Hošťálkovské Čerťáky - současný stav skal

O této pozoruhodné skalní formaci (označované někdy jako „Skály pod Tisovým“) už jsem tu v minulosti psal. A při poslední návštěvě před 12 lety se dokonce rozplýval nadšením nad tím, že majitel pozemku provedl novou lesní výsadbu na všech stranách až ve vzdálenosti deseti metrů a vlastní skalní areál od náletových dřevin vyčistil. Což dnes už bohužel neplatí. Skalní útvary zcela přerostla okolní lesní vegetace a dnes už nejsou odnikud vidět. Pryč jsou časy, kdy jsem je před více jak čtvrt stoletím podle popisu horolezeckého průvodce poprvé na vlastní oči sám spatřil a kdy se ze svahu odlesněného kopce nad lesní silničkou vypínaly jako pohádkový přízrak. Podobný pohled (ale z jiného směru) se naskytl při sestupu lesní cestou od Tisového o několik let později, když jsem se přestěhoval do Zlína a ke skalám vedl svoji manželku. Líbily se jí stejně jako mně a společně je řadíme mezi nejskvostnější díla neživé přírody nejen v Hostýnských vrších, ale na celém Valašsku.

Jenže při mé poslední návštěvě letos v létě jsem je měl problém vůbec najít, protože ve svahu od Tisového nebyly v hustém hvozdu ani kouskem svého kamení k zahlédnutí a navíc zde právě probíhala výstavba nové zpevněné lesní komunikace. Tak se stalo, že jsem musel sestoupit až k silničce dole v údolí, a poté se do zalesněného ostrohu nazdařbůh vyškrábat jakousi pěšinou. Naštěstí mne zavedla k cíli, ale tady jsem skoro zaplakal nad viděným.

 

 

Skály sice dosud působí „uměleckým dojmem" a možná (stejně jako mně) budou někomu připomínat sousoší od nějakého věhlasného barokního mistra, jenže tady se na jejich modulaci vyřádila samotná Máti Příroda. Za stavební materiál jí posloužil hrubozrnný pískovec a slepenec karpatského flyšového pásma. Namísto kladiva a dláta se musela spokojit toliko s působením větrné, vodní a chemické eroze... a dlužno dodat, že si se svým výtvorem dala opravdu na čas. Konečný výsledek ale rozhodně stojí zato!

Skály ze zalesněného svahu vystupují v řadě za sebou a mají vzestupnou gradaci jak přírodní, tak i „výtvarnou." Prvním ze čtyř výrazných skalních útvarů je štíhlý pilíř nazývaný Panenkou. V přiměřeném odstupu nad ní se na hřebínku rozvaluje daleko rozložitější skalisko Kapucín. Následující dvě rozsochaté skalní věže Tulák a Král jsou ze zdejších Čertových skal největší a také umělecky nejpropracovanější. Nejvýše položený monarcha se ke svému neposlušnému poddanému naklání a snad mu i - v němém a už věky věků trvajícím „hovoru skal" - něco vytýká...

To jsou ale dnes bohužel veškerá jejich pozitiva. Členitá skalní hradba dosahuje největší výše jen něco málo přes deset metrů (nejnižší „Panenka“ má 4 metry), a tak byly na 50 m dlouhém vyvýšeném skalnatém hřebínku přerosteny mnohem vyššími korunami okolních stromů a přebujelých náletových dřevin. I přes určitý odstup tak jejich listí stíní skalní útvary až do poloviny jejich výše a pořídit tu dnes dobrou fotku i za slunečného počasí je téměř nemožné. Snad to bude lepší, až stromy více poporostou, jenže to bude trvat nejméně dalších deset let... no a protože já za chvilku budu mít 65 ročků, tož opravdu nevím, nevím, zdali se tu v budoucnosti ještě doplazím.

Nejblíže je to k těmto Čertovým skalám (asi 2 km) z horní části Hošťálkové ze zastávky busu „Pod Kadlúbkem.“ Odtud se k nim dá podle mapy (žádná značená tur.trasa ani cyklostezka k nim totiž nevede) dojít nejprve po asfaltové silničce a nad pasekářskou osadou „U Malinů“ na ni navazuje lesní asfaltka, vedoucí do závěru údolí až pod skály.