Když v roce 1775 přišla velká voda k Hradci Králové

Hradec Králové byl vzhledem ke své poloze na soutoku řek Labe a Orlice místem velmi častých povodní, i když přímo Staré město jimi nikdy nebylo postiženo, neboť se nacházelo na vyvýšeném místě, a tak byla velkou vodou ničena zejména jeho předměstí - Pražské podměstí a Mýtské podměstí.

Jedna z větších povodní zasáhla tato místa počátkem roku 1775 a právě jí bych rád věnoval pár řádek, aby nebylo zapomenuto to, co se v minulosti odehrálo a dnes již o tom jen málokdo něco ví. Tehdy byla na přelomu let 1774 a 1775 velmi tuhá zima, kdy mrzlo, až praštělo. Ale koncem ledna 1775 přišla rychlá obleva a z hor se oběma toky valila voda z tajícího sněhu, která navíc nesla řadu uvolněných ker.

5. února 1775 vystoupila řeka Orlice na maximum a voda z ní začala přetékat do okolní krajiny, jež byla pozvolně zatápěna. Před 11.00 hod. protrhlo Labe břeh v novém řečišti u minoritského kláštera sv. Anny a celý jeho dolní ambit byl zaplaven. Poněvadž voda neměla za chvíli kam téci, obrátila se na východ proti proudu a vzedmula Orlici, již tak přeplněnou množstvím vod z Orlických hor a jejího podhůří. Kolem poledne se vytvořilo kolem města velké jezero a přístup do něj byl zamezen. Odpoledne bylo zatopené celé Mýtské podměstí, a to zejména kolem kostela sv. Pavla. Odtud se voda tlačila Zámostím, kde byla dříve zřízena odpadová strouha k Třebši, jíž se říkalo Mrtvice. Velká vlna si zároveň razila cestu k Novému Hradci Králové vedoucí hrází a silnicí. Netrvalo dlouho a oboje bylo překonáno a zatopeno.

Nejhorším však nebyly materiální škody, ale obava z množství obětí, protože na Mýtském podměstí byla řada dvorů a domů obydlena jak domácími lidmi, tak vojskem. Z tohoto důvodu poručil velitel pevnosti, plk. Filip de Caveaux, aby bylo zvoněno na poplach a lidé byli svoláváni k pomocným a záchranným pracím. Avšak tito měli holé ruce, neboť k dispozici byla pouze jedna rybářská loďka, jejíž řízení bylo díky prudkému a mrazivému větru takřka nemožné. A tak k žádné pomoci nedošlo a všichni velkou vodou postižení se museli spolehnout sami na sebe.

Jediným krokem, co se podařilo uskutečnit, bylo to, že byly sestavené hlídky, jež procházely v noci s hořícími pochodněmi celé město a sledovaly, zda voda dále nestoupá. V 1.00 hod. byla protržena hráz se silnicí k Novému Hradci Králové a voda tak volně proudila od kostela sv. Pavla skrz Zámostí až k Třebši, kde bylo živlem opět obnoveno staré a zasypané řečiště. Tím se ocitli v nebezpečí všichni zdejší obyvatelé, a to zejména ti, jež žili v Náblově a Cejpově dvoře. Dvůr Jana Cejpa byl ušetřen, protože byla zničena pouze jeho stodola, ale Náblův dvůr byl kompletně podemlet a odnesen, ať již šlo o stodolu s chlávy, či o celé dvorské stavení. Na jeho místě se vytvořil 15 loket hluboký výmol. Hovězí dobytek, který byl vyhnán ze dvora k Novému Hradci Králové, doplaval šťastně na souš a byl zachráněn, avšak 21 vepřů, jež zůstali ve dvoře, se utopilo.

Svízelná situace byla s tamními obyvateli, kteří se nechtěli v neděli odpoledne 5. února brodit vodou k vozu mladého Václava Nábla, jenž pro ně přijel. Raději vylezli na půdu a zde se ukryli do peřin, neboť si mysleli, že jejich stavení je pevnější skály. Ale šeredně se zmýlili! Netrvalo dlouho a stavení se začalo pohybovat, načež spadla do vody jeho lomenice. V tu chvíli bylo jasné, že jedinou možností je, aby byly děti vyhozeny právě na onu lomenici a k nim se pak přidali i dospělí. Z lomenice se tak stal nouzový vor. Že byla místními řemeslníky zhotovena velmi pevně a z dobrého dřeva, plavala v rozbouřené vodě přímo neohroženě. Nikdo však nemohl nešťastníkům pomoci, protože byla tma jak v pytli. Ti byli na lomenici zaneseni až skoro na 800 kroků k Třebši, kde se zachytil jejich prám v hustém křoví. Zde byli nalezeni v pondělí v 7.30 hod. a následně bylo rozhodnuto o jejich převozu na voru přímo do města. Nebyl to však hezký pohled, neboť někteří z nich zatím zmrzli. Hospodář Václav Klemens byl nalezen s manželkou Annou, dříve Náblovou, která držela v náručí zmrzlého 7letého syna Václava Nábla, svého syna. Obdobně dopadl Gottfried Dittau, kaprál aremberského pluku, se svojí ženou Annou, roz. Cejpovou, protože 2 ze 3 jejich dětí zmrzly, a to 5leté a 3leté. Sám jejich otec prostydl tak, že později zemřel. Ještě předtím však odešlo na onen svět i třetí z dětí - 3nedělní, které matka schovávala na prsou. Díky lidské hlouposti a pohodlnosti tak došlo k tomuto neštěstí, k němuž by jinak nedošlo. Mimo ně opravdu nikdo již nezemřel, pouze 250 kusů dobytka se utopilo nebo bylo zavaleno v zatopených a podemletých budovách. Ve dvoře císařského rychtáře Františka Schneidra vyvedli 35 krav z ohrožených chlévů do výše položeného obytného stavení, navíc kamenného, ale i to bylo nakonec zaplaveno. Ve dvoře primase Františka Švendy utonulo 7 koní s 1 hříbětem, v čeledníku vystoupila voda až na chlebovou pec a v nejvýše položené stodole promočila množství zde uloženého obilí. Štěstí v neštěstí měla řada budov na Slezském podměstí a v Zámostí, když voda protrhla již zmíněnou novohradeckou silnici, a tak mohla plynout jinam.

Zmínky o tomto naštěstí najdeme ve všech knihách ohledně královéhradeckých dějin, např. v knize "Dějepis Hradce Králové nad Labem a biskupství hradeckého" od P. Jeronýma Jana Nepomuka Solaře se píše: "- dne 5. a 6. února 1775 učinila rozvodněná Orlice na předměstí náramných škod; tři dítky s jedním dospělým člověkem přišli o život a 250 kusův dobytka zahynulo a mnoho hospodářských stavení se sesulo" Ještě 9. února 1775 byl místy možný přechod do města pouze po prknech a žebřících, jež byly umístěny na poškozených a zaplavených cestách, navíc kompletně zamrzlých. Z některých míst však mohli lidé plout pouze na loďkách a teprve v polovině měsíce voda začala pomalu mizet, aby lidé mohli vidět všechny škody, které způsobila. Na závěr uveďme ještě to, že některé prameny nehovoří o 5.-6. únoru 1775, nýbrž o 4.-5. únoru téhož roku. Zda tomu bylo tak, či onak, to si netroufám rozhodnout, ale většina autorů dává přednost prvnímu údaji.