Kladenská zákoutí tušená i netušená

To nám to letí, zase první středa v měsíci (tentokrát březen), obloha jako malovaná, sluníčko svítí, to je přeci na výpravu do města na tu Místní agendu nutno vyrazit s předstihem. Však jsou v centru města Zákoutí, kam snad nikdo s objektivem nevkročil. A když ano, nechal si to pro sebe. Nasedl jsem do mandelinky číslo 10 a nechal se odvézt na konečnou (Mimochodem, za výklad vzniku tohoto pojmenování místní hromadné Dopravy, jsem dostal vycinkáno od Viktora Suchela. Já vyznávám teorii, že vzniklo ze slovního spojení mandl-linka. Obvinil mně, že jsem jeho knihu nečetl, protože on si pamatuje, a popsal tam barvu těch prvních autobusů. A ty se prý americkému brouku podobaly. Ujistil jsem ho, že má určitě pravdu, ale moje dávná teorie byla uveřejněna před tím, než jsem si jeho paměti přečetl. Ale na té mojí verzi možná taky něco bude. Pamětníci 70. a 80. let potvrdí.).

První kroky vedly, jako už několikrát, do Zámecké zahrady. Snad tu zase bude něco zajímavého, opar sice daleké výhledy až k Řípu, či dalekému Ještědu, nesliboval, ale milé Zákoutí bylo hned za vchodem.

Ve vzduchu sice skoro vonělo jaro, ale sníh se pořád držel, chudák sólista který má tu židli na pódiu. V medvědáriu se taky ještě spí a ani se holkám Medvědicím nedivím, a zimní stromy bez listí taky vypadají docela pěkně.

Park jsem rychle opustil, ta Zákoutí mě lákala, ale u kostela jsem se zastavil, ozdobný portál nad hlavím vchodem už mám, ale tenkrát, v přestávce mezi vánicemi, jsem pospíchal jinam a na ty dva nad vchody postranními mi nezbyl čas. Ony jsou oba stejné, ale pěkné. Ale ještě předtím, takhle ze strany, pěkný beránek boží. Skoro, jakoby si od Lucifera (nebo od muflona), rohy půjčil.

Potom už došlo i na ta zákoutí. Na západní straně náměstí jsou dva dvory, zašel jsem do toho od kostela druhého (ano, víc na jih). Projde se tam kolem hospody, kde jsem na někoho chvilku čekal a tenkrát dohodnotil jako předraženou a zjistí se, že dvorek je docela plný krámků a velice pěkně upravený. I s kováním nezbytných zábradlí na terasách a pavlačích si někdo práci dal.

K mému podivu tu ani trocha moderního umění nechybí. Něco podobného je vidět i na poměrně vzdálené Sítné, ale tady je to decentně v ústraní.

Na náměstí jsem se vracet nemusel. Vede tu průchod kolem kavárny, kterým se dostaneme kousek od kaple sv. Floriána. Nevím, jestli měli mít v kavárně otevřeno, nepídil jsem se po tom, ale paní, která před vchodem pokuřovala, při mém spatření típla, zapadla dovnitř a ještě pro jistotu zamkla. Asi bych se měl nad sebou zamyslet.

Vyšel jsem z uliček u zmiňované kaple, synek tam byl dokonce oddán. Ale jak jsem se tam motal a bylo příhodné světlo, všiml jsem si, že tenhle barokní, no ne skvost, ale řekněme skvostík, je vlastně už úplně škrtlý. Taky architektonická památka. Tentokrát ne na řád benediktinů, ale na bývalého primátora.

Pokračoval jsem dál po hlavní třídě a nahlížel. Překvapilo mě, že rybárna, kterou si pamatuju vlastně od té doby, co si něco pamatuju, je zrušená. Patřila k místnímu koloritu. Ale ve dvorku, který je hned nad ní, je ukryto umění, které snad bylo dříve, v první polovině 20. století, běžné, ale teď je snad vzácná každá vlaštovka. Reklama prodejny s vláčky. Tohle se na bilbordech nevidí.

Vycouval jsem zase na Hlavní třídu, jak se tu běžně říká ulici T.G.M a konec konců, říkalo se, ať se jmenovala jakkoli. Po ulicích chodíme obvykle s hlavou trochu sklopenou. Důvody mohou být různé, abychom do něčeho nešlápli, o něco neškobrtli, nakonec i něco najít můžeme. Já se dnes, s vědomím možného rizika, rozhodl koukat nahoru. Do ničeho jsem našlápl, kupodivu jsem ani nezakopl, ale pár věcí jsem i našel. Zjistil jsem, že z určitého úhlu pohledu mohou být i moderní stavby zajímavé a politoval svatého, který místo aby pohledem od města vítal pocestné, nebo pohledem opačným hlídal radní, kouká smutně na výlohu obchodu s obuví. Má pohnutou historii. Byl nepohodlný za Němců, komunisti ho taky nechtěli a musel být odstraněn na méně frekventované místo, no a po nové instalaci chudák dopadl takhle.

Nevím, jaké nakladatelství sídlilo v Nakladatelském domě, ale fasádu má opravenou krásně. Jen se proboha nesmíme dívat dolů. Výlohy jsou úděsné. Ještě dvě vyděšené děti jsem na téhle pochůzce viděl. Jsou za mřížemi a nevědí proč. Vyfotil jsem jen jedno, ale druhé bydlí ve stejném domě. Začal jsem se vracet zase k radnici. Zraky jsem už nemohl upírat přímo nahoru, i nějaká Doprava už tu byla, ale jedna památeční hezky nasvícená zeď tu ještě byla.

Jako třešnička na dortu vyzněla informace, že se dnes nic nekoná, jsou prý jakési prázdniny a lidi se musejí postarat o děti a vnoučata a nikdo by nepřišel. A prý se to říkalo (i když, jak se posléze ukázalo, pamatoval si to jen ten, který tvrdil, že to říkal). Ještě jsem si před vraty magistrátu pokecal s Viktorem Suchelem. Příští týden další pokus.