Praha (Podolí) – Podolská vodárna

Podolská vodárna je pozoruhodný komplex staveb mezi Vyšehradem a plaveckým bazénem v Podolí. Základ její dnešní podoby vznikl v I. třetině minulého století a protože se jedná o objekty technicky velmi zajímavé a historicky i architektonicky cenné, jistě nepřekvapí, že se dnes již jedná o naši chráněnou památku. Navíc se historie tohoto místa - a „starých“ pražských vodáren vůbec - začala psát již koncem 19. století.

V letech 1925 až 1929 byla firmou Kress Praha vybudována tzv. Nová Podolská vodárna, a to podle projektu Antonína Engela. Tehdy vznikl nejen hlavní objekt pro filtraci vltavské vody, ale i strojovna a administrativní budova. Na svou dobu se jednalo o skutečně gigantickou stavbu, která však i tak přestávala brzy kapacitně stačit. A tak se rozšiřovalo, rekonstruovalo a modernizovalo. Jako první přibyla chemická úpravna vody.

V letech 1956 až 1965 byla vodárna výrazně, ale vkusně, rozšířena podle původního návrhu Antonína Engela a Maxmiliána Koschina. Byla postavena další technologická budova s filtrační stanicí a zároveň rekonstruována celá starší část. Generální rekonstrukce Podolské vodárny pak byla zahájena v roce 1992. O pět let později se sem také přesunulo Muzeum pražského vodárenství. A v letech 2020 až 2021 se rekonstruovalo znovu.

Budovy Podolské vodárny jsou vystavěny v neoklasicistním stylu. Na první pohled jistě zaujme jižní budova se 45 metrů vysokou vodárenskou věží a výzdoba pískovcovými sochami, které představují alegorie řeky Vltavy (výška této sochy Ladislava Nováka dosahuje 3,6 m) a deseti jejích významných přítoků (ty jsou umístěny v řadě pod Vltavou). Jejich autory jsou Josef Fojtík (Vydra, Berounka, sázavská Blanice a Želivka), Ladislav Novák (Otava) a Zdeněk Vodička (Malše a otavská Blanice). Socha Sázavy je buď z dílny Zdeňka Vodičky, nebo společným dílem všech tří sochařů z roku 1963. A je zajímavé, že některé informační zdroje uvádějí jako autora soch Vltavy a Otavy Ladislava Nováka, jiné přísahají na Josefa „Józu“ Nováka …

A které že objekty v areálu Podolské vodárny na Podolské ulici č. 17 dnes spadají pod památkovou ochranu? Jedná se o budovy z první i druhé stavební fáze. Z let 1929 až 1931 pochází stará filtrační stanice, stará strojovna a provozní budova, z let 1959 až 1962 pak budova nové filtrační haly. Vše ještě doplňuje spojovací krytý most mezi starou a novou filtrační halou.

Zcela na závěr již jen pár slov o zdejším Muzeu pražského vodárenství. To bylo otevřeno – jako evropský unikát - v roce 1952 na Národní třídě, současná expozice v podolské úpravně vody byla zpřístupněna až v roce 1997. Základ muzejní sbírky tvoří exponáty z Jubilejní zemské výstavy, která proběhla v Praze roku 1891. Sbírky byly nadále průběžně doplňovány a vždy se těšily značnému zájmu návštěvníků z domova i z ciziny. Nové prostory muzea vznikly po vybourání starého chemického hospodářství, když vznikl dvoupodlažní výstavní prostor o ploše asi 800 m2. Interiér filtrační stanice je od výstavních prostor oddělen skleněnou stěnou, takže návštěvníci muzea mohou nahlédnout přímo do srdce Engelovy „vodní katedrály“. Expozice pak zachovává chronologický vývoj pražského vodárenství od prvních soukromých vodovodů z 12. století a  vltavské renesanční vodárny až po rozvoj vodárenství na konci 19. století a současné zásobování hlavního města vodou. Vidět zde ale také můžeme např. vodovodní potrubí z období antiky, část hradního vodovodu z doby vlády Rudolfa II., dřevěná potrubí s kovovými spojkami ze 17. a 18. století nebo unikátní sbírku vodoměrů. Bohužel však toto muzeum nebývá běžně přístupné. Navštívit ho totiž můžeme jen v rámci jarního Světového dny vody, podzimních Dnů evropského dědictví nebo po předchozím objednání.