Lidé na Javoří Pile

Javoří Pila v zimě  •  Fotografie (4)  • Foto: pavka07

Javoří Pila

Zimní slunko nad Javoří Pilou  •  Foto: pavka07

Toto půvabné místo v samém srdci Šumavy, není pouze rašeliniště s roztroušeným porostem klečové formy borovice na soutoku Javořího a Tmavého potoka. Na místě, kudy prochází frekventovaná červená turistická značka, žili také lidé. Dnes zde sice uslyšíte pouze šumění větru a šplouchání potoků spěchajících na své pouti do údolí, ale je tomu pár desítek let nazpátek, kdy zde zněly lidské hlasy, ozývalo se domácí zvířectvo a za dlouhých podzimních plískanic a zimních měsíců stoupal kouř z komínů stavení. Byla to velmi malá osada, tvořená prakticky jen hájovnou a pilou, na které se zpracovávalo dříví z okolních rozlehlých lesů. Ale ani po skončení jejího provozu, život na tomto místě utopeném v lůně šumavských lesů, neutichl. Především turisty sem lákal tehdy oblíbený hostinec „U Tetřeva“ a samozřejmě turistická útulna, spolu s turistickou noclehárnou. V dobách mezi světovými válkami, se velké oblibě těšily turistické přechody celého šumavského masívu, a pro noclehy mezi jednotlivými etapami byly ideální právě takovéto nocležny. Javoří Pila například v roce 1921 nabízela 2 pokoje se šesti lůžky a nocležnu s deseti lůžky. Tady, ve výšce 1020 m.n.m. se kromě noclehu na hlavní trase spojující Modravu s Prášily, Stodůlkami nebo Poledníkem, nabízelo i jednoduché občerstvení v podobě chleba, másla, sýra, piva nebo třeba i (na Šumavě velmi oblíbených) pečených pstruhů. Tehdy o ně nebyla ve zdejších průzračných bystřinách rozhodně nouze.

Jaro u Javoří Pily  •  Foto: pavka07

Tiché místo na okraji Modravských slatí dnes označuje jen rozcestník. Již dlouhé desítky let oživují toto místo jen procházející turisté. Většina z nich ani neví, že tady také žili lidé. Hektické válečné roky i neklidná léta, která následovala po válečných vřavách, vyhnala lidi z míst, kde žili svým těžkým, ale spokojeným životem „šumaváka“. Někteří z nich byli odsunuti do Bavorska, zbytek odešel do vnitrozemí. Dnes jen stěží nalezneme základy bývalých stavení. „Železná opona“ tu vyrostla takřka „přes noc“, a v pásmu nikoho uvěznila i Javoří Pilu. Jen nespoutaný vítr a dešťové kapky ignorovaly veškeré zákazy a nařízení. Ale přesto i v této divné době, necelé 2 kilometry odtud, žili lidé! Ve směru na Poledník, přibližně 7,5 kilometru od Modravy, vyrostly objekty, ve kterých se usídlila 6. rota, 1. praporu, 7. brigády Pohraniční stráže Sušice. Vojáci základní služby i vojáci z povolání tu v rámci „služby vlasti“ trávili dlouhé, zvláště v zimě nekonečné měsíce, naplněné pravidelnými obchůzkami střeženého úseku hranice. Jako jedna z mála rot stála za signální stěnou, a z toho důvodu byla obehnána ještě vlastní signální stěnou. Nechyběly tu ani kotce pro psy, kuchyně, ubikace,…. – prostě vše, co je potřeba pro život několika desítek chlapů uprostřed šumavské divočiny.

Zdejší pohraniční rota plně fungovala až do roku 1989. Po rozpuštění pohraničních vojsk pozbyla svého významu, byla opuštěna a začala pozvolna chátrat. Její likvidace byla zahájena NP a CHKO Šumava v září 1999 a dokončena v červnu 2000. Ze všech budov zůstal zachován pouze objekt bývalých stájí a garáží. Ten byl dokonce opraven a dnes slouží lesním dělníkům a spolu s kamenem a vytesaným nápisem „Neprojdou“ připomíná dobu, kdy Šumava nebyla turistickým rájem, ale hrozivou, neprostupnou hradbou.

Až tudy budete někdy procházet cestou na Poledník nebo jinam, vzpomeňte, že tady, i o pár set metrů dále, žili ještě před pár desítky let lidé. Snad k nim budete cítit obdiv, snad jim budete závidět.