Rybník Pardoubek

Tato vodní plocha na Brtevském potoce za Anenskými slatinnými lázněmi má velice zajímavý název. Podle Antonína Kotíka ho obdržel podle toho, že v jeho okolí býval dříve dubový háj a předpona par by měla ukazovat to, že byl spálen, neboť slovo "parić" znamená v lužické srbštině "pálit". Měl by mít tedy podobný původ jako např. Pardubice.

Poprvé byl připomínán počátkem 17. století, a to v berní rule z roku 1654, ale jeho historie musí být ještě starší, ale byl nejspíše nazýván jinak. Tehdy bylo na zdejším panství více rybníků než dnes. Kromě Pardoubku se jednalo o Velký bělohradský, Hamerský, Řetický, Velký Křančilovský, Malej u vrby, Malej v louce, Hlubokej, V oboře u vrat, Vícej dlouhej, Velký Lukavský, Maták, Vidlák, Nákladský, Frankovský, Velký Bořkovský, Malý Bořkovský, Nouzový a Horáček. Většina z nich byla zapsána ještě v tereziánském katastru z roku 1714 (viz https://terezian.com/terezianskyKatastr.php), přičemž když přišla éra rušení rybníků, tak Pardoubek, Nadýmáček, Vosmický, Hluboký, Bahnický a Zákopský se udržely nejdéle. Že se jeho výměra v rámci staletí příliš neměnila, tak to můžeme zjistit porovnáním mapy I. vojenského mapování z 2. poloviny 18. století (viz https://chartae-antiquae.cz/cs/maps/12824) a indikační skici stabilního katastru z roku 1842 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=BYD049018420) se současnými kartografickými díly.

V roce 1872 zakoupil bělohradský velkostatek (bývalé panství) pražský průmyslník Maximilian Moses Dormitzer, který se vynasnažil nahradit místní česká pojmenování německými názvy. Karel Václav Rais ve své knize "Ze vzpomínek I." o tom píše následující: "Když se majetníkem bělohradského panství stal Maxm. Dormitzer, učiněn byl ze zámku pokus o německé přezývání místních jmen. Kdo měl ten hloupý nápad, nevím, ale nenadále se na vršku Homolce octla plechová tabulka s nápisem "Rachelshügel", u rybníka Pardoubku "Ada-See", na vršku u Pasek "Regina Anhöhe" atd. Ani nevím, kde všude a kolik jich tak na železných prutech čnělo. Tabulky byly však brzy neznámýma rukama sraženy a jen zohýbané pruty nějakou dobu trčely do vzduchu."

Nové pojmenování "Ada-See" se tedy neujalo a po založení lázní začal být rybník využíván ke koupání a k jízdám na loďkách. První zdejší plovárna vznikla tak, že sem byly přemístěny kabiny prvních bělohradských lázní, jež byly umístěny v hraběcím sirotčinci čp. 86. Dlouhou dobu se využíval rovněž k ledování. Led odtud se dovážel nejen do bělohradských hostinců či řeznictví, ale i do obdobných podniků po celém okolí. Původně však sloužil pro zdejší pivovar, o kterém nalezneme první zmínku 13. června 1623 a pivo se v něm vařilo do roku 1880.

Na počátku 20. století byly na hrázi vybudovány dřevěné převlékací kabiny s ruční sprchou s vodou z rybníka (projekt na stavbu kabin a zřízení restaurační místnosti vyhotovil zdejší stavitel Josef Janeček; prvním plavčíkem měl být jakýsi pan Vavřena) a roku 1930 byly KČT umístěny v Bažantnici a u rybníka lavičky. Tehdy se zde lovilo každým čtvrtým rokem vypouštěním vody a sítěmi. Průměrný úlovek činil 16 q kaprů, štik, línů a cejnů. V roce 1932 si pronajal Pardoubek bažantnický hoteliér Leopold Křančil. Tehdy bylo nákladem 70 000 Kč zřízeno nové moderní koupaliště. Postaveno bylo 32 kabin se zděnou vnitřní částí a restaurace, takže se starými kabinami jich zde bylo celkem 45. Vedle toho došlo k úpravě dna i okolí rybníka. V letech 1944-1945 byl Pardoubek zabrán příslušníky Hitlerjugend, neboť jeho okolí se hodilo pro jejich bojový výcvik. V roce 1960 došlo k úpravám koupaliště v rámci akce Z, ale později se do něj začala dostávat z okolních pozemků močůvka, takže jeho voda byla znehodnocena a muselo dojít k další nápravě. Během 60. let 20. století došlo ještě ke zřízení schůdků do vody a koupaliště získalo betonový okraj. Maximální hloubka byla v těch časech udávána na 2 m. V 70. letech 20. století byly na dno rybníka dány betonové panely, aby se lidé nemuseli bát toho, že si poraní nohy. Díky tomu však začalo následně vody v rybníku ubývat. Později se však plovárna přestala udržovat a také rybník přestal být středem zájmu.

Jak vypadal v 80. letech 20. století, tak o tom nám podává zprávu Dagmar Eisenmannová v publikaci "Koupání v ČSR": "Pardoubek, koupaliště v Lázních Bělohrad, u parku Bažantnice; rybník 4,79 ha (ke koupání 2,5 ha), 300 m n. m.; písčité pláže; zpočátku betonové dno má pozvolný spád, max. hloubka 4 m; v provozu květen-září denně; sprchy, WC, kabiny; plavčík; půjčovna loděk, omezeně windsurfing; dětská hřiště, houpačky, hřiště na volejbal a nohejbal; bufet, kiosk, ubyt., autokemp; P; OHS sleduje; mapa Hradecko C 1; do r. 1988 v rekonstrukci."

Ke značné změně nakládání s rybníkem došlo až po sametové revoluci v roce 1989. V letech 1999, 2001 a 2003 byl rybník vyčištěn, roku 2005 dostal dřevěnou sochu vodníka zvaného Vodomil Pardoubský od Jaroslava Suchardy z Valdic (slavnostně odhalena 28. října 2005), v roce 2012 byla zbourána poslední část převlékacích kabin (zděná), o rok později se začalo s budováním vycházkové trasy kolem rybníka s řadou dřevěných plastik a na jihovýchodním břehu navíc vzniklo dětské hřiště. V letech 2018-2019 prošel rybník navíc revitalizací, během níž byl odbahněn a došlo rovněž k odstranění panelů ze dna, o nichž se soudilo, že brání vyvěrání spodního pramene (viz https://jicinsky.denik.cz/zpravy_region/pardoubek-bude-bez-bahna-20190117.html). Celkově vyšla revitalizace rybníka na 9 916 341,94 Kč a k tomu musíme ještě připočítat roku 2019 pořízený šestiboký altán za dalších 240 112,40 Kč (viz https://www.jicinskozpravy.cz/zpravy/26430-rybnik-pardoubek-ziskal-dalsi-atrakci-dreveny-altan), z čehož dotace činila rovných 200 000 Kč (viz https://dotaceeu.cz/cs/statistiky-a-analyzy/mapa-projektu/projekty/05-operacni-program-zivotni-prostredi/05-4-ochrana-a-pece-o-prirodu-a-krajinu/revitalizace-rybniku-pardoubek?feed=05-Operacni-program-Zivotni-prostredi).

Dnes se zde lidé koupají již jen neorganizovaně. Kromě toho ho využívají rybáři a v zimním období též otužilci (od roku 1992 se zde každoročně konají soutěže v zimním plavání) i bruslaři a na své si přijdou během celého roku i ornitologové a další příznivci přírody. Na závěr ještě uveďme, že tento rybník byl častým motivem našich malířů (Karel Liebscher - Rybník Pardoubek u Bělohradu, Karel Dlabola - Na hrázi u Pardoubka) a zmínky o něm nalezneme v řadě literárních děl (Josef Štefan Kubín - Lidové povídky z Podkrkonoší; Karel Václav Rais - Ze vzpomínek I.; Doma. Verše, vzpomínky a povídky; Jiří Sehnal - Lázeňské povídky). K Pardoubku se rovněž vztahuje nepřeberné množství různých pověstí o tamním vodníkovi, např. "Vodníkovy holky", jež vyšla v knize "Pověsti, pohádky a lidový humor na Novopacku" od Františka Čípa. Známý býval i tím, že se převtěloval v malé děcko, které pak plulo po rybníce v kolébce, a tak chtěl vodník přilákat do svých sítí nějakého toho zachránce.