0.5 km vzdáleného vrcholu Křemeničné - (600 m). Hřeben je nad soutokem potoků a vyústěním několika lesních cest zakončen pískovcovým skalnatým bradélkem, ukrývajícím se v lese a dlouhým asi 60 m. Jeho nejvýraznějším skalním útvarem je rozložité a rozeklané skalisko, které od svého západního úpatí stupňovitě stoupá do přibližně desetimetrové výše. Kdyby tato skála na straně druhé převyšovala hřeben více jak o současné tři metry, mohla z ní být zajímavá skalní věž. Přesto nás i dnes skála velmi překvapí svým profilem. Při pohledu z jisté vzdálenosti má nezpochybnitelné rysy a podobu samotného knížete pekel. To nejspíš proto, aby čerti nižší kategorie - (obývající Čertův hrádek ve funkcích lokajů, Strážných, lesních hejkalů, breptalů apod.) - byli pamětlivi toho, že oko Lucifera nikdy nespí a nevyhazovali si tady proto moc z kopýtka!

Při detailním "archeologickém průzkumu" lokality, kdy jsem pátral po místě, kde raraši kdysi uléhali, jsem bohužel po ložnici a jiných stopách jejich pobytu na Čertově hrádku nenašel ani ten pověstný čertí chlup! Dokonce i ten bývalý únikový východ zpět do pekla už je dávno zavalen balvany a zasypán sutí... Nakonec jsem ale přece jenom jednu takovou dobře viditelnou stopu, (potvrzující tuto dávnou pekelnou misi ), objevil. Od hlavní skály klesá mírně dolů hřebenem skalní hradbička. Je mimořádně úzká (jen 1.5 m), dosahuje ale délky asi 15 m, ze spodní strany vystupuje do výše 4 m, shora jen 2 m. Při pohledu na ni shora od skalního útesu je její temeno překvapivě ploché a díky dlouhodobému styku s čertovskými zadky vyblýskané a vyleštěné téměř do běla. Ano, vážení čtenáři, toto místo sloužívalo rarachům k odpočinku po službě jako letní terasa! Jako bych to teď přímo před očima přímo viděl: čertiska tu za vlahých letních podvečerů sedávali ve dvou řadách otočeni přitom zády k sobě, plkali a nohami nad skalním srázem hongali, blechy sobě z kožichů navzájem vybírali či karty strašlivě mastili, hrozně u toho nadávali a řvali, tabák z dýmek kouřili a pivo popíjeli... Ostatně - mohli si ho chladit v nedalekém potoce. Věřte nebo ne, ale ani ten nejnatvrdlejší čert určitě nebyl až tak hloupý, aby ho chlastal teplé!

/Kde a jakým způsobem se čerti k pivu a tabáku dostávali, jakým způsobem se stravovali a ve které době z Hošťálkovských skal definitivně zmizeli - tak to už raději nechám k dobájení autorům, živících se psaním pohádek, pověstí a báchorek.../