Rozhledna v Libníkovicích

Na tomto kopečku na severní straně Libníkovic původně stávala od nepaměti staletá lípa. Nikdo již nevěděl, kdy byla vysazena, jen její věk byl odhadován na 350 let. Postupem času se jí začalo říkat „Národní“. V její koruně byla umístěna podlaha a lavice pro hudebníky, kteří tu hrávali. Bylo udáváno, že se sem mohlo vejít 25-30 hudebníků, kteří mohli bez závad koncertovat. A dole kolem lípy se naopak tančívalo. Tento strom byl známý nejen v okolí obce, ale také ve vzdálenějších místech. Byl skutečným symbolem jak pro místní, tak pro ty příchozí, protože se o této lípě zmiňovaly různé časopisy i knihy. Za příklad můžeme dát dílo „Úplný adresář a popis politického okresu Královéhradeckého. Okresy: Králové Hradec, Hořice, Nechanice a veškeré politické obce a osady“, které vydal v roce 1903 Václav Kudrnáč. V něm se píše: „Na vršku stojí košatá lípa přes 350 roků stará, na níž je zhotovena podlaha, na kterou se přes 60 lidí stěsná.“

První koncert tu byl uspořádán při hasičské slavnosti 6. července 1890. Kopec stále zůstával obecním majetkem, až na jaře roku 1891 byl Václavu Groškovi kopec pronajat za účelem zvelebení pozemku vysázením švestkových stromů. Teprve v roce 1915 nabyla obec znovu plného práva k užívání. Již roku 1914 byla na lípě vyměněna podlaha i schody, protože obojí bylo po tolika letech zchátralé. V roce 1920 byl stanoven poplatek z pronájmu prostranství pod lípou za účelem pořádání zábav pro domácí pořadatele ve výši 30 Kč a ty cizí ve výši 50 Kč. O 4 roky později bylo na podnět obecního starosty Josefa Zilvara rozhodnuto o vykácení švestkových stromů a zalesnění tohoto pozemku, protože ovocné stromoví nepřinášelo žádný užitek. S výsadbou lesních stromků byla započato 16. dubna 1925. Na přání Josefa Zilvara byly navíc zasazeny po obou stranách cesty od silnice k lípě malé lipky. V té době vyšel v „Královéhradecku. Vlastivědném sborníku pro školu a dům“ článek, který plně vystihuje to, co lidé k této lípě cítili:

„Josef Procházka: U národní lípy libníkovické.

Byl krásný podzimní den říjnový. Malé sluníčko zlatilo širý náš kraj, na žírných lánech pracovali lidé, o překot dobývajíce cukrovku a čekanku. Všude ruch podzimní práce, zápas s půdou, horečný spěch, nikomu nezbývá času. Rusecké děti těšily se na podzimní výlet dávno jim slíbený k národní lípě libníkovické. Dnes k němu došlo. Pan Frynta měl již volno, vypravil povoz, děti jej vystrojily, s jásotem nasedaly, pár statných vraníků vesele zabral.

Daleká cesta před námi. Jedeme přes Piletice, Slatinu, Librantice, a Libníkovice. Dva veliké lesy Ouliště a Dehetník zůstaly již za námi. V Libranticích nutno zastaviti. Nemůžeme přece mlčky přejeti kolem nádherné školy. Vstupujeme dovnitř, prohlížíme, obdivujeme. Krásná škola, málo takových! A opodál starodávný větrný mlýn. I k němu jsme zašli a se zájmem prohlédli svědka dávných zašlých časů. Již domlel, zub času hlodá na něm. Mlýnek jen zasmušile pohlíží do zamlklého librantického kraje. Loučíme se s ním a již zase dál a dál k cíli.

Libníkovická lípa rýsuje se na obzoru a zraky všech pátravě směřují k ní. Vůz drkotá, písničky dětí znějí do kraje, maminčiny zásoby, pečlivě vypravené, nápadně se ztrácejí. A pak zmizela nám i lípa s očí. To už jsme projížděli tichou vesničkou Libníkovicemi, ukrytou ve směsi nejrozmanitějších stromů. Na konci vesničky v polích, na malém návrší háječek z menších lip, habrů a modřínů. Na jeho nejvyšším místě památný strom, obr nade všemi okolními, posvátná lípa libníkovická.

Povoz zastavil, malí cestovatelé střelhbitě seskákali, nedočkavě hnali se vzhůru k lípě a s úžasem stanuli pod korunou mocného stromu.

Krásný, velebný strom před námi. Mohutný vrásčitý, ale zdravý kmen má 340 cm v objemu, nese obrovskou pravidelnou korunu, pěkně kulovitou, která z dálky činí dojem, jako by ji někdo pěkně ostříhal. Nejzajímavější je právě místo, kde koruna se rozvětvuje ve spoustu obrovských větví, které samy o sobě tvořily by statné stromy. Jejich síla a množství odpovídaly by kmeni daleko silnějšímu. Šestnáct dřevěných schodů se zábradlím vede do nitra koruny, kdež nalézá se dřevěná podlaha s lavičkami.

Děti spěchají, objímají lípu. Třem společně se to podařilo. Škoda, že nemáme míry! Pepík Pourův však již vypomohl. Vytáhl provázek a již jej s ostatními obepíná kolem lípy. Doma budeme měřiti. Pod lípou nezvyklý ruch. Děti pobíhají sem tam, obhlížejí strom se všech stran, zraky upírají se do mocné koruny, a staré lípě zdá se, že dnes roj trpaslíčků přišel ji navštíviti. A za chvilku již naši trpaslíčkové vystupují dychtivě do tajemného nitra koruny. Podlaha duní, zraky letí do dáli.

Široký daleký kraj otvírá se před námi. Nedaleko Vysoký Újezd s bílým kostelíčkem a kolem něho zajímavé lesy. Podzimní barvy hýří svojí pestrostí. Mezi sytě zelenými smrčinami zlatem hoří habříky a bronzově nabíhají mladé doubky, krvavou červení rdí se nedaleké stromy třešňové. Na východě otvírá se milý podorlický kraj, na straně severní zrovna pod námi Výrava a dále kraj jaroměřský, v pozadí mlhavě se rýsující Krkonoše, k západu náš kraj hradecký, v nejbližším okolí zasněný, zmlklý.

Sestupujeme dolů a spadalé listí zase šumí pod kročejemi naší mládeže. Zadíváme se znovu na naši lípu a odhadujeme stáří. Dvě stě let, tři sta let, a já hádám několik stovek, které jistě již přelétly nad šedým velikánem, a duch můj zabloudí na chvíli do minulosti.

Vidím naše praotce, jež v dobách dobrých i zlých scházeli se zde pod lípou, vidím slávu a utrpení naší vlasti, kterak zračily se i v tomto kraji kolem starodávné lípy. Zde zněly často jásavé zvuky radosti, zde i mnohé vzdechy zavanuly, když smutek ubíral se naším krajem, válečné pronásledování a utrpení selského lidu, útisky pro víru. A ze zkazek dětských let zalétl mi v mysl rej skřítků dovádivých, vidím i tanec luzných vil na paloučku pod lípou. Lípa mluví svou tajemnou řečí, nutno poslouchati. Přečkala věky, vše se přehnalo přes její mohutnou krásnou korunu, pradědové odešli a dávno již dřímají věčný sen, nová pokolení vzešla a vším právem znárodněla. Dočkala se naší svobody a dnes klidně dívá se na východočeský kraj. Od prohlášení naší samostatnosti nejednou zavlál na jejím vrcholu národní prapor, často ve stínu jejím ozývají se zvuky hudby a zpěvu, když okolní lid pořádá tam svoje národní slavnosti.

Miluji dávno již lípu libníkovickou a chtěl jsem, aby ji i naše mládež poznala. Odjížděli jsme mlčky pod dojmy posvátnosti a velebnosti věkovitého velikána. Buď zdráva, česká lípo, na shledanou! A co tak naposledy zraky své k ní obracíme, poslední zlatisté listy její jako pozdrav volně se třepetají a tiše, lehounce padají k zemi - -*)

*) Znáte o ní různé vyprávěnky? Sbírejte je mezi lidem a zašlete nám je!“

4. července 1929 však přišla velká větrná smršť, kterou lípa nepřežila (v mnoha pramenech se nese nesprávný údaj o roku 1925), přičemž poslední koncert spojený s výletem se na ní uskutečnil 16. června téhož roku. Na rozloučenou s ní byla uspořádána 26. července 1929 pietní slavnost, jejíž výtěžek měl být použit na postavení vhodného památníku a nových lipek, které by byly náhražkou za tuto zničenou dominantu.

K tomu však nakonec nedošlo a byla zde postavena železná rozhledna, o jejímž zřízení rozhodlo obecní zastupitelstvo v následujícím roce, prý na přání zdejších občanů. Tehdy to však až tak jednoduché nebylo a našla se i opozice vůči tomuto kroku. Její vybudování bylo svěřeno stavebnímu a konstrukčnímu zámečníkovi Josefu Černému z Třebechovic pod Orebem, který byl absolventem c. k. odborné školy pro umělecké zámečnictví v Hradci Králové. Celkem její zřízení vyšlo na 16 825 Kč, přičemž většina z tohoto nákladu byla uhrazena z darů místních občanů, jen malý zbytek uhradila obec. K jejímu slavnostnímu otevření došlo 16. července 1930.

Dlouhou dobu se rozhledně nikdo nevěnoval, protože před vedením obce bylo mnoho významnějších úkolů a jako všude byl velkým problémem nedostatek finančních prostředků, teprve v roce 1972 byla zahájena v akci Z její rekonstrukce, v letech 1992-1993 došlo k její první výrazné opravě a roku 2004 získala nový nátěr. V roce 2005 došlo k vykácení části stromů, aby byl zajištěn alespoň částečný výhled z rozhledny.

Když tedy na ni vyšplháme, můžeme se podívat směrem k Hornímu a Dolnímu Černilovu, Výravě, Skršicím a Tošovu. Podívání k Borovicím, Libníkovicím či Jílovicím je zabráněno vzrostlými stromy. Dodejme ještě, že je na rozhlednu vstup volný, tj. na vlastní nebezpečí, takže můžeme po ní vystoupat v jakémkoliv ročním období. Více o ní lze najít na těchto webových odkazech: http://rozhledny.webzdarma.cz/libn.htm nebo https://www.libnikovice.cz/obec/rozhledna.