Nepříliš vydařená "Radíkovská patnáctka 2025" a hledání lošovské hvězdárny - díl I.

   Do Olomouce jsem z Ostravy vyrazil v relativně přijatelný ranní čas a toto město mě přivítalo zataženou oblohou a poměrně solidním chladem. Na dlouhé postávání to určitě nebylo. Autobusem číslo 11 si cestu výrazně zkrátím, ale především ušetřím síly. Jako by mě už závody „za humny“ nestačily a tak se vydávám do míst, která příliš moc prolezená nemám. Kdysi dávno jsem byl v olomouckém ZOO a pochopitelně u baziliky na Svatém kopečku. V době ne tak vzdálené jsem se přiblížil k Olomouci z opačné strany, kdy jsem si vymyslel výlet z Domašova nad Bystřicí přes mohutnou skalní stěnou s vyhlídkou Rabštýn (neplést s Rabštejnem v Jesenících nedaleko „skalního eldoráda“ na Mazancích (jihozápadně od „Žďárského potoka“ u Rýmařova)) údolím reky Bystřice kopírující západní hranici vojenského újezdu Libavá až do Hrubé vody se sjezdovkou a zbytky valů dávného hradiště „Hluboký“. Několik kilometrů severozápadně by se měl nacházet nevšední geologický útvar, očekávaný spíše v nějakém krasu - „Teplá díra“ (snad se někdy najde čas na objevnou výpravu). V chladném období by zde měl být výrazně viditelný proud teplého vzduchu („čoud“). Pro znalce nic překvapujícího, většina jeskyní nebo výraznějších starých důlních děl (odborníky používaná česká zkratka SDD) se takto projevuje. Výjimkami jsou jeskyně se zvláštním charakterem „mikroklimatu“, tzv. „ledové jeskyně“. Pro milovníky Beskyd je nejznámější jedna jeskyně v oblasti pseudokrasu „Lukšinec“ na severozápadním svahu nejvyšší hory. Nejzajímavější je, že na valu jen o kousek výš a v nevelké vzdálenosti od „Ledové jeskyně“ [1] je jiná, podobného profilu, která ovšem tímto „obráceným režimem“ netrpí. Ledová jeskyně má nejvíce ledu v létě a může být velice zrádná pro toho, kdo ji podcení. Dalšími, které si nyní vybavuji, jsou Ledová jeskyně [2] v Lužických horách nebo Ledové sluje [3] ve skalních srázech v národním parku „Podyjí“. Nechal jsem se zase unést tématem jeskyně a štoly, ale čoudící otvor v zemi určitě běžným doplňkem procházek v lese nebývá.

   Při cestě na patnáctikilometrový terénní běžecký závod jsem se autobusem přibližoval z úplně opačné strany. Konečná byla v Radíkově, pod stoupající asfaltovou cestu k pevnosti (fortu) Radíkov. Tato stavba byla pro mě velkým lákadlem, ale příliš jsem nepočítal, že bych se alespoň částečně dovnitř podíval. Už od autobusu se dávám do řeči s jiným běžcem, který je místním a krajinu zde zná. Start závodu má být kolem jedenácti hodin a určitě máme minimálně hodinu a něco čas. Nevím co uvidím dříve, jestli části pevnosti nebo věž vysílače. Co mě ovšem vcelku překvapuje je jejich blízkost. Vstupní vrata do pevnosti jsou otevřena, navíc se při stoupání asfaltkou setkáváme s dalším člověkem, který sice nejde běhat, zato si jde do pevnosti zastřílet. Ovšem, stejně jako já zde ještě nikdy nebyl. Netrvá to dlouho a všichni tři jsme se tak jako „sami pozvali“. Že tu bude další akce je překvapením. Nejdeme dále než je rozumné, podle organizátorů má „boj“ začít za tři čtvrtě až půl hodiny. Určitě se nechceme stát terči „airsoftových bláznů“, v určitém ohledu podobných nám, když jsme se v nepříliš teplém počasí rozhodli někde „bezdůvodně“ pobíhat. Kdyby jenom to, dokonce si i zazávodit pro tak „bezvýznamnou“ položku v tabulkách, jako je „cílový čas“. :-) [4]

   Proběhnout fortem Radíkov by se mělo dát i během terénního závodu na 15 a 30 km s názvem „LADERMON TRAIL 2025“ [5].

   Zázemí pro běžce je v „Chatě pod věží“. Teplota před startem okolo tří stupňů nad nulou (když jsem z Radíkova odpoledne odcházel, tak u autobusového stanoviště bylo dokonce ještě o jeden stupeň méně). Možná tak kolem půl jedenácté pobíhám v okolí, ani ne tak pro rozhýbání, ale spíš abych udržel rozumnou tepelnou pohodu. Stále přemýšlím, zda si vzít nebo nevzít běžecký batoh. Teplota je tak někde na pomezí. Většinou je pro mě přijatelná teplota i o něco nižší než všeobecně uváděných deset stupňů oproti pohybu chůzí. Přemýšlím, zda si nechat na sobě další vrstvu nebo zda bude stačit jen funkční triko s krátkými rukávy. Pár minut před startem se nakonec rozhodnu, že bude stačit jen to triko a tak svým způsobem batoh tahám zbytečně. Naštěstí jsem se pokusil minimalizovat váhu jak jen to šlo, ale volná záda by určitě byla lepší. Oproti závodům u nás za humny jde o určitou změnu, „Chata pod Věží“, kterou bych spíš nazval ubytovnou, mě přenáší o několik desítek let zpět a zázemí je poněkud spartánštější. V jedné horní místnosti, která je určena jako převlékárna není nikterak teplo, ale chápu, že stále vytápět velké prostory pod střechou je blbost (naopak po doběhu v hospodě, která oproti ranním hodinám skoro praská ve švech a já tedy stojím, je vytopená tak akorát).

   Vybíháme z kopce a to poměrně ostře. Postupem času se dostávám na mou nejběžnější pozici v poli a to skoro na úplný chvost. Bohužel nemám tu výhodu znalosti terénu a ani v nejmenším netuším jak náročné mě budou čekat kopce. To mohu na začátku je hádat. Vzhledem k tomu, jak fičíme dolů, tak se dá očekávat, že minimálně v druhé polovině si toto klesání vynahradíme stoupáním. V jednom okamžiku zjišťuji, že jsem si zapomenul zapnout GPSku a díky hrabání v batohu a jako opětovném nasazování na záda ztrácím svou pozici a vypadá to tak, že jsem dnes poprvé na úplném konci. Pokud se mi podaří někoho předběhnout, tak je to skoro pocit vítěze. Je vidět, že spousta lidí se běhu věnovala mnohem více a patrně se jedná o skutečně nadmíru „DOBRÝ ODDÍL“. Nevadí, hlavně nepropadnout pocitu beznaděje toho posledního. Mám před sebou možná ještě třináct, čtrnáct kilometrů a mnoho se může změnit. Na druhou stranu jde o seznámení se s trasou a tak nemohu očekávat zázraky. Na internetu se mi nikde nepodařilo objevit kudy běh povede a tak považuji za úspěch, že alespoň GPSka zaznamenala celou trasu. My životem méně zkušení, běžíme dva okruhy, tedy zhruba 15 kilometrů a ti zkušenější nebo děvuchy běhají poloviční vzdálenost. „Má“ skupina mladých se mi ztratila už asi v klesání brzy po startu a já jsem nyní rád, že dokážu držet tempo s posledními děvuchami a běžci veterány. Abych si před nimi udržoval alespoň minimální odstup, tak musím běžet mnohem rychleji než je mi milé a jsem zvědav jak dlouho to vydržím.

   Předešlá běhání skoro každý den přibližně pět až deset kilometrů po dva týdny přináší svou „krutou“ daň… :-) Výkonnostně se cítím jako někde hluboko na začátku. Je dobré „hlavu“ i tělo otestovat jak daleko může jít „přes hranu“, ale pak se musí počítat i s tím, že někdy nebude, mírně řečeno“ poslouchat. Zde se na mě hlava i tělo, spíš jen ta hlava, spikla. Ať už chci nebo nechci, tak je ne a ne přesvědčit k mým plánům. Teď spíš poslouchám já je a smiřuji se s posledním místem. To ještě netuším, že závod pro mě skončí ještě hůř než je poslední místo. V prvním kole se snažím jak jen to jde držet těch posledních, kteří mě trasou vedou. Občas zaregistruji nějaké fáborky, ale v té rychlosti se mi všechno zapamatovat nedaří. V jednom místě, popsaném i ve videu [6], udělám orientační chybu a tím pro mě závod skončí, protože již tu správnou cestu nenajdu. Až později doma jsem z videa poznal, kde jsem odbočil špatně. A ve srovnání s dalšími závody, které jsem už běžel, je celý okruh poměrně náročný a to i silově. Nejzajímavější, tím chválím tvůrce trasy, je neskutečně dlouhé, na první pohled mírně vypadající stoupání v druhé polovině okruhu. To je solidní tréninková věc, kterou zde vymyslet určitě nebylo snadné. Podobně jako u běhu na 18 kilometrů na Bílé (v Beskydech) se tvrdí, že je to „jen“ takový běh z kopce a běžec „místa neznalý“ může usoudit, že bude snadný. Pekelně se bude mýlit a s prominutím bude „proklínat“ výběhy, poté neskutečně dlouhý a rychlý seběh a nakonec ani roviny už nebude chtít vidět. Podobně u běhu „Radíkovská patnáctka“ se nejedná o nic lehkého a to zejména pokud si řekne, že by mohlo jít hanáckou rovinu. Tak té tu mnoho nenajde…

   První kolo jsem se snažil držet běžeckého chvostu a sem tam udělal „výpad“ o nějaké pozice dopředu. No přesnější by bylo říct, že jsem se držel svého pomalého stabilního tempa a děsivě pomalou rychlostí se posouval o centimetry dopředu před spoluběžce. Pokud se mi vybila baterka v kamerce a musel ji vyměnit, tak během půlminuty jsem byl opět poslední. „Propad“ byl mnohem rychlejší. Takhle se má pozice v běžeckém poli průběžně s posledními třemi běžci na poloviční vzdálenost měnila. V cíli jsem jim nebránil ve finiši, mně čekalo ještě jedno stejné kolečko. Alespoň jsem si to myslel. S vybitím poslední baterky jsem kamerku schoval a k běhu měl konečně volné obě ruce pro přirozenější pohyb. Únava již byla cítit, poslední místo se nenese lehce, ale bral jsem to jako trénink a poučení, že před závodem je třeba si dát alespoň několik dní běžeckého „lenošení“. To nyní nebylo a určitě se nemalou měrou podílelo na mém slabém výkonu. Inu pro příští rok bude třeba více potrénovat a hlavně se začít věnovat i rychlosti, tempům, vybíháním kopců a schodů.

   První polovinu druhého okruhu si orientačně pamatuji, nikam nespěchám, nesnažím se nikomu ukazovat, že „běžím“. Myslím si, že nic běžecky horšího než poslední místo ve výsledkové listině mě již potkat nemůže – HLUBOCE SE MÝLÍM. Správnou odbočku z asfaltové, ale místy dosti děravé cesty zvládám a napojuji se do lesa. Zde nenastává žádný orientační problém. Pokračuji kolem většího rybníku do „centra“ Radíkova. Cestu přes město nebo spíš jen vesnici, zvládám i proběhnutí lesem k o dost menšímu rybníčku před ostrým stoupáním v lese také není problém. Myslím si, že mé „úspěšné“ dokončení závodu nemůže již nic ohrozit – chyba lávky!

   Po delším, ale ne příliš ostrém stoupání, se dostávám před konec lesa, kde mě dva fáborky, jak pořadatel před startem říkal „sparťanských barev“ jednoznačně navádí do pole. Po x-desítkách metrů žádné další nenásledovaly a cesta se mi také úplně nezdála. Podíval jsem se za sebe a na stromu vidím šipku doleva, stejnou barvou i stylem jakými byly tvořeny všechny ostatní šipky závodu.

„ALE PROČ V PROTISMĚRU“

   To se asi lesníci spletli s „naší“ barvou. Sejdu níž a dívám se kolem dokola, zda neuvidím jinou šipku nebo fáborek. Nic.

   Přemýšlím jestli je správná cesta kolem jakési lesní školky doleva od té cesty, kterou jsem před pár minutami přišel nebo nahoru. Vůbec si nevzpomenu, že už v prvním kole nějaké děvče přede mnou ve stejném místě „zmatkovalo“ než se k nám připojilo. Přede mnou totiž běžela jiná běžkyně, která cestu rozhodně znala a nepřemýšlela ani chvíli, kam odbočit. Já jsem se tedy rozhodl pokračovat opět rovně směrem k poli.

   Už zde asi chápete, že ani jedna z těchto dvou cest nebyla dobře. Ta správná mě v ten okamžik, ani o mnoho hodin později, nenapadla. Teprve pohled na natočené video prozradil, že se nemělo běžet ani rovně k poli, ani doleva k lesní školce, ale naopak doprava.

   Běžím po kraji řádně rozbahněného pole, pak již jenom jdu. Zdá se mi, že jsem tudy minulé kolo vůbec nebyl, ale třeba jsem tehdy jen „trochu“ nevnímal. Žádné navigační prvky nevidím, jen mám nějakou orientaci v prostoru. Odbočuji doleva do lesa na lépe schůdnou cestičku a doufám, že se nějak připojím nebo „objevím“ tu správnou. Místo toho se dostávám do pěkných zátiší s menší, ale vcelku hlubokou roklinkou v níž později doma zjišťuji, že má protékat potůček s krásným názvem „Zlatý důl“. Nebýt závod a nemyslet si, že se do něho ještě mohu vrátit (pokud najdu správnou cestu), tak toto místo určitě mnohem podrobněji prozkoumám. Je to jedno z nejkrásnějších zátiší, které jsem to dopoledne viděl. Je mi jasné, že tudy závod určitě nevedl. Vracím se tedy zpět a v jednom okamžiku zahlédnu vysílací věž u pevnosti Radíkov. Je velice blízko a ač si myslím, že jsem v druhém kole přece jen trochu zrychlil, tak bych asi musel letět jako blesk. Nějak mi chybí dlouhé táhlé a vcelku úmorné stoupání do „mírného“ kopce.

   To je asi nejzajímavější na celém závodu, že dokázali vytvořit stoupání, které dokáže každého prověřit.

   Je mi smutno, ale tento závod budu muset vzdát. Netuším, kudy by správná cesta měla vést a tak se kolem jakéhosi vodárenského objektu vydávám směrem, kde jsem viděl věž. Po chvíli jsem na té správné cestě, ale už jen kousek od cíle. Čas nemám nijak zázračný a to ani s několikakilometrovým zkrácením cesty. Pod dvě hodiny na 15 km, ve skutečnosti spíš jen 12 kilometrů je ubohý i s hledáním té správné cesty. Přibíhám do cíle jako poslední, s tím ať mi napíší DNF (nedošel do cíle), že jsem se někde ztratil. Tvrdí, že čas napíšou, ale pro mě je to stejně jako „nedošel“. Možná, že i díky tomu, že jsem se přiznal, tak jsem nedostal ještě horší možnost „DSQ“ - diskvalifikován.

   I PROTO PÍŠI TENTO ČLÁNEK, UVÁDÍM GPS MÉ TRASY I VIDEO, KDE JSEM UDĚLAL NAVIGAČNÍ CHYBU PŘEDEVŠÍM PRO NÁS NOVÁČKY, KTEŘÍ TRASU NEZNAJÍ.

   Pokud se příští rok nezmění, tak už budu chytřejší. Trasa náročná, nicméně v některých místech by mohla být trochu lépe značená. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ze svého výsledku nebyl ani trochu zklamaný. Ten den se nedařilo, ale tak to občas bývá. Jak jsem si zlepšil náladu odpoledne popíši až v dalším dílu tohoto vyprávění. Bude se jednat o indiánské proběhnutí a hledání lošovské hvězdárny, cesta kolem baziliky na Svatém Kopečku a dobíhání přes Samotíšky až do Olomouce na nádraží, kde jsem dokonce stihl koupit i jízdenku na vlak, který jel za cca 5 až 7 minut...

 

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE: 

[1] https://www.turistika.cz/mista/ondrasovy-diry-studena-jeskyne/detail … Studená jeskyně v Beskydech.

[2] http://www.luzicke-hory.cz/mista/index.php?pg=zmledjc … Ledová jeskyně v Lužických horách.

[3] https://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-nasi-prirody/ledove-sluje-vyjimecny-jeskynni-fenomen-podyji/ … „Ledové sluje“ u Vranova nad Dyjí v NP Podyjí.

[4] https://www.liga100.cz/wp-content/uploads/2024/01/radikov2024.pdf … Radíkovská patnáctka 2025.

[5] https://ladermontrail.cz/ … Ladermon trail 2025.

[6] https://www.youtube.com/watch?v=Isy5gBD6DSU … Radíkovská patnáctka 2025 i s místem, kde jsem udělal orientační chybu (a nebyl jsem zdaleka jediný).

[7] https://www.bezvabeh.cz/media/files/vysledky/radikov2025.pdf … Výsledková listina „Radíkovské patnáctky 2025“. Správně by na posledním hodnoceném místě mělo být DNF.

[8] https://www.bezvabeh.cz/treninkovy-denik/bezec/31261-tomas-nejedly … Můj běžecký trénink a závody

[9] https://www.behej.com/bezecke-tabulky/zavodnici/256724 … Mé běžecké tabulky.