Hrad Bezděz

Úplné počátky této dominanty Českolipska, která je viditelná z daleka a ze všech směrů a je tudíž výborným orientačním bodem, jsou zahaleny hávem tajemství, protože o jejím založení, výstavbě a dalších podrobnostech z raných dějin mnoho nevíme a mnoho je tak pouze na bázi teorií nebo nepřímých důkazů, i když literatury o tomto hradu vyšlo až neskutečně mnoho, přičemž první kniha o něm vyšla již v roce 1743 a šlo o publikaci "Historische Beschreibung des Marianischen Berges zu Bezdiez im Königreiche Böhmen", kterou sepsal Veremundus Proche. Rovněž další knihy - "Die Ruine des Berges Boessig" od Carla Brandtla z roku 1831 a "Die Burgruine Bezděz oder Bösig im bunzlauer Kreise" od Antona Fähnricha z roku 1848 - byly vydány v němčině. V češtině se mu začali různí autoři věnovat až v rámci různých časopiseckých statí a teprve od 2. poloviny 19. století se objevila řada publikací přímo o něm, z nichž třeba zmínit např. knihu "Hrad Bezděz v Boleslavště" od Antonína Poppra z roku 1881.

Přímo na webové prezentaci správy státního hradu nalezneme o jeho počátcích následující: "Nejspíše v 60. letech 13. století český král Přemysl Otakar II. využil dominantního vrchu nad starším dvorcem a nechal na něm vystavět pevný kamenný hrad na obranu obchodní cesty a proti rozpínavosti sousedních rodů Ronovců a Markvarticů. V roce 1278, po smrti Přemysla Otakara II. byl hrad už nepochybně obyvatelný, neboť téhož roku byl obsazen braniborskou posádkou." Avšak jak říká František Bareš ve své knize "Bezděz. Průvodce po hradě a jeho okolí":

"O původu hradu není bohužel žádných zápisů, a to, co se o něm vypráví, jest pouhá pověst. Také o jménu jeho nelze nic určitějšího říci, neb názory historiků se o tom rozcházejí. Jedni odvozují jméno hradu od Běsa, slovanského boha, druzí zase vykládají je jako zbytek keltský, po Bojích.

V listinách připomíná se hrad Bezděz ponejprv roku 1185 a praví se v nich, že tu kníže české Bedřich, prvorozený syn českého krále Vladislava I., přebýval. List jeho, kterým rytíři Hadamarovi dal v léno zemi Vitorazskou, jest dán v místě "Bozdizi", jak hrad Bezděz původně se nazýval. Z tohoto původního hradu nezbylo ovšem pranic. Byl dřevěný a jako takový nemohl dlouho vzdorovati útrapám, jež jej pronásledovaly."

Nový kamenný hrad musel podle všeho vzniknout po roce 1260, kdy tato místa náležela královské koruně, resp. králi Přemyslu Otakaru II., aby vznikla jakási protiváha rozpínavosti Ronovců a Berků z Dubé v tomto kraji a zároveň významný opěrný bod královské moci, před jehož stavbou by se zdáli mnohý poklonil a zalekl se před jeho stavbou konat cosi nepravého, což bylo navíc potvrzeno velkou uměleckou hodnotou v podobě hradní kaple hesenského typu. Dnes se všeobecně uvádí, že k založení hradu mělo dojít roku 1264, ale jednoznačně se tato věc nedá přímo dokázat, což však vzhledem k času není nic neobvyklého. Máme totiž pouze text listiny z 22. října 1264, v níž král Přemysl Otakar II. udělil bratřím Kunrádovi a Hertvíkovi z Kravař právo, aby mohli vystavět město na úpatí hory Bezdězu.

Když král Přemysl Otakar II. padl v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278, změnil se význam samotného hradu, protože začal sloužit jako jakési vězení, ale ne z toho našeho dnešního pohledu, nýbrž jako jakési vyhnanství pod dozorem. Známými zdejšími vězni se stali kralevic Václav a jeho matka Kunhuta Uherská, jež sem nechal převézt v noci z 25. na 26. ledna 1279 poručník budoucího krále a zemský správce Ota Braniborský. Díky dohodě s bezdězským purkrabím Heřmanem byly vězněné královně povoleny nejprve vycházky a později též delší vyjížďky mimo hrad, čehož nakonec využila ke svému útěku na Moravu, takže na Bezdězu zůstal pouze její syn, kterého nakonec koncem roku 1279 Ota Braniborský vzal s sebou do Braniborska, aby mu také náhodou neuprchl. Když mladého kralevice čeští stavové vykoupili a římskoněmecký císař jim dal za pravdu ve všech jejich stížnostech vůči Otovi Braniborskému, zmizela z Bezdězu braniborská posádka (1281) a král Václav II. měl předat hrad templářům, kteří měli údajně vystavět zadní část hradu za velkou věží.

Královským vlastnictvím byl hrad až do panování Jana Lucemburského, jenž zastavoval různé majetky koruny, aby měl na svá válečná dobrodružství. Stejný osud měl Bezděz, když se dostal do zástavy Hynka Berky z Dubé, který založil Nový Bezděz, jenž dnes známe pod názvem Bělá pod Bezdězem. Ze zástavy se Bezděz dostal až díky Janovu synovi Karlu IV., který svým majestátem stanovil, že již nikdy nesmí dojít k jeho zástavě. Tento hrad si jmenovaný panovník velmi oblíbil a dost často zde pobýval, o čemž svědčí listiny z let 1351 a 1357, jenž byly sepsány a pečetěny právě na Bezdězu. Jako pečoval o jiné stavby v království Českém, tak se věnoval rovněž stavu Bezdězu, který nechal opravit a rozšířit. Díky svému náboženskému zápalu též zrenovoval kapli, nechal ji zasvětit sv. Michalovi a předal do správy pražského kláštera na Karlově. Toho času byl bezdězským purkrabím Oldřich Tista z Libštejna, jenž zrealizoval císařovu ideu zřízení velkého rybníka, v současnosti známého jako Máchovo jezero. To se psal rok 1366.

Karlův syn Václav IV. však nedbal otcových požadavků ohledně Bezdězu a nechal ho zastavit svému bratranci a moravskému markraběti Prokopovi, aby ho zavázal k službě proti svému bratrovi Zikmundovi. Ten hrad obléhal, vylákal markraběte z hradu a odvezl ho do Prešpurku, dnešní Bratislavy, ale sám hrad se ubránil, což kvitoval král Václav IV. tím, že podle jím propůjčené milosti nemohli být bezdězští manové souzeni jiným soudem než zdejším purkrabím. Po smrti krále Václava IV. získal Bezděz jeho bratr Zikmund Lucemburský, který ho v roce 1429 dal do zástavy Janovi st. z Michalovic, za něhož byl hrad pevnou oporou vůči husitským hordám, takže se tu za mocnými hradbami ukrývali cisterciáci z Kláštera Hradiště nad Jizerou, vyšehradští kanovníci a svého času tu byly uloženy rovněž zemské desky a další královské nebo církevní atributy a listiny. Po Janu starším z Michalovic držel hrad nějakou dobu Jan Smiřický ze Smiřic a do roku 1436 pak Petr z Michalovic, po němž následoval Jindřich Kruchlpta (též Kruhlata) z Michalovic.

Jeho smrtí v roce 1468 vymřeli po meči páni z Michalovic a jeho sestra a dědička Magdaléna (tehdy psána jako Mandalena) se vdala za Jaroše Tovačovského z Cimburka na Mladé Boleslavi. Od Tovačovských získal Bezděz roku 1495 Jan z Janovic. Zástavních držitelů se zde však vystřídalo mnohem více. Nakonec ho Mikoláš Zajíc z Házmburka prodal v roce 1558 Adamu Berkovi z Dubé pro jeho manželku, jež přenechala Bezděz svému synovi Janovi z Vartenberka na Lipém a Nových Zámcích. Tomu byl Bezděz potvrzen královským majestátem jako zápisné zboží roku 1562, avšak již v roce 1588 koupil od krále a českých stavů bezdězské panství jako zboží zpupné Jan starší z Valdštejna na Sedčicích, který převedl své dědičné právo na Jana z Vartenberka. Janova vdova Barbora se podruhé vdala za Václava staršího Berku z Dubé a na Deštném, kterému odkázala veškerý majetek, jenž mu připadl po její smrti roku 1610. Ten však jako jeden z direktorů stavovského povstání musel uprchnout ze země a navíc byl Bezděz 5. ledna 1621 vydrancován a zapálen vojáky Maxmiliána Bavorského. O rok později se Bezděz dostal do rukou Albrechta z Valdštejna, jenž ho přenechal bělským augustiniánům, kteří zde na paměť této věci konali vždy 25. dubna v hradní kapli slavnou děkovnou mši. Po bitvě u Lützenu se augustiniáni vrátili do Bělé pod Bezdězem a na hrad se nastěhovali emauzští benediktini, jejichž opat Benedikt Peñalosa y Mondrago sem nechal přenést sošku Panny Marie Montseratské, k níž se každoročně konaly slavnostní poutě. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna se stal majitelem Bezdězu císař Ferdinand, který byl štědrým donátorem těchto mnichů. V roce 1642 však zpustošili Bezděz švédští vojáci. Naštěstí Panna Marie Montseratská byla odsud včas odnesena a na své místo se vrátila po opravách Bezdězu 8. září 1666 ve slavném procesí z kostela pod Bezdězem.

Úpadek Bezdězu přišel až roku 1778, kdy pruští vojáci zničili nebo sebrali vše, co mělo nějakou cenu. V roce 1785 císař Josef II. nařídil zrušení kláštera, přičemž mariánská socha byla následujícího roku tajně přemístěna do kostela v Doksech a mniši se navrátili do Emauzského kláštera v Praze (viz https://www.historickaslechta.cz/mista/bezdez/). Pustnoucí hrad byl nakonec roku 1789 prodán za 50 zlatých (někde se uvádí 40 zlatých) bezdězskému pláteníkovi Václavu Tschernartzovi, který později svá práva prodal Arnoštu hraběti z Valdštejna, jehož následovníci se později pustili do obnovy této zříceniny. Co onen pláteník na hradě způsobil, o tom nám zanechal zprávu Václav Kredba ve své knize "Květy z českých luhů. Bajky, připodobnění, pohádky a místopisné vzpomínky": "Nevědomý tento člověk strhal a vylámal vše, co bylo ode dřeva a z kovu a zpeněžil to. Porouchaný takto hrad zůstaven byl přírodním živlům. Stropy se sřítily, klenby se sesuly, a tak zpustla tato znamenitá památka."

Opuštěný hrad pak navštěvovali různí nenechavci, kteří z něj používali vše, co se jim hodilo - dříví, kámen, dokonce i kovové věci jako zámky, panty či hřebíky. 9. července 1824 byl na velkou věž umístěn triangulační bod v podobě jehlance. Když tento jehlanec dělníci stavěli, sesula se část klenby, na který měla být umístěna nová konstrukce. Žebříky ve věži tak byly zpřeráženy a zničeny, takže dělníci museli na věži nechtěně strávit 18 hodin bez jídla a pití, než se po nich někdo začal shánět a dolů ze vsi jim vyrazila pomoc. 26. června 1826 uhodil do věže blesk, když tam byl geometr, jehož 3 pomocníci byli lehce zraněni. Velká oprava byla provedena roku 1844, kdy byla kaple zabezpečena novou střechou, což přilákalo řadu různých návštěvníků, z nichž jmenujme arcivévodu Štěpána v doprovodu celé Valdštejnovy rodiny, jenž si prohlédl Bezděz 26. srpna 1844. Na další zamýšlené opravy nedošlo kvůli revolučnímu období let 1848-1849.

Teprve po 60 letech se podařilo přemluvit tehdejšího vlastníka Arnošta hraběte Valdštejna, aby nechal v letech 1912-1913 opravit a znovuzřídit hradní kapli. Vzhledem k finančním problémům se však tyto práce prodlužovaly a kvůli 1. světové válce nebyly nakonec úplně dokončeny. Změna nastala až po vzniku ČSR, kdy v letech 1920-1926 Státní památkový úřad prosadil a zrealizoval obnovu střechy královského paláce s kaplí a po dokončení těchto prací byl hrad rozhodnutím Státního pozemkového úřadu na základě dohody s Karlem Arnoštem z Valdštejna a Vartenberka přidělen Klubu čs. turistů, jenž ho převzal k 1. říjnu téhož roku. Avšak po čase podal vlastník odpor proti těmto ujednáním, čímž byla otázka vlastnictví KČST na delší dobu pozastavena a probíhala tak pouze různá jednání o odprodeji hradu, jež skončila až v roce 1931, kdy došlo k vymezníkování obou bezdězských vrchů jako majetku KČST o ploše 30 ha. Spolu s nimi připadl klubu také hradní fond ve výši 80 000 Kč, který vznikl spořením vybraného vstupného. Následně byl hrad opraven, v rámci čehož získal purkrabský palác roku 1937 nové zastřešení a o rok předtím tu byla zasazena pamětní deska K. H. Máchovi. Tehdy však KČST zamýšlel na hradě vybudovat hostinec, což vyvolalo značný odpor mezi významnými osobnostmi a místním obyvatelstvem. Avšak stal se také cílem různých vandalů a nenechavců, např. v noci z 30. na 31. března 1936 došlo k vloupání do strážní budky a skladiště pražského ústředí KČST, odkud byli odcizeny věci za 367 Kč a k tomu ještě patentní klíč od visacího zámku u kaple. Nebyla to však věc ojedinělá, někdy šlo o vloupání jen kvůli přespání, což se např. stalo v noci na 6. ledna 1932, kdy si zde v kamnech zatopil mapami, plátnem a dalšími věcmi neznámý tulák.

V letech 1938-1945 byl hrad součástí území Třetí říše, takže byl navštěvován pouze německými hosty, kteří tu zanechali řadu nápisů, jež byly zamalovány v letech 1945-1946. V tomto období se však na Bezděz mnohdy nemohlo, protože tu probíhala vojenská cvičení. Roku 1953 došlo k předání hradu do rukou státní památkové péče a později ho spravoval ONV v České Lípě, který zahájil jeho postupnou obnovu, jež byla oficiálně zahájena v roce 1959 a dotována Státním ústavem památkové péče a ochrany přírody, přičemž náklad na to byl odhadnut na 12 milionů Kčs. Roku 1964 sem byl materiál dokonce dopravován vrtulníkem. 20. ledna 1965 byl Bezděz zapsán do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/hrad-bezdez-19201727) a 6. října 1978 se stal národní kulturní památkou. V té době již několik let probíhaly rozličné opravy a úpravy celého areálu, z nichž asi největší se uskutečnila v roce 1967, kdy byla provedena rekonstrukce kaple, do jejíž věžičky byl pamětní zápis o generální opravě hradu vložen 8. dubna 1966. V jejím rámci bylo opraveno okenní zdivo a zasazena nová velká okna z n. p. Borské sklo v Novém Boru. Další opravy byly zahájeny roku 1981, kdy byla pro dodávku stavebního materiálu vybudována lanovka. V 90. letech 20. století pak převzal hrad Národní památkový ústav, kdy byl jeho areál popsán řadou nápisů v azbuce, které měli na svědomí vojáci Sovětské armády z nedalekého vojenského prostoru Ralsko. Právě kvůli nim nemohli návštěvníci plných 11 let na hradní věž, aby neviděli nic ze zapovězeného ralského vojenského prostoru. Roku 1990 se toto změnilo, ale na věž se opět nemohlo, tentokrát však kvůli jejímu technickému stavu. V roce 1998 došlo ke konzervaci a opětovnému zpřístupnění velké věže a k obnově purkrabského paláce. V letech 2009-2014 byla provedena obnova jižního manského paláce a v letech 2009-2018 templářského paláce na II. hradním nádvoří, v němž dnes nalezneme expozici s některými nástroji středověkých tortur a s archeologickými nálezy. V letech 2015-2017 byla provedena oprava části exteriéru kaple, a to včetně jejího zastřešení. Nejedná se však vůbec o konec oprav a obnov, protože potřebných prací je tu stále "jak na kostele".

Na závěr je třeba zmínit, že Bezděz není jen pouhou památkou na krále Přemysla Otakara II. nebo na jeho klášterní časy, ale tento hrad si oblíbil rovněž český bard Karel Hynek Mácha, o němž nalezneme na Bezdězu také řadu zmínek (viz https://www.hrad-bezdez.cz/cs). Kdo náhodou ještě tento hrad na kopci zvaném v rámci staletí všelijak (něm. Bösig) nenavštívil, tak ho tímto do těchto končin zvu, protože určitě neprohloupí, neboť nejde jen a jen o něj, nýbrž o řadu jiných architektonických pokladů i přírodních skvostů v okolí, kam se dá vydat všemi směry a každý si přijde na to své.