Jak v Litoboři málem stál husitský kostel

Období po 1. světové válce bylo ve znamení vzniku Československé republiky, čehož se rozhodla rovněž využít část pokrokově myslících římskokatolických kněží k odtržení od mateřské církve a založení nové církve - Církve československé. Tehdy byl tento krok všeobecně podporován. Buďto byl jejím členům přiklepnut v obci dosavadní katolický kostel, případně ho sami obsadili a poté se ho snažili přes úřady a soudy udržet, nebo se rozhodli pro stavbu vlastní modlitebny.

Podobně tomu bylo ve Slatině nad Úpou, kde byla místní obec této církve založena po přednášce faráře Hynka Širokého, která se uskutečnila 2. února 1921 ve zdejší škole. Největší zásluhu na tom měli členové slatinské TJ Sokol, z nichž někteří byli tak radikální, že chtěli převzít boušínský kostel, ale s tím většina z nových příslušníků Církve československé zásadně nesouhlasila. Když se odtrhnout od starých pořádků, tak úplně a se vším všudy! Navíc vyvolávat další spory s římskokatolickými spoluobčany by nic dobrého nepřineslo.

Od následujícího roku vykonával duchovní správu ve Slatině nad Úpou červenokostelecký farář Václav Zeman. Vedení obce i učitelský sbor jí vyšli vstříc, takže své bohoslužby mohla vykonávat každou druhou neděli v měsíci v propůjčené třídě zdejší obecné školy, což se však nelíbilo místním římským katolíkům, jež byli vedeni boušínským farářem P. Antonínem Svatošem. Podle nich byla škola zřízena nákladem všech poplatníků, i těch katolických, a to výhradně pro školní účely a ne proto, aby se v budově konaly nějaké bohoslužby.

A tak se slatinští a litobořští příslušníci Církve československé začali poohlížet po novém místě, kde by své obřady mohli bez problémů vykonávat. Nakonec došli k závěru, že bude nejlépe si vybudovat vlastní modlitebnu. Protože jich byl dostatek, tj. 370 z 970 obyvatel obce (bez příslušníků obce Litoboře), rozhodli se zřídit si v obci Husovu kapli. Důvodů k tomuto kroku však bylo mnohem více, protože rozporů s římskými katolíky bylo bezpočet. Jedním z největších však bylo to, že obec měla jediné pohřebiště, a to u boušínského kostela. Zdejší farář však s nelibostí nesl, že zde mají být pohřbíváni rovněž nevěřící, a tak tomu všelijak bránil a pro zemřelé příslušníky Církve československé uvolnil pouze ta místa, kde bývali podle tradice pohřbíváni sebevrazi. Vedle toho si neustále na novou církev stěžoval, příslušníky své církve varoval, že jim husité chtějí kostel zabrat a když náhodou někdo z nich zavítal na Boušín, vždy uklízel svícny a církevní roucha, aby prý nebyly odcizeny touto lůzou. Aby nezvítězili husité v obci, tak stál u zrodu čtveřice římskokatolických spolků, mezi něž náležely zejména: sdružení katolických rodičů a orelská jednota.

Obec se tehdy rozdělila na dva tábory. Z toho je vidět, co dokáže náboženská řevnivost v praxi. V obci samé se těžce hledalo místo pro postavení Husovy kaple, protože většina členů Církve československé neměla nějaké velké polnosti a navíc se nerozkládaly na nějakém reprezentativnějším místě, který by si tento objekt zasloužil. Trn z paty jim nakonec vytrhl litobořský rolník Emanuel Konvalinka z čp. 27, jenž nabídl církvi svůj pozemek o výměře 4 021 m2, na němž stály zbytky vyhořelého domu, a to úplně zdarma. Navíc se toto místo nacházelo tam, odkud by bylo vidět z celého okolí a chystaná kaple by se tak stala dominantou obce, jakýmsi symbolickým majákem nových pořádků.

16. prosince 1922 byla sepsána v České Skalici trhová smlouva a pozemek připadl Církvi československé. Rovněž bylo konstatováno, že zbytek zděných štítů, zdí a trčícího komína může být využit jako stavební materiál, čímž by se rovněž nemalá částka ušetřila. Následně byla vyhlášena sbírka mezi místními obyvateli a mezi ostatní obce Církve československé mířila výzva se žádostí o pomoc, aby jim podaly pomocnou ruku a posílili slatinské věřící nějakými sbírkami při pořádání zábav, divadel, večírků a různých slavností.

Protože bylo na účtu sbírky nashromážděno již určité jmění, rozhodli se Slatinští, že 3. června 1923 slavnostně položí v Litoboři základní kámen vlastní modlitebny. Tehdejší účast byla opravdu velkolepá, neboť se zde sešlo na 8 000 lidí. Ráno v 7.00 hod. hrála hudba po obci budíček (původně měl být zahrán již o hodinu dříve) a v 10.00 hod. byla odsloužena mše nad Čechovou lípou na pozemku Jana Řeháka z čp. 1 (oproti programu opět o půl hodiny později). Odtud pak po 14.00 hod. vyšel slavnostní průvod s hudbou a 7 prapory (1 bílý s červeným kalichem, ostatní černé s červeným kalichem) a ve čtyřstupech zamířil skrz celou obec do Litoboře. Čistý výnos této akce, na jejímž pořádání nic nezkazila ani neúčast zakladatele a vůdčí osobnosti nové církve ThDr. Karla Farského (omluvil se pro nemoc), obnášel 11 000 Kč (vstupné činilo 3 Kč).

Tehdejší atmosféru krásně dokresluje článek, který vyšel v "Českém zápasu" 22. června 1923: "Husova modlitebna. (Z Červeného Kostelce.) Náboženská obec CČS konala dne 3. června ve Slatině nad Úpou slavnost kladení základního kamene k Husově modlitebně, spojenou s táborem lidu. Z blízka i z dáli přispěchali bratří a sestry. Průvod, v jehož čele radostně vlály státní a husitské prapory, s hudbou bral se pohorskou vesničkou Slatinou a imponoval svou mohutností. Vyšňořily se ty malé, prosté chaloupky, zazářily národními barvami v usměvavém slunci střechy doškové, zatím co z pyšných domů zatvrzelých pokrytců pronikavé zraky s úžasem a v němém obdivu sledovaly ve čtyřstupech postupující lid, čítající na 8000 hlav. Na táboru pak, který zahájil předseda Rady st. z Č. Kostelce br. Aug. Štěpánský, na 10.000 lidí naslouchalo krásné řeči br. Tichého, duch. správce z Radhoště a přesvědčivým slovům br. Dlouhého-Pokorného, duchovního správce z Prahy. Tábor ukončil poděkováním všem účastníkům místní duch. správce br. Zeman z Č. Kostelce, načež přečetl pozdravný telegram panu presidentovi, biskupu br. Dru Farskému a nově zvolenému biskupu diecése východočeské br. G. Procházkovi. Provoláním »zdaru« našemu presidentovi a republice a zapěním národních hymen tábor lidu skončen. - Děkujeme tímto všem, kteří přišli jste v kraj náš s nadšením pro věc spravedlivou. Dík náš voj. sup. br. Ant. Jaklovi, který vykonal ve Slatině v neděli ráno bohoslužby s promluvou, která zanechala v posluchačích hluboký dojem. Dále dík náš i br. Širokému, duch. správci z Kolína, který s ochotou vykonal slavnostní bohoslužby v Červ. Kostelci. Že dostavili se i bratří a sestry z okolí, naplňuje nás radostí a všem upřímný dík za návštěvu, zvláště br. Faltovi z Náchoda, br. Fišerovi ze Studnice, br. Kelnerovi ze Rtyně a br. Lánovi z Úpice. Za svou svatou povinnost pokládáme si ještě vyjádřiti upřímné »Zaplať Bůh« bratru Konvalinkovi, legionáři a rolníku v Litoboři, jakož i jeho manželce za darování pozemku i s materiálem k této modlitebně. A onečně i dík náš nese se k tomu, který vlastně byl původcem myšlenky na stavbu vlastního stánku božího, bratru Breitrovi, horlivému čtenáři a vykladateli bible svaté. Kéž Pán žehná všemu dalšímu podnikání našemu!"

Ze stavby však nakonec kvůli nedostatku financí a některým dalším problémům v osobní rovině sešlo a sám kámen byl později odsud odvezen. Pozdě si totiž místní uvědomili, co je to získat peníze na tak velkou věc, neboť drobnými příspěvky bez větší pomoci nemohlo k realizaci této věci dojít. O jaké částky se jednalo, to opět dokresluje "Český zápas", když 17. srpna 1923 přinesl čtvrtletní informaci o darech na stavbu kaple: "Slatina nad Úpou. Na stavbu »Husovy kaple ve Slatině n. Úpou dále přispěli: br. Posejpal Boh., Slatina n. Úp. 30 Kč; nejmenovaná sestra z Č. S. 100 Kč; br. Kavka, hostinský, Třebešov 20 Kč; br. K. Lokvenc, čet. strážm. ze Slatiny n. Úp. 20 Kč; Jos. Svatoň, rolník, Litoboř 20 Kč; br. Středa Jan k uctění památky své zesnulé ženy 50 Kč. Všem dárcům nejsrdečnější dík! Dále prosíme br. rady starších o rozprodání bloků cihel po 1 Kč na stavbu naší modlitebny, které na požádání zašle »Sbor důvěrníků církve čsl. ve Slatině n. Úpou«." Nakonec byla alespoň vystavěna ve Slatině nad Úpou dřevěná zvonička, i když to byla až příliš chudá náplast na neuskutečněný sen vlastní kaple či kostela.