Klicperovo divadlo v Hradci Králové

Toto místo bylo zastavěné již před vznikem divadla, ale původní dům, jenž vznikl na gotické parcele a patrně přiléhal k městským hradbám, byl později zbourán. Jeho vchod však nebyl z Dlouhé ulice, ale z dnešní uličky Radoušovy. Před rokem 1577 patřil objekt Anně Šatné, která ho později prodala Martě Kavinské, s vymíněním bytu pro svoji matku Kateřinu Šatnou. Nová majitelka prodala dům 2. dubna 1577 Kryštofu Václavovi, svobodnému pánu Kapounovi ze Svojkova za 1 200 kop míšeňských grošů. V roce 1592 odkázal dům své manželce Magdaleně z Poruby. Ta však zemřela dříve než on, takže dům byl převeden na bratra Jindřicha Běrunického, jenž zemřel v roce 1610, pouhé 2 roky po smrti Kryštofa. Dědicem objektu se stal nejmladší syn Jindřicha Běrunického Karel Kapoun ze Svojkova. Ten dům postoupil své manželce Kordule ze Sloupna. Po smrti Karla Kapouna roku 1626 se dům stal majetkem jeho syna Jindřicha, který byl císařským rytmistrem. V roce 1651 je jako obyvatel domu uveden správce Kryštof Techman s manželkou Dorotou, jejich 2 děti a kuchařka Veruna. Po smrti Jindřicha Kapouna připadla nemovitost jeho dceři Sidonii Terezii, jež se vdala za Zikmunda Purkharta z Voděrad na Slatiňanech. Manželé prodali dům v roce 1681 městu Hradci Králové za 1 400 zlatých. Roku 1756 nechalo město dům upravit na obydlí pro velitele královéhradecké pevnostní posádky. Od té doby až do roku 1839 byl dům pronajímán vojenskému eráru, přičemž roční nájem činil 208 zlatých.

V roce 1840, kdy město dům patřičně zrekonstruovalo a opravilo, se zvýšil nájem na 600 zlatých ročně. Pevnostní velitelství však požadovalo další opravy a úpravy, které si vyžádaly celkovou částku 8 210 zlatých. Pevnostní velitelství bylo zrušeno roku 1859 a ještě v tomto roce se do domu nastěhovaly kanceláře městského úřadu z domu čp. 124. Vojenský erár nechal v domě pouze místní velitelství. 4. června 1867 rozhodlo městské zastupitelstvo, aby se v tomto domě zřídila městská všeobecná nemocnice. Úpravy šly velmi rychle, a tak již 26. listopadu 1867 konala se velká slavnost při příležitosti otevření této nemocnice, v níž byl umístěn pitevní sál, infekční oddělení, umrlčí komora a další oddělení. Nemocnice využívala i budovu ve dvoře, která stojí dodnes.

Po výstavbě tzv. Staré nemocnice u Orlice byl v této budově špitál zrušen a dočasně se sem nastěhovaly kanceláře magistrátu. Byla zde zasedací síň, kancelář pokladny a skladiště zástav. Koncem 70. let 19. století vyvrcholily rostoucí technické problémy s využíváním sálu v domě „U Zlatého orla“, kde místní ochotnický divadelní soubor působil od roku 1796, a začaly se objevovat snahy o vybudování nového městského divadla. Nakonec to však skončilo přestavbou divadla „U Zlatého orla“ v letech 1839-1841. Teprve v roce 1877 předložil Václav František Červený návrh na založení fondu na stavbu divadla. V obecním zastupitelstvu se jednalo o stavbě divadla od roku 1881, ale tento krok byl oddálen různými spory a stížnostmi, z nichž nakonec nikdo nevyšel vítězně a jediným viditelným výsledkem se stala neexistence divadelního stánku, tolik městu potřebného. Částí ochotnictva byla alespoň v témže roce vybudována na Lhotově zahradě divadelní aréna. Koncem února 1882 bylo přijato usnesení městského zastupitelstva, že na náklady obce bude mezi budovou reálné školy a Vodičkovými kasárnami vybudováno městské divadlo. Obec vypsala soutěž na plány nové budovy. Z 10 došlých návrhů zvítězil projekt architekta Vratislava Pasovského pod heslem „Cum musis ad sepulcrum“ s celkovým rozpočtem 53 109 zlatých. Pro politické půtky a osobní animozity však k realizaci tohoto projektu nikdy nedošlo.

Reakcí na tuto nečinnost se stalo memorandum jednoty divadelních ochotníků, v němž bylo energicky žádáno o co nejrychlejší výstavbu divadelní budovy. Městské zastupitelstvo o stavbě divadla poté jednalo 20. července 1883 a usneslo, aby se záležitost vyřešila provizoriem - přestavbou obecních úřadoven. O rok později byla vyhlášena veřejná soutěž na stavbu nového divadla:

„Vyhláška.

Na stavbu městského divadla v Hradci Králové vypisuje se tímto ofertní řízení.

Podmínky ofertní, plány a rozpočty jsou vyloženy v městském úřadě v Hradci Králové a je možno v úřadních hodinách do nich nahlédnouti.

Oferenti, kteří musí býti oprávněni stavitelé, podejtež nabídku svou, podmínkám stavebním úplně odpovídající, spolu s vadiem per 1600 zl. r. č. buď na hotovosti neb v rakouských státních papírech neb ve vkladních knížkách králohradecké spořitelny neb záložny, nejdéle do 24. dubna 1884 do 12 hodin v poledne u nížepsaného městského úřadu.

Nabídky musí obsahovati výslovné potvrzení, že oferent obsah stavebních podmínek zná a se jim bez výminky podrobuje.

Při tom podotýká se, že, kdyby oferovaná suma přesahovala obnos obecním zastupitelstvím na stavbu již povolený per 28 140 zl. 2 kr. r. č. jest přijmutí oferty závislé na usnešení obecního zastupitelstva.

Z městského úřadu v Král. Hradci, dne 16. dubna 1884.

Collino, purkmistr.“

Tedy teprve v letech 1884-1885 bylo vedle vojenské nemocnice vystavěno současné sídlo divadla podle návrhu architekta Viktora Weinhengsta v pseudorománském stylu. V divadle bylo k dispozici 12 lóží a 263 sedadel. Nástěnné malby zhotovil malíř Ludvík Nejedlý z Nového Bydžova. 24. března 1885 bylo Klicperovo divadlo slavnostně otevřeno představením Klicperovy „Elišky Přemyslovny“, jež bylo zahájeno nejprve slavnostní ouverturou od vojenské kapely pluku „Nobili“ a poté proslovem od profesora Vojtěcha Lešetického, který přednesl Adolf Preittenberg. O den později následovalo Šamberkovo „Jedenácté přikázání“ a 26. března téhož roku Smetanova „Hubička“.

Počátky divadla však nebyly růžové, což můžeme uvidět ze slov článku, jenž vyšel v „Národních listech“ 5. března 1885: „O nebezpečí požáru, jež před několika dny hrozilo novému městskému divadlu v Hradci Králové píše nám tamější stavitel pan Viktor Weinhengst: „Dne 27. m. m. chytla ve zdejším městském divadle kaučuková roura plynovodu, jaké malíři při své práci užívají. Byla ihned uhašena přišlápnutím na zem, aniž by dalších opatření bývalo zapotřebí. Nehoda stala se tím, že mosazný hořák kaučukové roury byl zlomyslnou rukou z části uříznut, z části utrhnut, načež ucházející plyn se zapálil. Nevzňala se tedy kaučuková roura následkem neopatrnosti, nýbrž následkem zlomyslnosti a mohu toliko litovati, že případ ten ihned v té chvíli se vší přísností nebyl vyšetřen. Nebezpečí požáru nebylo veliké, neboť ani plátna pro dekorace, ani třísek na místě nebylo, ježto konají se práce truhlářské mimo hlediště ve foyeru prvního patra, kde se též dekorace natahují. Důkazem toho, že nebylo nijakého žáru, jest ta okolnost, že podlaha, na které roura hořící ležela, nejeví ani té nejmenší stopy nějaké spáleniny. Nehoda, která se stala, nutí mne však k zvýšené ještě opatrnosti a proto jsem nucen obmeziti přístup obecenstva do divadla všedního dne na dobu od 1-2 hodin odpoledne, v neděli od 11-12 hod. dopoledne.“

Záhy po otevření divadla na jaře 1885 se vlivem špatné statiky a nestabilního podloží rovněž zřítil zadní trakt budovy. Veškeré rekonstrukční práce byly prováděny na náklad chybujícího stavitele Viktora Weinhengsta. Po jejich skončení divadlo znalecky prohlédl povolaný architekt Čeněk Gregor, který sepsal také dobrozdání o bezpečnosti konstrukcí budovy, nutné ke kolaudaci. Znovuotevření divadla proběhlo 17. prosince 1886, ale sám stavitel Weinhengst byl propuštěn z ručení jeho stavby až o 10 let později. Centrální topení v hledišti bylo zřízeno v roce 1891 podle projektu vídeňského inženýra Lešetického. Teprve o 4 roky později získalo divadlo hlavní oponu s malovaným obrazem, zachycujícím Příchod praotce Čecha na Říp, kterou zakoupilo za 65 zlatých z koncertní síně na Výstavě architektů a inženýrů v Praze (v roce 1910 byla tato malovaná opona prodána do nově upraveného městského divadla v Náchodě). Prvním představením, při kterém bylo použito umělé osvětlení žárovkami, byla inscenace Jiráskovy „Lucerny“ v roce 1906.

K razantní modernizaci divadla podle projektu Josefa Matěje Gottlieba, inspektora výpravy Národního divadla v Praze, město přikročilo v létě roku 1910. Na budově byla opravena střecha, v hledišti byly nově koncipovány lóže a původní výmalba stropu zde ustoupila secesní výzdobě Františka Kysely. V roce 1911 byl upraven i foyer, jeviště dostalo nové podlahy a část strojního zařízení. Rozšířena byla také šatna a v celém divadle bylo instalováno elektrické osvětlení (první elektricky osvětlené představení se v Klicperově divadle konalo už v roce 1906 za pomoci externího zdroje).

V dalším období proběhlo na objektu divadla mnoho až rozporuplných stavebních úprav. Kyselova malířská úprava zanikla při nové přestavbě budovy, provedené nákladem 350 000 Kč v roce 1927 podle plánů architekta Oldřicha Lisky. V rámci této přestavby došlo k technickému zdokonalení rekonstruovaného jeviště pořízením regulátoru světla, nového kruhového horizontu a dvou pohyblivých propadel. Vestibul byl rozšířen, vznikla nová šatna pro obecenstvo a v hledišti s kapacitou tisíce osob byla instalována nová sedadla. Další přestavba divadla se uskutečnila podle návrhu místního architekta Jana Rejchla roku 1949.

Poslední kompletní rekonstrukce skončila v roce 1997, kdy vedle divadla vzniklo i zdařilé divadelní náměstí s letní scénou a plastikou od Olbrama Zoubka. Roku 2004 se uskutečnila rekonstrukce hlediště činoherní scény a v letní pauze následující sezóny proběhla generální obnova jeviště. V roce 2013 navíc došlo k rekonstrukci dolního i horního foyer hlavní budovy a od té doby zde proběhla řada dalších prací, jež posunuly divadlo k moderním trendům, aniž by se jeho skelet jakkoliv změnil, takže venek dýchá 19. stoletím, interiér nás zve pomalu do 21. století, i když někde to stále ještě pravda není.