Senovážné náměstí, Praha – Čeští muzikanti

Při založení Nového Města pražského Karel IV. Nechal vytýčit i hlavní městská tržiště. Ta dvě velká patří doposud k nejslavnějším pražským náměstím (Václavák a Karlák). To třetí je tak trošku upozaděné, nicméně že existoval ve středověku Senný trh dokumentuje, jak byla potrava i podestýlka pro potah i dobytek důležitá.

Ačkoliv je dnešní Senovážné náměstí blízko centra, dá se říci, že z hlediska světodějných událostí je asi nejméně zajímavé. Přeci jen tu ale jezdí tramvaj, jsou tu na pražské poměry i vcelku laciné restauranty i nějaká ta firma zde najde své sídlo.

Každé náměstí musí mít nějaký pomník nebo sochu, na Karlově náměstí je jich celá řada, na tom Václavském sice méně ale zato pořádný pomník dává náměstí i jméno.

Senovážné náměstí ve tvaru protáhlého trojúhelníku je ve své ploše poněkud zmenšené stavbou Paláce Pojišťovacího spolku průmyslu cukrovarnického v ploše náměstí v západní části u Jindřišské věže, ale na tomto místě stávaly už před tím nějaké, byť menší budovy.

Co na Senovážném náměstí v moderní době chybělo bylo nějaké sousoší, kašna nebo obojí.

Od roku 2002 to už neplatí. Společné dílo architekta Jana Wagnera (kašna) a rakouské sochařky Anny Chromé (sochy) zdobí východní parkovou část náměstí.

Kamenná kruhová kašna je doplněna podstavci ze stejného materiálu (pískovec). Na nich jsou umístěny čtyři postavy s hudebními nástroji. Dle autorky (Anna Chromy pochází z Českého Krumlova, nar. 1940, od r. 1945 v Rakousku) jde o české muzikanty (tak to tvrdí i tabulka na jednom podstavci).

Autorka je čelní představitelkou současného surrealismu, svého času ji vysekl i poklonu Salvator Dalí. Sochy jsou bronzové a autorka je vlastně Praze věnovala bezúplatně. Nutno podotknout, že nejde přímo o originál, dílo bylo realizováno již na více místech (Lucemburk).

Jinde je sousoší označováno jako Hudba řek, a to přímo světových. Socha s mandolínou má být Ganga, flétna Amazonka, houslista Dunaj, trubač Mississipi. Opodál najdeme samostatnou sochu tanečníka, který reprezentuje Nil.

Původně sochy bylo barevnější, díky počasím a exhalacím postupně zůstává zelenkavá barva bronzové slitiny.

Podle reakcí kolemjdoucích se dílo vcelku líbí, že to nemusí být s kvalitou umění tak hrozné dokumentuje i poněkud potrefená kritika prof. Knížáka či studentů AVU z roku 2003:

„Za noci je uřezat a hodit na skládku. Umělecký kýč, který nikdy nebude mít žádnou cenu. Dílo horší, než ta, která vznikala za totality. Odstrašující příklad oficiálně tolerovaného nevkusu. Kýče se sklonem k latentní pornografii. Nebudeme se klanět něčemu jen proto, že jsme to dostali zadarmo…“

No nechme každému co jeho jest. Pokud kolemjdoucí dílo potěší, myslím že stačí, nemusí jít hned o těžké umění, kterému rozumí třebas jen duševní giganti excentrického profesora.