Jak se bojovalo s epidemií dobytčího moru v Hořiněvsi v roce 1872

Před císařským fondem náležel zdejší zámek se vším majetkem libereckému továrníku Johannu baronu Liebigovi, který zakoupil panství Hořiněves roku 1863. Ten byl nesmírně podnikavou osobou, která zároveň chtěla, aby se vše, co bylo v jeho majetku, stalo ziskovým. To se projevilo též ve zdejším panském dvoře, i když výsledkem tohoto honu za mamonem se místo zisku stala velká ztráta, jež byla zaviněna transportem cizích ovcí, díky němuž se do Hořiněvsi dostal dobytčí mor, který si den ode dne bral další a další oběti, a to nejen panského dobytka, nýbrž i ostatních obyvatel vsi.

Nějakou dobu se to vedení dvora snažilo ututlat, snad přímo na nařízení vlastníka, jenž se bál velkých ztrát a poškození svého ctihodného kreditu. Ale jak to tak bývá, nic nelze tajit věčně a vše nakonec spatří světlo světa. Stejně tak se stalo s epidemií dobytčího moru v Liebigově dvoře. 14. března 1872 sem zavítala zemská komise se zemským zvěrolékařem a trojicí úředníků a veterinárních odborníků, aby zjistila, co se v Hořiněvsi děje a zda je pravda, že ve zdejším dvoře propukla velká epidemie dobytčího moru. To se sice následně zjistilo, ale úřední místa delší dobu mlčela a nijak se neprojevovala. Velkoprůmyslníkův vliv byl totiž velmi silný a nikdo si ho nechtěl rozházet. Postupem času se však nemoc rozšířila tak, že to již nešlo přehlížet, protože si o tom "cvrlikal snad každý vrabec na střeše". 6. prosince 1872 byl vydán oběžník č. 8538 o propuknutí dobytčího moru v obci a c. k. okresní hejtman učinil všechna opatření podle zákona z 29. června 1868.

Hořiněves byla nejprve neprodyšně obklíčena a následně obsazena vojskem, během čehož došlo k vybití veškerého dobytka v panském dvoře i v celé obci. Nedalo se jinak, neboť jednotlivé případy se začaly objevovat též v blízkém okolí. Všechen dobytek byl svážen na panské pole mezi Hořiněvsí a Benátkami, kde byla zřízena řada velkých a hlubokých šachet, do nichž byl po usmrcení naházen, zasypán nehašeným vápnem a poté prolit dostatečným množstvím vody. Celkem tak bylo na úřední rozkaz zabito 149 kusů dobytka a všichni občané byli rovněž přinuceni spálit chlévský hnůj i připravenou podestýlku. Avšak tento krok vyvolal řadu protestů, neboť zejména drobní rolníci přišli téměř o všechno a hrozil jim tak hlad. Mnozí chudí si přes zákaz odtud nosili kusy masa, protože nevěřili, že se jedná skutečně o dobytčí mor a mysleli si, že se jim nemůže nic stát. V tom je utvrzovalo také to, že byly mez lidem šířeny nepravdivé zprávy o tom, že vlastně žádný zdejší skot nepodlehl této nákaze, případně se pouze jednalo o jednotlivé ovce či kozy.

Někteří hospodáři láteřili tak, že sepisovali různé protesty, stížnosti, napadali vedení obce (zejména starostu Jana Huška a radní Josefa Nettela a Josefa Kracíka) i okresu a zveřejňovali dopisy v tehdejším tisku. Jako příklad můžeme jmenovat deník "Čech", který 21. prosince 1872 publikoval tato slova: "Hoříněvsi. ("Dobytčí mor." - Jednání úředníkovo.) V posledním dopisu mluvil jsem něco málo o věcech, jež se týkaly vědy zvěrolékařské s praktické její stránky, aby se totiž při nemocech hovězího dobytka větší vynakládala péče a šetrnost. Následkem nešetrnosti jenom se rozčiluje mysl vůkolního rolnictva, kteréž nikterak nemůže pochopiti, proč se utrácením dobytka tak zachází pro nic a za nic. Když se roznesla smutná zvěsť, že na Pardubsku řádí morovina, konstatovalo se, že nyní jest tato zhoubná nákaza i u nás, aniž by komise z několika zkušených zvěrolékařů sestávající u J. R. nějaké prohlídky byla učinila na kusech padlých a již zakopaných. Jeden lékař tu nepostačí, poněvadž on jeden snadno mýliti se může. Proč se tedy nepovolalo více lékařů z rozličných míst, když vyhlašováno, že nákaza až příliš zlá? Nestranný úsudek moudrých a zkušených rolníků našich tvrdí, že to žádný mor není, a proto také odsoudil jednání celé té komise po naší obci se prohánějící, při níž také bývá ten neb onen c. k. úředník co zpravodaj, aby všecky zavedené protokoly mohly se postrkovati výš a výše. I posviťme si na jednání těch pánů, při takových operacích jak se asi zochovávají, abychom věděli, jsou-li dle požadavků opravdoví zastancové práva. Když tedy p. c. k. úředník, snad to byl p. hejtman Králodvorský sám, mnoho ve statku J. P. nakázal a mnoho rozdal rozkazů, uhodil na milého rolníka jako hromová rána, proč vzhledem toho všeho nezná zákony? "Odkud," dí rolník, "mám znáti zákony, když jsem jen rolník a žádný právník? Vždyť vy pane hejtmane co takový sám nosíte knihu zákonů v ruce a v kapse, a co nevíte, sám nahlížíte do zákona." - "Nevědomost zákona nikterak neosvobozuje," dí úředník, "tak by se mohl vymlouvati každý zloděj!" - Jak trefné to porovnání muže všeliké závady prostého a rozšafného s lotrem, zlodějem! Že krásti se nemá, ví káždé dítě od maličkosti, poněvadž abych se tak vyjádřil, §. 7. zákona Božího to zapovídá; ale jak se každý rolník má zachovati při vypuknutí dobytčího moru - ten ale u nás nepanuje - jest věcí úřadů. Úřadové mají býti bdělí a napřed již vhodná opatření činiti a upozorňovati, ne když snad mor vyhubil by celou osadu, chtít poroučet, jak se každý rolník měl zachovati! Když ale je již pozdě, pak nezpomohou paragrafy ani ty nejzakroucenější. - "Mám-li být týrán pro nic a za nic, pak by ještě scházelo," dí rolník, "aby se mně od slavných úřadů nakázalo, že si mám statek zapálit nad hlavou. Vidíte p. hejtmane, jak k tomu přijdu s domácími, že ani do kostela, ač ho mám u samých vrat, nesmím vstoupiti, a tam "na hoře v hospodě," kde také visí tabulka, že tam mor, mohli býti v kostele? Podivno, že slavná komise neuznala ještě za dobré, že k uvarování morové nákazy musí můj statek buď zabedniti neb zazdíti." - Jak krásný to obrázek, jak se zachází s těmi, kteří všecky daně a přirážky a jak se to vůbec jmenuje, musí platiti a vše vydržovati. Odkud budou platit, když se jim zlomí hůl ta nejsilnější, o niž se každý rolník musí podpírati? Budoucně snad ještě něco."

Některé deníky se však držely rozumu a nepochybovaly o tom, že se zde skutečně dobytčí mor rozmáhá, např. "Národní listy" napsaly 13. prosince 1872 toto: "Dobytčí mor počíná se vzmáhat, jak se nám sděluje, v povážlivé míře v Hořiněvsi u Smiřic. Zejmena rolníkům pp. Pražákům, Rollovi a mnohým jiným padlo již mnoho kusů hovězího dobytka, čímž spůsobena velmi značná škoda. Aby se mor dále nerozšířil, učiněna jsou všecka možná opatření. Zejmena vysláno do všech obcí v okolí z Josefova vojsko, aby přísně dbáno bylo na zákaz, že nesmí dobytek býti z obcí do obcí voděn, ba ani z chlévů. Také trh na dobytek, jenž se měl v Josefově těchto dnů odbývat, byl zakázán. Rozumí se samo sebou, že panuje v celém okolí velký strach před možnými horšími následky."

Někteří se zase odmítali účastnit zabíjení zvířat a kopání jam, a tak 11. prosince téhož roku vydal c. k. okresní hejtman ve Dvoře Králové nad Labem JUDr. Josef Umlauf rozkaz, aby se následujícího a v dalších dnech dostavili všichni obyvatelé Smiřic, nemající žádný dobytek, do Hořiněvsi, aby zde kopali jámy pro zabitý dobytek, přičemž nástroje si museli přinést také sami. K výpomoci byl přikázán dokonce i tamní pohodný. Město Smiřice okamžitě odpovědělo a příslušné komisi v Hořiněvsi poskytlo na výše zmíněné práce 64 místních obyvatel. V té době bylo vojsko rozmístěno již od Sadové kolem Hradce Králové, Josefova a Jaroměře až k Náchodu. C. k. morová komise v Hořiněvsi posléze vypracovala podrobnou zprávu o provedených opatřeních a vývoji epidemie. Na jejím základě byl prohlášen dobytčí mor v Hořiněvsi za ukončený a zavedená opatření byla c. k. okresním hejtmanem zrušena k 8. lednu 1873.

Na závěr můžeme jako zajímavost dodat, že v následujícím desetiletí chtěl velkostatek urovnat vyvýšené místo, kde byl dobytek zabíjen a zakopán. Při rozkopání kopečku se však přišlo na tak silnou vrstvu loje, že tato lokalita, lidově zvaná jako "Šlachta", byla ponechána raději v původním stavu, už jen proto, že nepříjemný zápach byl odtud cítit až do Benátek či Máslojed. Dnes se zde říká "Velká šachta" a právě od této události má toto pojmenování svůj původ.

Jak se bojovalo s epidemií dobytčího moru v Hořiněvsi v roce 1872 na mapě