Luhačovice - ulice Dr.Veselého

Je hlavní luhačovickou pěší zónou spojující centrum města s lázeňskou částí. Jméno nese po Mudr.Františkovi Veselém, spoluzakladateli lázní. Roku 1902 vznikla akciová společnost, která je odkoupila od hraběte Serényiho a v čele společnosti stanul právě František Veselý.

Ulice se dělí na dvě části: první kratší je dlouhá jen 100 m a mírně klesá od náměstí 28.října západním směrem k ulici Nábřeží. Na levé straně komunikace vystupuje rozsáhlá hmota objektu Elektry – kulturního a kongresového centra, jehož součástí je i stejnojmenná restaurace, kino a galerie. V parčíkově upraveném prostoru před budovou se nachází minerální pramen Elektra I a II. Z konce ulice je za říčkou Šťávnicí vidět moderní kostel sv.Rodiny vystavěný roku 1997. Na pravé straně ulice Dr.Veselého se na nároží u rynku - naproti kruhovému objezdu s novodobou fontánou, vypíná funkcionalistický skvost v podobě luhačovické Pošty.Ta zde byla podle plánů ing.Ladislava Machoně realizována v roce 1929. Od pošty pokračuje pěší zóna (umístěná pod hlavní silnicí procházející městem) směrem k severu svou delší částí, jenž po 400 metrech končí na ulici Nábřeží v sousedství lázeňského centra a parku. Ještě než začneme procházku touto komunikací, nezapomeneme pohlédnout na protější stranu náměstí 28.října na dominantní komplex lázeňského domu – Hotelu Palace a na vedle stojící budovu městského úřadu. Radnice vznikla v roce 1937 dle návrhu Jindřicha Freiwalda.

 

Levá část ulice dr.Veselého je po celé své délce lemována řadou honosných i trošku „skromnějších“ budov v podobě penzionů, hotelů, restaurací, kaváren, množstvím obchodů (nechybí samozřejmě ani kiosky s nabídkou lázeňských oplatků) a dokonce i několika menšími pasážemi. Její protilehlou stranu (nad níž probíhá silnice) ohraničuje v délce několika set metrů vysoká zeď. V současnosti je tato stěna celičká pokryta jmény lékářů, architektů, výtvarných umělců, spisovatelů a hudebních skladatelů, kteří měli co do „činění“ s Luhačovicemi.

Po levici nás zaujmou některé objekty vystavěné začátkem minulého století v klasické lázeňské architektuře. Po sametu téměř všechny prošly nákladnou renovací.

Z ubytovacích zařízení se stejnojmennými restauracemi k nim patří Hotel Litovel, který byl vystavěn roku 1911 a také Hotel Vltava s oku lahodící modrobílou fasádou. Z dalších objektů sloužících k ubytování lázeňských hostů (i turistů) se na ulici nachází Apartmány Kolonáda, Apartmány Gizela, Penzion Hedvika a Vila Bystrica.

Nejkrásnějšímí budovami, které za „Hotelem Vltava“ uvidíme v mírně se svažujícím zakončení ulice, je čtveřice majestátních vil, stojící již naproti Lázeňskému parku.

Vilu Slavia nechal před koncem 19.století z lásky ke své ženě Heleně vystavit rožnovský lékárník Ignác Seichert, majitel nedaleké krásné vily s lékárnou. Žlutou fasádu zdobí v prvním podlaží pásová bosáž a neoklasicistní štuky s motivy lidských a lvích hlav.

Sousední Vilu Taťánu (dnes Lázeňský penzion Taťána) nechal v eklektickém stylu zbudovat lázeňský lékař František Weiss. Velká budova na odiv kolemjdoucím vystavuje svou symetrickou fasádu členěnou centrálním rizalitem s mírně vystupující hranolovou věží. Původní fasádu obzvláštňovala secesní štuková výzdoba, ta ale byla při pozdějších úpravách odstraněna.

Dalším líbivým objektem je Villa Dagmar. Ve dvacátých letech minulého století ji v typickém lázeňském stylu postavil stavební a tesařský mistr Josef Klír. Rozlehlý palác má tři podlaží a podkroví, členěné vikýři. Výrazným prvkem je nárožní věž, dále pak dekorativní balkony a plasticky členěná fasáda.

Posledním honosným stavením na ulici je novorenesanční Vila Lékárna. Nechal si ji vystavit Ignác Seichert a původně skutečně sloužila jako lékárna, doplněná nabídkou ubytování. Po svém vzniku se nazývala „Austria“, ale podle soch umístěných na římse nápadné nárožní věže získala přízvisko „Najáda.“ Hlavní průčelí má podobu sloupové předsíně s dřevěným balkonem. Fasádu krášlí množství plastických detailů. Dnes už se v budově žádná lékárna nenachází a prostor před vilou krášlí pískovcová plastika „Jarní květy“ od Jana Kavana.