Log pod Mangartom – pevnost Predil (Trdnjava Predel, Obere Pass-Sperre)

Nejrůznějších obranných pevností rakouské monarchie najdeme v oblasti Julských Alp dost a dost a ani okolí cesty, po které se již od roku 1326 přechází horské sedlo Predil, není výjimkou. Koneckonců název tohoto sedla, nacházejícího se na dnešní slovinsko – italské hranici k přechodu odkazuje. A jestliže na italské straně sedla najdeme klasickou vojenskou pevnost, na straně slovinské nás čeká spíše pozoruhodná bílá kamenná hradní zřícenina. A to dokonce dvojdílná, protože kromě Horní pevnosti (to je ta Obere) se zde – celkem logicky - nachází i Dolní pevnost (Untere Pass-Sperre Predil) a jako bonus ještě také památník Hermanna von Hermannsdorfu a jeho vojáků (Hermann von Hermannsdorf und Kampfgenossen Denkmal), kteří se zde padli v boji s napoleonskou armádou. A když si k tomu připočteme dobrou dostupnost (přímo u silnice) této významné pevnosti a nádherné výhledy na okolní velikány v čele s majestátným Mangartem (2.679 m), které se nám nabízí, je jasné, že toto místo za návštěvu rozhodně stojí. A proto si o jeho historii i podobě alespoň pár základních informací prozradíme.

Jedna ze šesti pevností tzv. Korutánského opevnění byla postavena ve strategicky důležitém horském průsmyku, podél důležité obchodní stezky, známé již od římských dob i z období středověku. Tato cesta obchodně spojovala Korutany, Gorici a Friuli. Je přitom zajímavé, že se tato pevnost často považuje za stavbu – pokud ne přímo středověkou, tak alespoň - z dob raného novověku pocházející a mluví se o tom, jak již v roce 1797 nad Francouzi poprvé slavně zvítězila. Žádné písemné důkazy o dřívější možné existenci tvrze či pevnosti v této oblasti však nemáme (a pokud ano, tak se zmiňují o stavbě víceméně pouze dřevěné) a vznik pedelské pevnosti je tak – alespoň podle dostupných informačních pramenů spojován spíše až s rokem 1808 a vyhlášením války mezi rakouským císařem Františkem II. a Napoleonem.

Pevnost byla koncipována do podoby pravoúhlého čtyřúhelníku s tím, že její horní i dolní část byly vzájemně propojeny. Na dlouhý boj však byla poměrně dost špatně vybavena. Navíc se říká, že když sem v roce 1809 dorazili Francouzi, byla centrální část pevnostního objektu, tzv. Blockhaus, teprve těsně před dokončením. Francouzi v květnu toho roku napadli pevnost ze dvou stran, a když se její velitel Hermann von Hermannsdorf odmítl vzdát, francouzská vojska tvrz vypálila. Většina posádky pevnosti, kterou tvořili Rakušané, Maďaři, Slovinci a Chorvati, tehdy v boji padla a pevnost byla téměř zničena.

Již v roce 1833 byl vypracován projekt nové pevnosti, která měla být postavena sice na stejném místě, ale se silnějšími zdmi, vysokými náspy a silnějšími zbraněmi. Příprava na výstavbu nového pevnostního komplexu trvala několik let a součástí stavby pevností císaře Ferdinanda I. se stal také památník Hermanna z Hermansdorfu a jeho statečných padlých, který zde byl vztyčen roku 1848. V roce 1916 se stal součástí Dolní pevnosti sarkofág, který představuje společný hrob v roce 1809 padlých rakousko-uherských vojáků. Ten pak byl zrestaurován v roce 1995. V padesátých letech 19. století došlo ještě k dalším úpravám, které měly za úkol zejména zlepšit stav podzemních chodeb mezi oběma pevnostmi. Na počátku I. světové války pak Rakušané tvrz ještě vyztužili, aby lépe odolávala modernějším zbraním i novému způsobu válčení. I když tato informace je možná tak trošku zpochybnitelná, protože podle jiných pramenů sloužila „nová“ pevnost svému původnímu účelu pouze do roku 1880, kdy se stala vojenským skladištěm, které ovšem bylo udržováno v plné funkčnosti až do konce první světové války (k tomuto tématu se ještě později vrátíme). Poté se o něj již nikdo nestaral, celý komplex zchátral, částečně se zřítil a dnes zde už tedy můžeme vidět pouhou zříceninu. Ovšem pěknou a relativně velmi dobře zachovalou.

Vraťme se však ještě do doby, která vedla k výstavbě památníku mezi pevnostmi, tedy do období napoleonských válek. Pevnost nad údolím řeky Soči byla v té době – z hlediska možnosti proniknout do nitra habsburského Rakouska – místem nanejvýš strategickým, čehož si byli Rakušané velmi dobře vědomi. Proto v této oblasti vznikla řada pevností, mnohdy zcela zničených již v roce 1797 v rámci prvního Napoleonova pochodu na Rakousko. Vzhledem k nedostatku peněz již tyto pevností nebyly obnoveny. V roce 1805 však František II. rozhodl o výstavbě dvou zcela nových pevností – a ta pod Predilským sedlem byla jednou z nich. A právě kapitán a stavební inženýr Johann Hermann von Hermannsdorf vybral pro pevnost místo v blízkosti silnice z Log pod Mangartem k dnešnímu hraničnímu přechodu do Itálie. Později se ovšem ukázalo, že to nebyl ten nejlepší nápad …

Stavba nové pevnosti byla zahájena na konci podzimu roku 1808, ale veškeré práce zde musely být z důvodu silných mrazů brzy zastaveny a ve stavbě se pokračovalo až na konci března následujícího roku. Hlavně bylo potřeba rychle dokončit centrální strážní budovu (Blockhaus), umístěnou ve svahu nad silnicí. Byla to dvoupatrová budova s ​​dvojitými stěnami z klád, přičemž prostor mezi nimi byl vyplněn hlínou. Níže byla postavena podobně koncipovaná jednopodlažní stavba zvaná Vorwerk. Před ní se nacházel příkop s palisádami. Když v dubnu roku 1809 František II. vyhlásil Francii válku, došlo v severní Itálii k bitvě mezi rakouskou armádou arcivévody Johanna Toskánského a –ó jaký paradox - vojskem francouzsko-italským. Rakušané slavně zvítězili a jejich císař následně nařídil přerušit práce na opevnění s tím, že již nebude potřeba. A celkem dost se spletl …

Vzhledem k vývoji politické situace byla totiž ještě v květnu toho roku rakouská vojska z Itálie stažena a jejich ústup i celou rakouskou monarchii měla najednou chránit jen zpola postavená pevnosti na Predelu, jejíž posádce velel sám pevnostní stavitel Johann Hermann von Hermannsdorf. Ten pevnost převzal symbolicky 13. května 1809, tedy v den, kdy padla sesterská pevnost Na borjetu. Poté již Francouzi soustředili svou pozornost na predilskou pevnost. Její velitel sice ještě stihl doplnit zásoby munice i potravin, ale to bylo tak všechno. Horní pevnost měla deset děl, která obsluhovalo 35 mužů, ta Dolní jen dvě děla a několik krátkých i dlouhých palných zbraní. Celkem tvořili posádku 4 důstojníci a 218 vojáků. Dne 15. května ještě přibylo pár posil a o den později zahájili Francouzi první útok. Ten poslední přišel za další dva dny, tedy 18. května 1809. Dělostřelecká palba zničila téměř všechny zbraně v pevnosti a francouzský generál Seras nabídl obráncům pevnosti poslední možnost vzdát se. Hermann von Hermannsdorf odmítl a o „chvíli“ později již byli téměř všichni zabiti bodáky a šavlemi, někteří pak byli upáleni zaživa v hořící strážnici. Bitvu nakonec přežili pouze tři důstojníky, čtyři vojáci a jeden střelec, kteří padli do francouzského zajetí. Velitel pevnosti byl smrtelně zraněn a následně zemřel.

A nakonec se musíme vrátit také k onomu slavnému revolučnímu roku 1848. Sice arcivévoda Johann inicioval rekonstrukci obou pevností již v roce 1818, ale bez výsledku. V roce 1848 však začalo hrozit sjednocení Itálie a Rakušanům proto nezbylo nic jiného, než v rámci ochrany svých zájmů přestavět pevnost v okolí italsko-rakouských hranic. To znamenalo také obnovit pevnost Predil. Její rekonstrukce byla zahájena v červnu 1848 s tím, že nová pevnost měla podobu té předchozí. Tvořily ji dvě budovy, tedy hlavní strážnice s křížovým půdorysem (Kreuzblockhaus) a obranná část (Wachgebäude). Strážnici ze tří stran obklopoval pět metrů hluboký, vyzděný, příkop. V suterénu byla vybudována cisterna na vodu a sklad potravin i munice. V přízemí vznikly nové obytné místnosti, kuchyně a systém krbového vytápění. Pevnost byla vybavena čtrnácti děly a dvěma houfnicemi. Dolní - jednopatrová pevnost s kapacitou 50 mužů sloužila jako akumulátorovna (Batterie) a v jejím horním podlaží byla umístěna tři děla, namířená ve směru na Strmec. I zde byly suterénní sklady potravin a střeliva i nádrž na vodu, která byla propojena s horní pevnosti.

Pevnostní budovy i jejich podzemní chodby byly definitivně dokončeny v létě roku 1849. Pevnost byla pojmenována Paßsperre Predil a pro její obranyschopnost se počítalo s posádkou 250 mužů. Přesto prý sem ale bylo umístěno pouze 130 lůžek, takže 120 vojáků muselo spát na chodbách a ve skladech (důstojníci měli, samozřejmě, oddělené místnosti). Až do roku 1866 zůstala pevnost plně obsazena. V roce 1880 pak zvláštní výbor shledal tuto fortifikační stavbu nezpůsobilou plnit požadavky moderní války a rozhodla o vybudování nové a moderní pevnosti Kluže. Z predilské pevnosti tak vznikají sklady zvané Depot Oberbreth, neboli Skladišče Zgornji Log, které roku 1907 přejmenovali na Depot Predil. V pevnosti byla zanechána jen dvě polní děla, aby bylo čím střílet čestnou salvu. Sklad byl v době míru bez posádky, v době války se počítalo se čtyřmi důstojníky, jedním lékařem a 137 muži. Také během II. světové války sloužila pevnost jako sklad, ale současně i jako místo, kde byli chováni vojenští poštovní holubi. Italové již na pevnost nevystřelil, takže její stěny jsou i dnes poměrně dobře zachovalé.

Mezi oběma pevnostmi nechal císař Ferdinand V. postavit hrdinným obráncům pevnosti z roku 1809 monumentální pomník, který byl dokončen v roce 1851. Tvoří jej zhruba šest metrů vysoká kamenná opěrná zeď, před kterou se tyčí pyramida z kamenných desek s vytesaným nápisem. Před ní se „líně povaluje“ zraněný litinový lev.