Příhrazské skály - ruiny Píčova statku

Od Drábských světniček je to k nim po červené tur.trase směrem k jihu jen asi půl kilometru. Značení nejprve z lesa vyběhne na travnatou plošinu Hrady, kde se lze na hraně skal potěšit pěknou panoramatickou vyhlídkou na obec Dneboh a širé okolí. O něco dál chodník opět prochází hvozdem a přivede nás k tur.rozcestníku „Klamorna – vyhl.odb.“

I když se na ceduli píše, že je to ke skalnímu hradu ještě dalších 200 metrů, jakési romantické ruiny mezi stromy vystupují z návrší jen kousek od nás. Jenže tyhle leží naprosto opačným, tedy půlnočním směrem. Však také s Klamornou nemají nic společného, neboť se jedná o zbytky v minulosti věhlasného Píčova statku. Lokalita je volně přístupná a ještě dnes návštěvníka ohromí vysokými obvodními zdmi zbudovanými z pískovcových kvádrů a impozantní klenutou bránou, jíž se vchází dovnitř do dvora. Dále jsou zde k vidění sklípky vytesané do skal, základy obytných budov a hospodářských stavení.

 

První písemná zmínka o usedlosti zbudované na okraji příhrazského skalního bludiště pochází z roku 1554. LP 1682 byl jejím majitelem Pavel Komárek, poté přešla do rukou Jana Píče, který se na statek přiženil. Píčův rod jej pak obýval až do roku 1948. Obyvatelé usedlosti zde na plošině Hrady pěstovali obilí, ale když chtěli mouku na chleba, museli se zrnem jezdit až do dva kilometry vzdáleného mlýna v Březině. Chléb se na statku pekl každý druhý den. Dále se zde chovaly slepice, králíci, prasata a na prodej hlavně velmi ceněné koně. Píčovi byli v okolí oblíbeni a často sem za nimi na návštěvu přijížděli hrabata z Mnichova Hradiště. Posledním hospodářem na statku se stal Václav Píč. Zemřel roku 1941 a po jeho smrti začalo hospodářství upadat. Po válce přišli k moci komunisté a vdova a její syn Vladimír byli označeni za kulaky. Vdova měla být převezena do starobince v Kurovodicích, ale večer při zatýkání se jí podařilo uprchnout a lesy utíkala do Branžeže. Ráno ji místní poloumrzlou našli a poslední tři roky svého života strávila tady v Branžeži u dcery. Hůř dopadl Vladimír, kterého roku 1952 odvedla Státní bezpečnost a následující dvě léta strávil jako vězeň při těžké práci v kamenolomu v Libochovanech.

 
Opuštěný statek pak vyrabován, budovy částečně posloužily jako zdroj výborného stavebního materiálu pro stavby obydlí v sousedních vsích a pole byla rozparcelována. Z celého statku zůstala zachována jen malá dřevěná sušárna ovoce pod statkem, která kvůli svému vzhledu dostala přezdívku „Perníková chaloupka.“

(Tu jsme kdysi s přáteli na čundru po Českém ráji ještě na vlastní oči viděli, ale dnes už po ní není ani stopy. Prý ji nějaký psychicky narušený jedinec v devadesátých letech podpálil!)