Malý Labský vodopád

Řeka Labe tvoří na svém nejhornějším toku řadu meandrů, různých peřejí a v neposlední řadě též vodopádů, z nichž nejznámější je nedaleko Labské boudy se nacházející Labský vodopád, který je svým způsobem počátkem Labského dolu, jehož symbolickým koncem by se dal naopak označit právě Malý Labský vodopád, jenž sice nedosahuje ničím velikosti svého většího jmenovce, ale je také příjemným podíváním všem nadšencům krkonošské turistiky, i když Labský důl bývala vždy velká krása, jíž si všiml rovněž stát, když ministerstvo školství, věd a umění zřídilo po dohodě se všemi příslušnými úřady a organizacemi 11. února 1952 2 řízené (Východokrkonošská a Západokrkonošská) a 6 úplných státních přírodních rezervací (Obří důl, Úpská rašelina, Kotelné jámy, Pančická louka, Černohorská rašelina a právě Labský důl).

Právě tehdy zde byly poprvé vyloučeny všechny zásahy a vstup do nich byl povolen pouze na zvláštní povolení od ministerstva školství, věd a umění. Do těch řízených byly naopak zavedeny ty nejpokrokovější směrnice lesního hospodaření, omezení pastvy jen na podzim, zákaz chovu ovcí a koz, táboření a rozdělávání oh!nů a ničení a sběr jakékoliv přírodniny, počínaje lesními plody a horninami nebo minerály konče. K menším úpravám pak došlo po zřízení Krkonošského národního parku 10. června 1963 (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=2319).

Stejně tak se vyvíjelo jeho pojmenování, nejprve býval bezejmenným, což nám dokládá např. topografická mapa Friedricha Wilhelma Karla von Schmettaua z roku 1789, zahrnující stav v roce 1778 (viz https://chartae-antiquae.cz/cs/maps/5429/?view=-167.1839553449699,98.92066138954672,4) nebo II. vojenské mapování z let 1836-1852 (viz https://chartae-antiquae.cz/cs/maps/13159/?view=-117.02680623081912,122.45457923523583,5), teprve ve 20. století získal současné pojmenování (něm. Kleiner Elbfall bei Spindlermühle im Riesengebirge), i když zprvu byl označován jako Dolní labský vodopád (něm. Unterer Elbfall či Unterer Elbwasserfall), a to kvůli jeho položení pod Labským vodopádem. Náhodou jsem zaznamenal také jméno Nízký Labský vodopád (něm. Niedriger Elbwasserfall), ale ani ten se nakonec neujal. Sám vodopád se do historie rovněž nijak nezapsal, zmínky o něm nalezneme pouze v různých záznamech a kronikách školních a spolkových exkurzí, zejména pak těch z Liberce (státní reálka), co se týká německých návštěvníků. Jinak sloužil mnohdy k osvěžení zdejších lidí v parných dnech a spolu s celým okolím také k pozdějšímu výcviku členů Hitlerjugend, pokud nepočítáme to, že se tu několikrát zastavili příslušníci nebo návštěvníci hraběcího rodu Harrachů při svých lovech nebo putováních (odtud bývá blízká cesta pojmenována jako Harrachovská nebo Harrachova (něm. Harrach-Weg, viz https://chartae-antiquae.cz/cs/maps/55894/?view=-38.426279985507094,42.13791191117061,4).

Když se podrobně zadíváme kolem sebe, tak dodnes můžeme vidět v Labském dole a i mimo něj stopy po ledovcích, které ho dříve pokrývaly a nejednalo se o nic malého, protože v době maximálního rozsahu sestupoval až do nadmořské výšky 823 m n. m. Takže si v těchto místech již od přelomu 18. a 19. století dávali dostaveníčka geologové a topografové (Edvard Kořistka) a posléze též botanici (O. Nickerl v letech 1856 a 1874 a E. Bayer v roce 1888), zoologové i hydrologové, každý tu mohl nalézt nějakou výjimečnost ve svém oboru činnosti. A samozřejmě nesmíme opomenout stále se zvětšující turistický ruch, s nímž přišla do Labského dolu také řada výtvarných umělců či mistrů plnícího pera (Gottlieb Berndt, Karl Friedrich Mosch, Adolph Schmidl).

Kolik z nich se usadilo u více než 5 m vysokého Malého Labského vodopádu, tak to dokážeme těžko doložit, ale o něm i o celém Labském dole se rozepsala řada autorů, stejně tak byl vyobrazen na řadě maleb či fotografií (dioramata Václava Jandy, z nichž některé byly prezentovány na zemské jubilejní výstavě v Praze roku 1891), přičemž mnohé zmizelo z toho důvodu, že se jednalo o německé tvůrce, kteří nebyli po roce 1945 přímo v oblibě a nastal i čas, kdy se mělo na ně úplně zapomenout a vyloučit je z historické paměti, což byla ta nejhorší věc, co se může stát. Naštěstí dnes se již tak neděje a začíná se objevovat také to, na co se mělo zapomenout a zejména se zde můžeme družně setkat a kochat se navzájem krkonošskými krásami, aniž by nás rozdělovala národnost či řeč.

Snad jsme se konečně alespoň trochu poučili ze svých minulých chyb a dokážeme vedle sebe žít v pospolitosti, vzájemné úctě a bez všech negativních věcí, jichž je člověk bohužel schopen. Více informací o tomto vodopádu lze objevit zde: http://www.vodopady.info/cz/krkonose/Krkonose.php?page=malylabsky, případně i částečně v této publikaci o řece Labi z produkce státního podnuku Povodí Labe: https://www.pla.cz/planet/public/dokumenty/publikace/Pramen%20Labe%20NEM%20web.pdf. Po velkých deštích nebo při tání sněhu zde bývá krásná podívaná, která bývá umocněna mrazy, jež z vodopádu dělají až bizarní umělecké dílo, proto stojí za to sem vyrazit za různých ročních období, neboť vždy je vidět něco, co předtím či potom ne. Tak přijďte pobejt!