Pula – katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Katedrala uznesenja Blažene Djevice Marije)

Asi bychom na naší planetě našli málo měst, kde by katedrála nepatřila mezi nejkrásnější, nejvýznamnější a nejvyhledánější památky. Chorvatská Pule k těmto ojedinělým výjimkám patří. Přesto ale nelze říct, že by si tento svatostánek zasloužil, abychom ho minuli bez povšimnutí. Koneckonců se jedná o trojlodní baziliku, jejíž historie se začíná psát již v raně - křesťanských časech 4. století. A navíc její význam v Pule částečně snižuje až příliš silná konkurence pamětihodností o něco větších i podstatně starších …

Katedrála se nachází mezi ulicí Flavijevska a pulským Forem, kde byla stylově postavena v místě, na kterém se ve 4. století shromážďovali pronásledovaní křesťané. A již v 5. století vzniká základ dnešního trojlodního kostela. Ten má tvar podlouhlého obdélníku, rozděleného dvěma řadami sloupů. Půlkruhové kněžiště bylo umístěno na severní straně chrámu a v jeho přední polovině zůstaly zachovány fragmenty podlahové mozaiky, pocházející z období 5. a 6. století. Součástí mozaiky jsou mj. pamětní nápisy, za jejichž zhotovení si movitý věřící pár z Puly zaplatili nemalé peníze. Nástěnné fresky, které katedrálu také zdobily, bohužel postupně zanikly.

Nejstaršími dochovanými částmi katedrály jsou spodní obvodové zdi, pocházející z počátku 4. století, nejlépe viditelné na vnější straně. Po požáru v roce 1242 musel být kostel přestavěn, takže např. horní okna středové lodi zůstala raně křesťanská, ale okna bočních lodí již získala typicky gotický vzhled. Současně byl změněn jižní vstup. V 15. století je kostel opět rekonstruován. A ono se v katedrále celkem pořád něco přistavovalo nebo bouralo. Například krásná křestní kaple s hexagonální křtitelnicí vznikla v 5. století a zbořena byla roku 1885. Na počátku 16. století vzniklo renesanční průčelí kostela, poprvé přestavěné v letech 1671 až 1708. V roce 1709 byla – za použití kamenných kvádrů z římského amfiteátru – postavena samostatně stojící zvonice.

Roku 1712 získává kostel definitivně své současné klasicistní průčelí a je zahájena další velká rekonstrukce baziliky i její barokní zvonice. Ta vlastně skončí teprve roku 1924 a v rámci ní je v roce 1860 v bazilice objeven hrob v podobě malého kamenného sarkofágu, ve kterém byly nalezeny dva stříbrné relikviáře a dvanáct zlatých sošek. Ty zmizely beze stopy, zatímco relikviáře byly „deportovány“ do Vídně, stejně jako schrána s kosterními pozůstatky (pravděpodobně) sv. Tomáše (dnes vídeňské Kunsthistorisches Museum). Hřbitov se nacházel na severní straně katedrály až do poloviny 19. století.

Stejně jako celá Pula a téměř všechny její památky, utrpěla i katedrála vážné škody při britsko – americkém bombardování města v průběhu II. světové války. A i katedrála byla v roce 1947 zrekonstruována. Za její největší zajímavost je – kromě zbytků raně křesťanské mozaiky – považována pětice sarkofágů, nacházející se pod hlavním oltářem katedrály. Po staletí v nich jsou uschovávány ostatky světců a několika biskupů. Mělo by se jednat např. o sv. Jiří, sv. Teodora, sv. Demetria, sv. Basilea nebo sv. Flóry.