Praha (Nové Město) – pohnutý osud Františka z Assisi od sv. Josefa (socha sv. Františka Serafínského)

Bez ohledu na to, jestli jsme příznivci barokního sochařství nebo ne, tato socha prostě zajímavá je. Když už ne nadpozemskou krásou a dokonalostí svého provedení, tak určitě minimálně svým osudem i slovními hrátkami, kterými ji můžeme doprovodit. On totiž František Serafínský a František z Assisi jedno jest a světcovu sochu u kapucínského kostela sv. Josefa na Novém Městě Pražském navíc vytvořil významný barokní umělec František Preiss. V tomto případě se navíc jedná o skulpturu, která svého času dokonce zdobila veleslavný Karlův most. Preissovo zpodobnění sv. Františka bylo vždy označováno jako „klidné, nepatetické a celkově umírněné, současně však i umělecky vysoce kvalitní“.

František Preiss, pocházející pravděpodobně z Drážďan, je označován jako „příslušník první generace sochařů Karlova mostu“. Jednalo se tedy o sochaře, který pracoval spíše se dřevem než s pískovcem. Tento zajímavý umělec tvořil nejen v Praze, kde ovšem také vlastnil radniční šenk na Hradčanech, ale např. také v Olomouci či Lounech. Byl jedním z prvních, kdo se – v roce 1709 a neúspěšně – pokusil založit první uměleckou akademii v Praze. Ještě předtím si však u něj - pro Karlův most - objednal sochu sv. Františka Serafínského jeden z nejvýznamnějších mecenášů počátku 18. století, a to Václav Vojtěch ze Šternberka.

Socha Františka z Assisi (v té době se ovšem jednalo o sousoší, tvořené postavou světce, doprovázeného po stranách dvojicí andělů) byla pro vzdělaného a zcestovalého příslušníka jednoho z nejstarších a nejvýznamnějších českých šlechtických rodů, který byl také stavitelem rodového paláce na Hradčanech, dokončena v Preissově dílně roku 1708. Poté byla slavnostně osazena na Karlově mostě, kde vydržela více než jedno století. Její další osud je typickou ukázkou, že různé trafiky a zakázky ve stylu „já na bráchu, brácha na mě“ (v tomto případě to dokonce platí doslovně) rozhodně v Čechách nejsou až výdobytkem politiků moderní éry.

V roce 1844 byl totiž za restaurátora poškozených soch na Karlově mostě navržen sochař Josef Max. Ten se však následně stal spíše soudním znalcem a exekutorem v jedné osobě. Na základě jeho znaleckého posudku bylo totiž roku 1852 rozhodnuto, že některé sochy se již prostě restaurovat nebudou, a místo toho budou nahrazeny sochami zcela novými. Svatý František z Assisi byl jednou z takto postižených a roku 1855 se proto „odporoučel na smetiště dějin“. Byl totiž nahrazen sochou sv. Františka Serafínského od Emanuela Maxe. Toho k této zakázce doporučil právě Josef Max a bylo jistě jen nešťastnou shodou náhod, že se jednalo o bratry.

Originál Preissovy sochy z roku 1708 tak dnes můžeme vidět v nice nebo výklenkové kapli před kapucínským kostelem sv. Josefa na pražském Náměstí Republiky v Praze. A asi to tak má být, protože se vždy předpokládalo, že vzorem pro vznik tohoto sousoší byl zřejmě obraz, umístěný právě v klášterním kostele kapucínů na Novém Městě Pražském.