Karlova Studánka – Galerie Zahrada

Ke každým lázním patří i místo, kde se mohou hosté pokochat i nějakým uměleckým dílem či artefaktem. Nejinak je tomu i v Karlově Studánce. Ačkoliv v krásném horském prostředí se může lázeňský host dosytosti pokochat uměním té největší umělkyně, totiž matičky přírody, za časů nepohody si nějaké to umělecké dílko může prohlédnout v Galerii Zahrada.

Malá galerie je umístěna v bývalém lázeňském skleníku, neboli oranžerii.

Oranžerie je jedním z památkově chráněných objektů. Empírová stavba je datována rokem 1897 a dlouho sloužila k přezimování exotických druhů rostlin, které v teplejším období zdobily lázeňské exteriéry. Skleník je jednoduchou přízemní stavbou na zděné obdélníkové podezdívce s pultovou střechou. Vstup ve střední části dveřmi s obloukem nad zárubní.

Skleník naneštěstí v nedávných dobách značně utrpěl nedostatkem péče, naštěstí od roku 2012 noví majitelé objektu po rekonstrukci v objektu otevřeli jak malou kavárnu, tak i prodejní galerii umění.

Karlova Studánka patří k menším lázním, tak i galerie není obzvláště velkou prostorou. Nicméně jde o prostor příjemný a nakonec pokud návštěvník projeví touhu některé z vystavených dílek zakoupit, leckdy ani nemusí příliš ulevit své peněžence.

V hlavní letní sezoně je galerie a kavárna otevřena denně, jindy o víkendech.  

Doplnění 2023:

Karlova Studánka bezesporu patří mezi klenoty, které skrývají hluboké lesy kolem Pradědu, v tomto případě na jeho východním úpatí. Původně byly osada sídlem dřevorubců, případně pastevců, kteří vyháněli dobytek na horské holiny. První zmínka o lokalitě se nalézá v soudním spisu z r. 1554, první léčebné pokusy využití tamní kyselky jsou z konce 18. století (1778). Tehdejší panství patřilo do majetku Řádu německých rytířů a když jeho velmistr nechal zadat rozbor vody, byly potvrzeny blahodárné účinky tamního zdroje.

Přelom 18. a 19. století tak do dnešních lázní přivedl čilý stavební ruch. Do poloviny 19. století tak stála Karlova Studánky takřka v podobě, jakou známe dodnes, ovšem musíme si odpustit ty největší budovy (Lotrinský, dnes Slezský dům, Lázeňský hotel – Libuše a Letní lázně, chyběl ještě Pitný pavilon). K později dokončeným budovám patřil i skleník, který je ovšem poněkud ukryt za budovou ředitelství a Věžovým domem.

Podstatné je, že se ale skleník celkem drží stylu většiny lázeňských budov, což byl empír, který stavebně dominoval v první polovině 19. století. Jde o stavbu na obdélníkovém půdorysu s uzavřenou zadní stěnou, která přiléhá ke svahu, plné jsou i boční zdi lichoběžníkového tvaru. Čelní stěna je prosklená s dřevěnými rámy, ve středu je zděný vstup s obloukovými dveřmi, nad nimi je jednoduchá římsa a trojúhelníkový tympanon. Pod skleněnými okny je nahrubo nahozený zděný sokl. Objekt je zastřešen pultovou střechou s nepravou šindelovou krytinou.