Ludgeřovická patnáctka 2026 s nečekaným zpestřením návštěvou bunkrů.

   Jsou závody nebo akce, které člověk zaběhne nebo se zúčastní jen jednou nebo párkrát. A pak jsou akce, které jsou jednoznačně srdeční záležitostí. Jsou lidé, kteří se diví proč některé pochody chodím každý rok znovu a přitom trasa je vždy stejná. Podobně je to i s Ludgeřovickou patnáctkou, kterou organizuje místní běžecký (nejen) klub [1]. Jedná se o špičkově organizované závody, což potvrzuje i zájem o ně. S přihlášením do nich není radno dlouho otálet, protože omezený počet startujících je velmi rychle obsazen. Zažil jsem několik posledních ročníků a každý běh byl jiný. Většina cesty vede po asfaltu, rozhodnutí jaké vzít boty by se mohlo zdát jako snadné, ale…

   Ne úplně celá cesta! Po pár kilometrech od startu přijde v horším počasí test, který může rozhodnout v jakém stavu (bahnitém nebo méně bahnitém) běžec skoro celý, případně závěrečný úsek závodu poběží. Krásné jsou slova borců, kteří tvrdí, že klouzavý kopec je nutné sebíhat co nejrychleji, aby se člověk nevymázl. Nevím, já to řeším s hodně velkým respektem, ale netvrdím, že tento přístup dopad na čumák nebo spíš na zadek sám o sobě spíš nepřivolá. Letos (7. března 2026) toto nebylo třeba řešit. Ve spodní části bylo tak maximálně deset metrů lehce zvládnutelného blátíčka a nahoru se šlo v pohodě. V tomto místě mohu ještě „hrdě“ říct, že jsem šel kvůli toho, že byla fronta přede mnou – ne, že bych neměl síly.

   No, ono to bylo trochu jinak, ale k tomu se musím teprve přesunout na začátek, do okamžiku, kdy jsem se teprve vydával z Ostravy na start. Nebyl bych to já, abych měl na všechno dostatek času. Den začal už tím, že autobus, kterým jsem měl v plánu jel mi asi o minutu odjel dřív. Ne, že by snad odjížděl dříve, ale proto, že já jsem šel opět „natěsno“. Na další rozumný spoj bych musel čekat necelých dvacet minut. Volím tedy cestu na tramvaj, na jejíž zastávku se dostávám za dalších deset minut a za sebou mám dnešní uběhnutou první míli. Jedna tramvaj mi ujíždí, ale po pár minutách jede další. Směr je až na hlavní nádraží v Ostravě, což vypadá rozumně. Dojíždíme ke křižovatce u Tesca v Porubě, ale před námi stojí jiná tramvaj, která má poruchu. Super! To jsem si ještě během pár minut při čekání na zastávce na tu druhou přečetl, že od Mariánek do centra se brousí koleje a tramvaj pojede odklonem přes Vítkovice. Tuto ztrátu už moc akceptovat nechci a začínám si říkat, že dnes bude úspěchem se vůbec na start dostat, aniž bych řešil nějakou pozici ve výsledkové listině. Pár minut čekám jestli se rozjedeme, ale trpělivost je dnes na nějaké hodně nízké úrovni a tak jsem rád, že tramvaják nám nebrání vystoupit (najde se v Ostravě spousta takových, kterým dělá vysloveně radost držet lidi vevnitř, i když je možné bezpečně vystoupit po přechodu a místo toho čekat hodiny než to někdo vyřeší). Tady to šlo neskonale lehce. Tak si říkám, mám běžet na bližší zastávku autobusu číslo 54, ale v protisměru nebo doběhnout až na mosty ve Svinově?

   Volím variantu, že poběžím rovnou na ty mosty. Po chvíli vidím jak jede 48 (to je ten spoj, na který jsem nechtěl dvacet minut čekat) a za ním hned 54. Vím, že k zastávce na mostech ve Svinově to mám ještě x-set metrů s výběhem do schodů a tedy není sebemenší šance je stihnout. Alespoň si nerozhodím tempo… :-)))

   Vyběhnu nahoru a jen ze srandy se podívám, kdy jede další. Pochopitelně, něco před ¾ na devět. Nemá cenu zde čekat více než čtvrt hodiny. Běžím přes mosty dále k seběhu od něhož si dávám tréninkové kolečko do Hrabůvky a pak třeba ještě dál (podle toho jak se cítím), když se mi nechce čekat pár minut na tramvaj. Odtud k mostu přes Odru k Boříkovi – slavná hospoda a dále až na křižovatku na „Vodárně“. Semafory mi dopřejí chvíli na vydýchání, ale netrvá to dlouho a mohu zase běžet. Mám dvě varianty, buď dojít na zastávku autobusu a nechat se dovést do Přívozu cizí sílou nebo přijmout výzvu zda stihnu do Ludgeřovic doběhnout včas sám. Z nějakého záhadného důvodu volím tu druhou, těžší. Vůbec si nejsem jistý jak daleko to tam je a zda vůbec je v mých možnostech stihnout start, natož výběr čísla, který mám zafixovaný, že by měl být do půl desáté. Hádám, že teď by mohlo být něco kolem půl deváté. Hodinu na číslo a necelé dvě na start. Úplně přesně cestu do Přívozu neznám a po hlavní silnici běžet nemohu. Doufám, že někde najdu zkratku, abych nemusel běžet až na Varenskou a pak se nějak připojit na cestu do Přívozu. Vzpomínám, že kdysi hodně dávno jsem na kole jel po cestě, která mě „vyhodila“ u slavného podjezdu nedaleko hlavního nákladového nádraží a často se zde po deštích držela (a drží) voda.

   Od Vodárny běžím přes Benátky a alespoň „objevuji“ menší chátrající historickou budovu studny nebo jiného vodárenského objektu – nyní nemám na mysli známější a větší objekt na opačné straně ulice 28. října. Po cyklostezce „F“ kolem rybníků pokračuji dále po ulici Novoveská až ke světelné křižovatce s ulicí Hornopolní, po které pokračuji dále. Cesta se začíná kroutit nesprávným směrem a pokud bych takto pokračoval dále dostal bych se až k sídlišti Fifejdy a to nechci. Ptám se tedy místního zda neví jestli zde není nějaká rozumná zkratka přímo do Přívozu. Říká, že ano, že ještě dřív než začnou baráky, tak je třeba odbočit doleva. Poděkuji a chvíli co se rozeběhnu, tak vidím vlevo podchod pod cestou. Už jen posunky si naznačíme, že i tam to je možné vzít. V podchodu spí bezdomovec a tak ho moc neruším. Pokračuji cestičkou v terénu a po chvíli, kdy překonání padlého stromu není problém se dostávám k další překážce, kterou je hlavní cesta, respektive její zatáčka. Vůbec netuším, kde jsem a podél svodidel zjišťuji situaci. Nikde nevidím rozumný přechod, ale naproti únikovou cestu pro řidiče. Ač to není moc rozumné, tak je třeba se rychle dobře rozhlédnout a přeběhnout. To se daří. Po schůdcích již notně zarostlých sestupuji dolů a teprve nyní začínám chápat, kde jsem. Krásné je to, že už vím, kde jsem a hlavně to, že jsem se relativně rychle dostal do míst, kde bych to ještě nečekal. Do Přívozu, k obydlím „Hnědomoraváků“, před výše jmenovaný podjezd. Nyní už je to jednoduché, běžím v protisměru trasy Zlatého maratonu Emila Zátopka v Ostravě [2]. Je to jen kousek od míst, kde loni přišla po krásném půlmaratonském úseku ve skupině první pořádná krize, že k občerstvovačce jsem už „musel“ jít pěšky [3].

   Přes ulici Macharovu, Špálovu a Zakrejsovu to beru zkratkou ke koksovně Svoboda (Odra, František) a podél hlavní ulice Hlučínské ke smyčce tramvaje 8, po mostě nad dálnicí a řekou Odrou kolem historií opředeného kopce Landek přes Proskovice až na hřiště v Ludgeřovicích. Stíhám to v čase zhruba deset minut po půl desáté, tedy 5 minut před koncem výdeje čísel. Ještě se na mě dostalo a mám dobře zapamatovatelné 133. Dále se už rozebíhat nemusím, mám za sebou minimálně 13 neplánovaných kilometrů. Začíná se oteplovat a tak volím jen kraťasy. Chvílemi je i na triko s krátkými rukávy teplo až až. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi tento přesun neubral žádné síly.

ZÁVOD JEŠTĚ BUDE SRANDA, KOLIK SIL MI NA NĚJ ASI ZBUDE? MÍSTO ABYCH ODPOČÍVAL, TAK JSEM SI TAKOVÝ „MENŠÍ“ ZÁVOD S ČASEM DAL UŽ NYNÍ. TAK, TAK…

   Doplňuji tekutiny jak jen to jde, teplý čaj přichází vhod. Je tak teplý, že ho jen usrkávám. Faktem je, že bych už teď vypil hektolitry. Přišlo léto a po zimním, sychravém období na to nejsem moc zvyklý. Jsem rád, že jsem ráno netahal ještě jednu mikinu s dlouhými rukávy. Udělalo se takové krásno, že by mnozí mohli klidně běžet nahoře bez. Otužilce, který takto běhá i v zimě a při sněžení, jsem na závodu ale nepotkal. V hlavě mám zafixováno, že start by měl být nějak kolem půl jedenácté. Myslím si, že mám ještě spoustu času, ale chyba lávky. Start je ve čtvrt na jedenáct a když se postavím na start, tak se už odpočítává poslední minuta k výstřelu. Jako vždy adrenalin zvyšuje legenda jménem AC/DC. Je to skupina, která se nikdy nepouští tak, jak by měla, tedy NA PLNÉ PECKY a i to je VŽDY příliš potichu. Musí být cítit celým tělem. Někdo si i pozpěvuje. Od startu vybíháme svižně a ti nejlepší ví, že zde musí nasadit sprint, jinak budou „beznadějně“ ztrácet drahocenný čas. My slabší se musíme spokojit s čekáním u „ULIČKY“. Místo, které k závodu patří jak k velbloudovi hrb. Na začátku je to místo, které spolu s následující zatáčkou doprava a do kopce koriguje nadbytečnou postartovní energii a v závěru se naopak zatáčka musí trochu hledat. Klesání uličky láká k velkému zrychlení, ale je třeba si dávat pozor, občas jsou za ní skupinky lidí a je třeba kličkovat. Závěrečná rovinka často bývá na sprint až příliš dlouhá…

   Od finiše zpět k závodu, který vlastně ani nezačal. Video nejzajímavějších míst, dokonce i s neplánovanou prohlídkou bunkrů je zde: [4]. Na vrcholu prvního zahřívacího kopečku určuje tempo bubenická skupina SORO [5], [6] Pavla Nowaka (Svět Oddychu Rytmem Ostrava). Trasa již pokračuje stejným směrem jako minulý rok přes město až k technické vložce (nyní nepršelo ani nesněžilo, tak se o žádný problém nejednalo), dále následuje pár set metrů lesem jako jedna z mála terénních částí a dál už následuje více méně jen asfalt. Asi na pátém kilometru se nachází občerstvovačka a jonťák mi přichází víc než vhod. Následuje vcelku táhlá cesta k otočce. Únava z běžecké „rozcvičky“ ze Svinova se projevuje ve velkém, ale dělám jako, že „nevím“. Tempo pomyslně (hodinky nenosím a nenechávám se jimi znervozňovat) držím v přijatelných mezích. To vše jen do prvního bunkru na druhoválečné opevňovací linii. Ten je označen jako MO-S 10 a pojmenován „U pískovny“. Jedná se o dvoupatrový betonový objekt, kde lze po schodech pohodlně sejít do toho nižšího. Riziko pádu (pokud si člověk vezme svítilnu a bude se řídit rozumem) by zde mělo být minimální. Většina objektů by zde měla být ve vlastnictví Lesů ČR. Prohlídka je pro mě určitě zajímavá, při minulém závodu jsem neměl dostatečné světlo, tak nyní jsem se alespoň trochu připravil. Jak moc je v dnešní době vstupování do podobných objektů „košér“ nevím, ale dobrodruh se určitě dlouho přemlouvat nebude a rizika nepochybně ohodnotí jako „minimální“. Určitě je dobré se zde podívat, aby si člověk uvědomil štěstí pohodového vycházení Čechů mezi sebou i se sousedy. Stačí se projít po linii, aby si člověk uvědomil, že tomu tak vždy nebylo a také, že se muselo „na vojnu“. Občas pocítit ten „syrový dech“ místa, kdy člověk (voják) nemá žádnou hodnotu, je jen číslem. Navíc v dnešní době vypadají bunkry ještě relativně „mírumilovně“ – když se nemusí používat.

   Toto je nahlédnutí na doby nedávné, ale při výletech po kopcích se dá pomyslně dostat do zcela jiných, ještě vzdálenějších staletí. Kopce a další vyvýšené body nejen v našich zemích jsou posety zříceninami hradů, které toho velmi často spoustu zažily. Mnoho zákonů neplatilo, jen ten, že pokud někdo hrad nebo pevnost napadl a byl silnější, tak prostě vyhrál a stal se jeho majitelem. Často i majitelem okolí. Nic nebylo jisté. Čím lépe a nedostupněji byl postaven a čím lepší měl „posádku“, tím větší měl šanci že ustojí spoustu „výbojů“. To je ale téma pro jiné články a místa, nyní zpět k běžeckému závodu. Vycházím z bunkru a „Grupa Polska“, záruka jisté zábavy, je již přede mnou. Propadnout nadšení z kdejaké kraviny je zde jistotou. Stejně jako minulý rok běží se svou vlajkou. Kolik českých běžeckých skupin na závodech uvidíme s takovým nadšením? Já zatím žádnou. Je to možná trochu škoda. Doběhneme k dalšímu bunkru, tentokrát MO-S 11 „U posedu“. Většinu času je uzavřen, ale nyní ne. Stačí pár slov a jsem přivítán. Za mnou přibíhají Poláci a tak si nemohu trochu nerýpnout. Zvědavost a touha po podzemí dlouho nečeká a už mám prohlídku i s průvodcem. Dokonce si mohu místo i nahrát. Získávám spoustu zajímavých informací a dalo by se mluvit hodiny a hodiny. Je mi jasné, že na první místo závodu si už asi nesáhnu. Nevadí…

    Prohlídka bunkru získává mnohem vyšší hodnotu než nějaké číslo v kolonce časů. Zdálo se mi, že jsme to jen proletěli, ale časová ztráta je značná – jsem úplně poslední. Nevadí. Doufám, že na videu bude něco vidět a něco slyšet. Informace o skupině, která se o tento „bunkr“ stará je zde: [8].

   Na linii je i spousta dalších zajímavých objektů, dokonce i běžecký klub BK Ludgeřovice ve spolupráci s lidmi starajícími se o „Jaroše“ – MO-S 21 uspořádal v roce 2024 další skvělou akci „BUNKR RUN“ [9].

   V dáli vidím nějakého běžce nebo běžkyni. Dá mi spoustu času než jej doběhnu – asi dobrý oddíl. Jistě, BK Ludgeřovice… Dobíhám ho až po x- kilometrech ve „vlnkách“ vedoucích k občerstvovačce. Ve stoupáních už dáváme „indiána“ – chvíli chůze, chvíli běh - oba. Zdá se, že běh nastává už jen v těch lehkých místech. Ubčerstvovačka se nyní více podobá těm na dálkových pochodech nebo spíš ULTRA závodech (jako, že jsem jich tolik zažil :-)) , jen JASONĚ50 [12], což lze považovat za „dětské ultra“), tedy pohodička, žádný kvalt. Rozhodně nespěchám, tekutiny potřebuji doplnit a od skvělé společnosti se ani nechce odcházet. No nic, souboj o to nebýt úplně poslední snadný nebude, tak vybíhám, spíš tedy jen vyklusávám. Moc se mi nechce. V hlavě už mám ten obrovský kopec, kterým asfaltka končí a na jehož vrcholu budu odbočovat doprava do terénu, což by už mohlo být lepší. Zatím tam ale ještě nejsem. Radši se moc dopředu nedívám a kochám se krajinu po stranách. Kdyby nebyl závod, tak zde už jen jdu a trénink považuji za ukončený.

MÁM MÍSTO ODPOČÍVÁNÍ BĚŽET ZÁVOD! – BĚŽET!!!

   Tak se alespoň snažím maximálně efektivně využívat zbytky sil. Pomalu se přibližuji a šance na změnu pozice v poli se zvyšuje. Já volím delší úseky běhu, ale také delší úseky chodeckého „odpočinku“. Hodinky nemám, ale tuším, že parametry tepové frekvence a další určitě nejsou zázračné. Nakonec hodinky nepotřebuji – vím to. Každý závod se končí až v cíli a zatím jsem se vždycky nějak po svých do cíle dostal. Většinou mi při pochodech ani nic jiného nezbývalo. Zde jsem vcelku v klidu, protože problém se stíháním spojů zde není. V podstatě mohu odejít, kdy budu chtít. Tuto výhodu při většině jiných výletů až tak vždy nemám. Nejhorší je to na Slovensku, tam musím být hodně rychlý.

   Až v terénu na kopci s jindy bahnitou „vsuvkou“ se mi daří dostat na přece jen příjemnější předposlední místo. Vím, že několik kilometrů před cílem zdaleka není rozhodnuto a tak se snažím běžet jak jen to jde a nepřecházet do chůze. Jakoukoliv vzdálenost, kterou zde získám mi bude k dobru až přijdou poslední „menší“ kopečky před cílem (u kapličky).

   Předbíhám pár skupinek chodců a chodkyň s hůlkami, ale nepociťuji onu, ne úplně fér, radost z předběhnutí, přece jen se jedná o „jiný“ závod a ve výsledku běžců se to nikterak neprojeví. Jsem už tak unavený, že neřeším mnoho, jen směr před sebou a zda neslyším rychlé klepání běžeckých bot. To bych musel ještě někde najít sílu, nevím odkud, abych ještě zabral. Hasič, který v tomto závodě, stejně jako v předešlých ročnících, hraje asi i svůj vlastní závod o nejsilnější fandění zde už musí hledat kompromis s hlasivkami. I tak zde nemohu neběžet, ještě by mě nasadil trestné činky na ramena nebo nařídil třicet „angličáků“ [13] jako v OCR za nesplnění. Během se to asi už příliš nazvat nedá a jakmile se dostanu do míst, kde mě nevidí, tak opět přecházím do chůze. Už dlouho jsem si nevybral tolik sil při běhu jako nyní. Pro upřesnění, ráno jsem nic nejedl, ale pocit velkého hladu jsem neměl ani teď. Těším se na konec „kopečku“ u kapličky, už mi to moc nemyslí, běžím v automatickém režimu a chvíli očima hledám tu správnou odbočku k cílové rovince. Na ni se mi daří poslední sprint – nevím co řeším, když už své umístění nezměním (asi, co kdyby mě někdo předběhl – nikdy není nic jisté).

INU, DO CÍLE SE MUSÍ „NAPLNO“.

   Potřebuji nějakou tu minutu na vydýchání. Klobáska přichází vhod. Většina lidí ve frontě čeká na hermelín a tak jsem v tomto okamžiku alespoň v něčem první…

   Pusu mám tak ztuhlou, že ji musím trochu rozhýbat, abych byl schopen skousnout zuby. Inu skvělý závod se vším všudy. Dalo by se říci, že ještě s mnoha dalšímu bonusy, které nebývají vždy.

ŠPIČKOVÝ ZÁVOD OD BK LUDGEŘOVICE JAKO VŽDY. Nedokážu si představit, že by tomu snad někdy mělo být jinak.

 

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:

[1] https://www.bkludgerovice.cz/ … BK Ludgeřovice.

[2] https://www.zatopekmarathon.com/

[3] https://results.onlinesystem.cz/RacerDetail/Index/?idRacer=2246051&idEvent=3439&idTrack=10152 … výsledek loňského podzimního maratonu v Ostravě (pořádaný SSK Vítkovice).

[4] https://www.youtube.com/watch?v=C-wQOmitXgI … video závodu.

[5] https://www.facebook.com/watch/?v=976571963093001 … bubenická skupina SORO.

[6] https://www.facebook.com/watch/?v=3312747498780896

[7] https://www.valka.cz/Pechotni-srub-MO-S-10-U-Piskovny-t36972 … podrobnější popis MO-S 10 „U pískovny“.

[8] https://www.bunkry.cz/muzeum/mo11 … informace o objektu MO-S 11. Ve spodní části stránky jsou i odkazy na další zajímavé objekty.

[9] https://www.bkludgerovice.cz/akce-klubu/bunkr-run/ … velice nevšední běžecká akce „BUNKR RUN 2024“. Pro mě to bylo po x-letech také setkání s lidmi, kteří se o MO-S 21 starají a za tu dobu udělali obrovský pokrok ve vybavení. Nikdo se nemohl divit, že jsme od „Jaroše“ vybíhali už za tmy a já s těmi posledními… :-)

[10] https://www.szm.cz/media/docs/pochod-a2-web-5d821e27e3d21.pdf … pořádaly se i pochody po linii, ale těch jsem se zatím nezúčastnil – vždy jsem datum zjistil až pozdě.

[11] https://bilykamen-libava.cz/ … pro zájemce o tuto problematiku, ale trochu dále a novodobější doporučuji i akci „BÍLÝ KÁMEN“ u Libavé. Loni jsem si ji vyzkoušel pod mým „přísně tajným“ označením „PŘEBĚH 2025“. Je zde možné volit několik tras (jen ty povolené po cestách, jinak to může být nebezpečné - ač se má munice uklízet, nikdy se to nedá udělat stoprocentně). Jinak krajina je nádherná a lákavá – toto je ovšem fakt dobré si nechat zajít. Se změnou zákonů v tomto roce je třeba si také ujasnit co je možné fotit a natáčet nebo ne. Na stránkách jsou uvedeny přesné informace, které je nutné dodržovat ve vlastním zájmu. Z mého pohledu mohu jen říct, že se jedná o velice rozlehlé území a minulý rok mi to na vlakovou zastávku v Domašově nad Bystřicí dalo přes 40 kilometrů z Hluboček.

[12] https://www.bezvabeh.cz/strambersky-jason/propozice … JASOŇ50.

[13] https://rungo.cz/2022/10/01/cvik-zvany-satanova-rozcvicka-vas-drsnym-zpusobem-dostane-do-kondice-behem-rijna/ … cvik „angličák“ – Satanova rozcvička.

[14] https://www.youtube.com/watch?v=9j2K2MKRwQ0 … video jak udělat „angličák“.