Panský špitál v Poděbradech

Středověké špitály, z nichž prvním naším byl pravděpodobně ve 12. století ten při klášteře řádu sv. Lazara na Zderaze, nesloužily jako dnešní nemocnice, spíše se jednalo ze současného pohledu o charitativní ústavy pro nemocné, chudé, přestárlé a poutníky, přičemž dost často byly zřizovány při klášterech a poskytovaly nejen přístřeší a jídlo, ale i základní zdravotní péči, v některých případech šlo navíc i o izolaci, když šlo o nakažlivou nemoc. Teprve postupem času se oddělovala sociální péče od léčebných věcí, jak je tomu dnes (viz https://www.stoplusjednicka.cz/stredoveke-spitaly-pece-o-nemocne-byla-domenou-mnisskych-radu).

Podle množství špitálů a jeho lůžek se dalo též soudit, jak vyspělé a bohaté ono město je. Historie poděbradského špitálu je pak spojena s první manželkou krále Jiřího z Poděbrad - královnou Kunhutou (Kunkou) ze Šternberka, jež v roce 1441 založila nadání, když věnovala roli o ploše 1,5 lánu (108 korců) na levé straně Průhona ("Za Konělupy") na vychování mládeže, opravení školy, špitálu (odtud pak byla později role nazývána jako "Špitálská"), vězení a právního posla, i když z předem zmíněného můžeme vyvodit, že špitál existoval ve městě již dávno předtím, když se jednalo o jeho opravu, ne stavbu nového stavení. Škola byla postavena u kostela sv. Kříže a jednalo se o dřevěnou stavbu na kamenném podkladu, která byla krytá slámou. Jako větší zděná stavba se objevila na scéně až při přestavbě zámku za Ferdinanda I. a v tomto stavu zůstala až do počátku 19. století, aby se z ní roku 1807 stala hlavní škola, v roce 1846 byla přestavěna na jednopatrový objekt, který se roku 1906 stal sídlem Hellichova muzea Poděbradska.

Podobně vypadal i sám špitál, jenž byl postaven též na zádušním pozemku a za Ferdinanda I. dávali do špitálu ze zámku stravu pro 4 osoby. Kdy byl přestavěn do zděné podoby, tak to můžeme pouze odhadovat. Nejspíše šlo o období let 1750-1756 a realizací byl pověřen stavitel zámku v Poděbradech Jan Baptista Vostalis de Sala. Tehdy měl černou kuchyni, velkou světnici a 4 komory, přičemž určen byl pro 2 zchudlé poddané. Na jeho renesančním štítě byl vyveden obraz sv. Jana, almužníka, který byl snad zhotoven synem panského důchodního Janem Smrkovským, ale postupem času a díky atmosférickým vlivům úplně sešel. Ke špitálu tehdy ještě náležel 1 domek, na jehož místě pak vzniklo skladiště výše jmenovaného muzea. Do jeho majetku se posléze dostal též špitál, o němž se hovoří jako o jedné z nejstarších budov ve městě a pozoruhodném příkladu původního gotického městského domu, jenž byl přestavěn do barokního slohu.

Stejně jako jeho předchůdce, tak i on sám byl zničen při několika požárech města nebo okolních budov, takže byl párkrát obnovován. Nejhorším obdobím pak byla třicetiletá války, díky níž se špitál stal zpustlým, ale stále pořád v lepším stavu než sousední školní budova, což nám prokazuje citace ze zprávy poděbradského děkana P. Ondřeje Vyslava z Lerchenfeldu: "Škola jest stará, roztrhaná, že správce s pomocníky v čas deště sotva kde hlavu skrýti může a jest se co obávati, aby v čas větru za 15letou věrnou službu, krov, trámy a zdi učitele, pána a držitele svého, nezasypaly, poněvadž Poděbradští nejsou s to školu opraviti, císaři pak o tom povědomo není. Školáků jest 50 ve škole. Učitel je katolík a zasluhuje chválu jeho zpěv a hudba v kostele. Špitál jest v lepším stavu, protože hejtmané studem nuceni bývali někdy si jej povšimnouti a jej opraviti." V roce 1775 sloužil pro 2 ženy, dům měl hodnotu 300 zlatých a roční příspěvek činil 87 zlatých a 58 krejcarů.

Ještě před umístěním archeologických depozitářů a fotolaboratoře Oblastního muzea Poděbrady prošel různými změnami využití, nejdéle však sloužil k bydlení starých lidí (chudobinec), i když jeho bývalou slávu nadále připomínalo lidové pojmenování tohoto domu - "Kunhuta". Ještě roku 1902 byl v majetku velkostatku a určen byl právě pro penzisty. V roce 1923 byla schválena jeho nutná stavební oprava a roku 1931 se uvažovalo o odstranění stavby kvůli zabezpečení muzejní budovy proti ohni a tato věc se probírala i v následujících letech.

Naštěstí k realizaci tohoto nápadu nedošlo, neboť o jeho záchranu se zasloužil historik umění Vojtěch Birnbaum. Opravená budova byla v roce 1943 předána zdejšímu muzeu jako depozitář a v jeho vlastnictví už zůstala. 31. prosince 1965 byl objekt zapsán do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/spital-2302066) a k 10. září 1992 byl zařazen do nově vzniklé městské památkové zóny. Koncem tohoto desetiletí prošel také rekonstrukcí. V současnosti je vlastníkem tohoto domu Středočeský kraj a spravuje ho jeho příspěvková organizace Polabské muzeum, přičemž slouží zejména k výstavním účelům.