Pudlava

Pudlava je malý krkonošský potok, který pramení na jihozápadních stráních Vysokého Kola (1 509 m n. m.), a to nad cestou, jež spojuje Labskou boudu s Martinovou boudou. Zprvu teče jižním směrem, aby pod výše zmíněnou komunikací najednou odbočila jihovýchodním směrem, kde nad Sedmidolím opět začíná směřovat na jih do hlubšího visutého údolíčka, které od ní nese pojmenování Pudlavský důl (dříve i Důl Velkého Šišáku, něm. Grossen Sturm Hauben Grund, nyní i Důl Pudlavy) ), v jehož středu pak vzniká na toku Pudlavy kaskádovitý Pudlavský vodopád (něm. Pudelfall). Odtud poté míří jižním směrem, aby se ke konci Labského dolu stala levostranným přítokem řeky Labe.

Zatímco sám více než 1,5 km dlouhý tok není příliš výrazný, tak o to zajímavější je jeho název, který se vykládá mnoha způsoby. Zároveň patří mezi ty nejstarší krkonošské názvy, protože se s ním setkáme již v 16. století, i když více byl zmiňován v následujícím věku, kdy se v roce 1658 snažili Vrchlabští a Hornobranští zabránit vpádům Chojnických do Sedmidolí, na které si činil nároky vlastník Chojníku hrabě Schaffgotsch. Jeho lidé tam bránili výkonu myslivosti českým lesníkům a roku 1661 jim dokonce zničili tokaniště tetřevů a zapálili seno na Čertově louce, takže vztahy obou stran byly až příliš napjaté a celé Sedmidolí zůstalo centrem sváru ještě dlouho poté a teprve v roce 1710 bylo dosaženo dohody.

Ale zpět přímo k názvu! Podle Loewova německého etymologického slovníku má existovat německé dialektické slovo "Pudel", což má v češtině znamenat "močál" či "kaluž". To by odpovídalo zejména hornímu toku Pudlavy, takže tuto teorii nemůžeme vyvrátit, protože částečně sedí. Podobně píše Schwarz, že se toto označení objevuje i ve Slezsku a na Kravařsku a vyjadřuje opět "kaluž", přičemž jeho původ klade do ripuárštiny, což je de facto soubor západostředoněmeckých dialektů na pomezí německého Porýní, Nizozemska a Belgie (ve verzi pudel nebo puddel). S jistotou můžeme říci pouze to, že tento název nemá nic společného s pudlem. Zajímavé je, že občas se objevoval také výraz Pudlova, naopak v němčině vždy jako Pudelgraben, Pudelgrund nebo Pudelgrundbach.

Od nepaměti bývalo toto údolíčko trvale zalesněno, což se změnilo až s několika kalamitami, nejprve s bekyní mniškou ve 20. letech 20. století a podruhé poměrně nedávno v souvislosti s kůrovcovou pohromou, což ovlivnilo zdejší porosty tak, že otevřelo jejich návětrnou hranu. Jak se změnil porost, tak jinak se sám tok příliš neproměnil, což můžeme vidět z toho, co o Pudlavě napsal prof. František Jezdinský ve svém pojednání "Krkonoše", jež vyšlo ve "Výroční zprávě c. k. vyššího gymnasia v Pelhřimově za školní rok 1907-1908":

"V Sedmidolí jsou pěkné slapy Dvorské struhy, Červené bystřice a Pudlavy. Červená bystřice vlévá se do Bělé, ostatní dvě do Labe. Pudlava sbírá prameny pod Velkým Šišákem a spěje směrem jižním přímo k Labi. Vodopád její skládá se ze 3 dílů; horní 37 m hluboký, prostřední 30 m a dolní 9 m hluboký. Jest nejkrásnějším vodopádem přirozeným v Krkonoších. Divoká romantická krajina tvoří kontrast k jeho různým vodám. Divokou romantikou jest památný též vodopád Červené bystřice; není sice vysoký [10 m], ale vrhá se přes mohutné skály v úzké a hluboké koryto kde mezi balvany rozbíjí se v četné peřeje. Škoda, že cesta k němu jest obtížná."

Jak bylo výše zmíněno, tak cesta jak kolem Pudlavy, tak přímo přes ni, nebývala nikdy příliš jednoduchá. Většinou se zdejší lidé přes její tok brodili, později vzniklo přes ni několik dřevěných lávek, které byly kolikrát strženy jejím rozvodněním, případně na dolním toku velkou vodou z Labe. Vůbec poslední, zvaná též jako "Hranolky", vznikla díky studentům a studentkám Fakulty architektury ČVUT v Praze a ateliéru Hlaváček-Čeněk-Minarovič (vedení projektu: Dalibor Hlaváček, Martin Čeněk, Tomáš Minarovič; studentský tým: autor konceptu Radim Baláž, Daniela Haladová, Petr Eibisch, Veronika Kudrnová, Alena Richterová, Jan Stuchlík, Martin Sýkorský, Michal Zapletal) v červnu 2023, aby začala sloužit pěším od jara následujícího roku (viz https://www.fa.cvut.cz/cs/galerie/atelierove-prace/56972-lavka-pres-pudlavu).

Právě nesnadný přístup a romantický vzhled lákal již od 19. století, aby Pudlavu navštěvovali různí lidé, kromě hraběcího rodu Harrachů, jehož příslušníci tato místa milovali jak k lovu, tak k relaxaci v podobě různých putování, sem mířili představitelé různých společenských i uměleckých kruhů (1. srpna 1887 cyklisté z Jilemnice), takže celkem záhy byla Pudlava zmiňována v řadě cestopisů, průvodců a dokonce též v beletrii, čehož příkladem může být kniha: "Malebné cesty po Čechách. Čásť I. Abršpach a Teplice. Krkonoše. Údolí orlická. Králický Sněžník. Šumava a český jih.", kterou vydal v roce 1883 kolínský učitel Vácslav Černík. Pudlava se však objevila i na řadě maleb a také v rozličných fotografických publikacích, např. v knize "Krkonoše" z roku 1964 od Zdenko Feyfara. Není tedy divu, že prezentována je i v publikaci "Nejkrásnější vodopády České republiky" z roku 2009 od Martina Janošky. Z různých odborníků vědy, kteří tu strávili nějaký čas, tak je asi nejvýraznější postavou topograf prof. Dr. Karel František Edvard rytíř Kořistka při zpracovávání jeho terénnímu popisu Jizerských hor a Krkonoš.

Na závěr je třeba zmínit, že cesta těmito místy bývá upravována jako lyžařská stopa (jinak je však vstup často zakázán kvůli možnému sesuvu lavin) a naši němečtí spoluobčané měli k těmto místům několik pověstí a pohádek. Sám název také dodnes připomíná na horním konci se dříve vyskytující Pudlavskou boudu (něm. Die Pudelbaude; viz https://chartae-antiquae.cz/cs/maps/13159/?view=-98.9519400858135,112.84344972299604,5), která byla postavena v roce 1796, v zimě 1866/1867 zničena lavinou a následně znovu vybudována, ale v noci z 29. na 30. června 1903 vyhořela, aniž byla obnovena, přičemž jejími posledními obyvateli byli: Andreas Mehwald a Franz Knappe.