Křížová cesta u kostela Božího Těla ve Sklářské Porubě

Původně Sklářská Poruba neměla kostel, natož nějakou křížovou cestu (pol. Kalwaria Przykościelna či Droga Krzyżowa), jejíž vybudování bylo rovněž složité, protože pravomoc jejího zřízení náležela pouze františkánům, kapucínům a minoritům, nikdo jiný se do tohoto úkolu nemohl pustit a pokud by toho nedbal, věřící by nikdy nezískali při jejím konání nějaký odpustek.

K tomu se ještě před jejím zřízením muselo vždy písemně požádat o písemné svolení biskupa a pokud se tak dělo bez přičinění místního faráře, tak ty samé kroky musely být učiněny s ním. Teprve následně mohlo dojít k jejímu vybudování a po jejím svěcení se mohl sepsat protokol o vykonaném obřadu, který byl uložen ve farním archivu spolu s biskupským povolením.

Většina křížových cest vznikala přímo v kostelích a musela mít zpravidla 14 zastavení, ať již v podobě křížů, či kapliček nebo prostých maleb. Pokud měly vzniknout mimo chrám Páně, bylo vždy stanoveno, aby počátek nebo konec křížové cesty byl u kostela, kaple nebo jiného svatého místa, navíc pak musely být uzavřeny mřížemi, aby nemohlo dojít k jejich zneuctění, čímž by jejich užívání bylo okamžitě duchovními správci zakázáno.

Protože však byla Sklářská Poruba daleko v horách, navíc pouhou dřevařsko-sklářskou osadou, kde "lišky dávaly dobrou noc", tak bylo vše ohledně sakrálních objektů nesmírně složité. Jediným takovým byl malý kostelík Panny Marie Růžencové, dnes označovaný pouze za hřbitovní svatostánek, jenž vznikl kolem roku 1650, avšak na místě staršího kostela, který měl údajně existovat již ve 13. století, aby byl v 18. století vypůjčen evangelíkům, a to do doby, kdy si mohli vybudovat kostel vlastní, takže poté se dlouhou dobu nic nedělo.

Teprve v letech 1754-1786 vznikl díky schaffgotschské vrchnosti kostel Neposkvrněného Srdce Nejsvětější Panny Marie (viz https://turystyczna.szklarskaporeba.pl/40-szklarskaporeba-kosciol-pw-niepokalanego-serca-nmp). Jako další chrám Páně byl v letech 1883-1887 vybudován kostel Božího Těla a v roce 1889 byl dokončen kostel, jenž je dnes zasvěcen sv. Maxmiliánu Maria Kolbemu, který nepřežil Osvětim, když nabídl svůj život výměnou za bytí otce rodiny Franciszka Gajowniczka, jednoho z deseti vězňů, jež byli odsouzeni k smrti hladem za to, že z tábora předtím jeden vězeň utekl.

Všechny tyto kostely však získaly křížovou cestu jen ve svém interiéru, stejně tak kostel Božího Těla obdržel terakotovou křížovou cestu, i když až 4 roky po svém vysvěcení, tj. v roce 1891. Venkovní křížová cesta byla dokončena a slavnostně posvěcena až roku 1920 (v rámci obnovy kostela, jež byla celkově odhadována až na 50 000 marek), i když první nápady o jejím vzniku se objevily již před 1. světovou válkou a její poslední údržba byla provedena ještě za běsnění 2. světové války (údajně v roce 1944, není to asi nic divného vzhledem k tomu, co se dělo, takže obyvatelstvo hledalo útěchu a pomoc u Boží prozřetelnosti, poslední instance, kam se mohlo obrátit), ale po odsunu původního německého obyvatelstva se na ni zapomnělo, takže delší čas chátrala, aby byla nakonec upravena do současné podoby (viz https://kresy.org.pl/5326435,Szklarska_Poreba,Kalwaria_przykoscielna_Szklarska_Poreba.html) s novými malbami a nápisy v polském jazyce.

Křížová cesta u kostela Božího Těla ve Sklářské Porubě na mapě