Heroes Race 2025 pohledem pomalu klusajícího turisty aneb úchvatná trasa s obdivuhodnými výhledy. Závod s velkou duší...
Turistické cíle • Turistická trasa
Zmíním se o závodu, na který se vyplatí vydat přes „půl země“. Pro ty, kteří by mohli namítat, že se jedná o turistický server a běžecké závody zde nepatří (nemyslím, že až tak úplně, pro zvládnutí mnoha tras je běžecká, tedy především vytrvalecká i mírně rychlostní výhoda velice k dobru a to i hodně blízko, například v Tatrách, kde s novým návštěvním řádem, zavládl i NOVÝ REŽIM a tak každému, kdo chce vyhovět stupidním nápadům, nezbývá nic jiného než posilovat, posilovat, posilovat a v tomto ohledu se pokusit zrychlit – to co se za STARÝCH DOBRÝCH ČASŮ dalo v klidu zvládnout svižnou chůzí, nyní musí člověk zvládnout o x-hodin rychleji, což je nemalý problém) mohu zaručit, že i „výprava“ do těchto míst mimo závod bude stát za vycházku. Scenérie, které se zde v mnoha místech ukazují stojí skutečně za to. Pro sportovně a soutěživě více založené, ale bude účast v závodu veškeré vnímání mnohonásobně zesilovat. A o jaký závod se jedná a kde se ony úchvatné místa nacházejí?
Místo je známé zámkem s Červenou a Bílou věží a pokud uvedu, že se nachází na Severní Moravě v pohoří jež je možná nejznámější pozůstatky po těžbě břidlice, tak již asi budete mít jasno. Pokud uvedu, že daný typ závodů se v zahraničí, ale velmi často i u nás označuje jako OCR, tedy v překladu něco jako extrémní překážkový závod, možná přesněji se popíše jako extrémní překážkový běh, tak již bude asi zcela jasno. Závod, který v každém chlapovi a možná i v těch dnešních zlenivělých může probudit pradávnou, zcela přirozenou touhu po utvrzování si svých schopností. Závod a možná především příprava na něj ukáže cíl, který je často velice v dálce (v mém případě určitě). Něco, na co je nutné se připravovat dlouhodobě a s disciplínou. Něco, kde se člověk musí učit jemně vnímat sám sebe mnohem dřív než se vůbec o něco začne snažit. Hledat velice jemnou linii mezi mezi zdravím a formou. Něco, do čeho se bude muset celou myslí pohroužit, což v dnešní době ubohé „zábavy“ o ničem, je příjemná změna. Slovo příjemná zde ale dostává trochu jiný charakter. Spíš by se dalo říci „hryznout se a makat“. Něco, co bude stoprocentně, řekl bych, že ještě mnohem více krát, BOLET. Ale při ubohosti dneška to bude nejlepším balzámem na duši. Tím, jak se člověk do cíle nejen závodu, ale i většiny tréninků bude dostávat z posledních sil, s motající se hlavou a mžitky nebo i černem před očima, ale přesto půjde dál. Protože mu ani nic jiného nezbývá.
Reklamní slogany podobných závodů hlásí, že právě zde se rodí bojovník. Ono to nebude až tak úplně žhavé. V těchto závodech má člověk většinou šanci se vzdát, ustoupit, vybrat si „lehčí“ (radši bych řekl jednodušší) trest ve formě nejrůznějších „angličáků“ a jejich variant. Tuto možnost v dávných dobách válečník nikdy neměl. Pokud neměl být nazýván (což mu stejně většinou nebylo dopřáno) zbabělcem a podobnými nehezkými označeními, tak bojoval do posledního dechu. Bojoval za svého pána ať chtěl nebo ne. Neměl jinou volbu, nezáleželo na jeho názoru ani přání. Bojoval za pána a doufal, že za to bude moci i dále žít.
Ač se jedná o závody bojovně naladěné a při startu je toto velice výrazně cítit, tak přece jenom máme tu obrovskou výhodu, že na konci nebudou stovky nebo tisíce padlých. Na druhou stranu se jedná o závody, kde se podepisuje „reverz“. V překladu, že pořadatel za nic neručí a každý bere vše na svou plnou odpovědnost. Zodpovědnost o své zdraví, případně i to ještě cennější. Význam „zdravotní služby“ zde dostává zcela jiný charakter a význam než u běžných běhů. Těžkých a nebezpečných překážek je zde spousta, kdy tahání břemen, zakopnutí nebo natažení svalů snad nejsou ani zraněními. Domýšlet následky neřízených pádů z různých bariér nechci ani domýšlet.
Pochopitelně je krásné, že podobných závodů se účastní i „jemnější“ polovičky a tak i my rádi počkáme v řadě za opičí dráhou při pohledu na ladné pohyby. Loni se jednalo o výroční závod a tak se na triku hrdě nesl znak „X“. Organizátoři umí velice dobře nalákat a kdyby člověk v pohodlí domova nebyl dostatečně ostražitý, tak by se asi přihlásil na tu úplně nejtěžší variantu. A pak jen bědoval, čeho se to v omámení mysli dopustil. Pokud bych se bariér, z nichž většina je větší než člověk samotný, nebál a měl silově natrénováno tak, že bych se lehce přitahoval jednou rukou skoro bez vydání síly, tak by toto určitě hrozilo. Naštěstí mi zbyly poslední zbytky rozumu a tak jsem se k seznámení se závodem zbaběle rozhodl pro tu nejjednodušší variantou, kterou byl čistý běh bez překážek. S tím, že se alespoň seznámím s kopcem na který jsem nikdy předtím nestoupal a snad mi bude dovoleno alespoň něco z překážek i vyzkoušet. Protože ač jsem jen „běžel“, tak i já jsem musel podepsat „REVERZ“ a donést jej vytištěný a podepsaný na papíře. Jinak by mě nevydali startovní číslo, což se skutečně kontrolovalo. V jednom závodě (ne v tomto) dokonce za nepřinesení vytištěného papíru následoval trest ve formě, které většina závodníků nejednou zakusí i na závodě. Někomu se to může zdát drsné, ale přihlásil se na drsný závod.
JE ZAJÍMAVÉ KOLIK LIDÍ SE NA TAKOVÉTO DRSNÉ ZÁVODY HLÁSÍ I KDYŽ VÍ, ŽE BUDOU TRPĚT.
Asi proto, že ví jak je po tom všem cílová rovinka slastná, i kdyby na ni měli padnout.
Dodržovat nastavené pravidla je prvním předpokladem a svým způsobem vyjádřením úcty k závodu. Jakou máme obrovskou výhodu, že nyní na vojnu nemusíme (zatím). Že si zde vlastně jen hrajeme na něco, co se kdysi muselo. Nyní nemusíme. Utrápíme se angličáky, ale nemusíme. Můžeme to vzdát. I na to jsou OCR závody dobré. Uvědomit si, jak jsme na tom s formou špatně (mířím tím především sám na sebe). Myslím, že se oproti spoustě lidí hýbu určitě více, ale zde si každý uvědomí, že vše je málo. Snad jen mistři na tom budou lépe.
Nicméně já jsem si vybral tu nejjednodušší variantu, kterou bylo možné zvolit a to běh bez překážek. Na místo startu přijíždím ráno a s dostatečnou rezervou. Největší část závodníků k hospodě Belaria dorazí až za nějakou dobu. Díky tomu mám čas si místo důkladně prozkoumat, především tedy část v údolí. Některým překážkám pochopitelně nemohu odolat a tak si zkouším například kolik váží malé a větší pneumatiky. Malé (pro děvuchy) zvládám levou zadní. Tedy přesněji oběma, ale nečiní mi větší potíže. Pak se mou objetí stává velká, ale tu už nezvednu. Nemyslím, že by to bylo kvůli váze samotné, ale spíš proto, že ji není možné pořádně chytnout. Než jsem se dostal k pneumatikám, procházel jsem kolem balíků slámy, ale netuším k čemu by měly být. Až v době, kdy jsem již v cíli a vybíhá druhá vlna, tak pochopím k čemu. Budou muset překonat živou bariéru z velice pohyblivých hráčů amerického fobalu. Holky probíhají poněkud snadněji, ale jen poněkud… :-) Před tím se všichni rozcvičili na švihadlech a někteří jeli jako stroj. Na rozehřátí je čeká 100 přeskoků. Toto patří k zábavnějším částem již ryzího závodu s překážkami.
Našli se dokonce i takoví borci, kterým nestačil jeden závod a tak si na začátek dali „jen“ běh a potom jako třešničku na dortu dokonce i závod s překážkami. Já jsem byl ale mnohem skromnější a šlo mi spíš jen o seznámení s novým druhem závodů, velkou výzvu, na kterou kdo ví kdy a jestli vůbec budu mít. To mi ale nijak nebránilo, spíš mé přirozené zvědavosti, abych si některé věci nevyzkoušel.
Nevinně vypadající Z-Wall stála za to a „klamala vzhledem“. Je to překážka, která v malé výšce nad zemí krásně ověří lezecké schopnosti. A to zatím ještě nepršelo. Bojovníci, ale na tuto zeď půjdou po pořádném promočení hadicemi hasičů pod ostnatým drátem. Ideální podmínky na tuto zkoušku. Jak už to tak v Hradci nad Moravicí velmi často během tohoto závodu bývá, tak i na déšť přijde slovo. I na suché zdi s botami zvlhlými jen ranní rosou (a to ne až tak moc) jsem nebyl schopen udělat skoro jediný krok. Co krok? Na dřevěných destičkách jen mírně sklopených jsem nebyl schopen se vůbec udržet, natož něco dalšího vymýšlet. Destičky na přichycení rukou jsou najednou nějaké malé, na kterých se neudržím. Nevím jak to dělají ale Z-Wall je šíleně klouzavá i když je suchá. Pokračuji dál, kde je pohyblivá kláda po které se má přejít. Opět nevinně vypadající překážka, ale určitě zvládnutelnější než Z-Wall. Přiznám se, že tyto náhodně koulející se klády mě baví. Ale asi je to překážka spíš pro děcka. Ať tak či onak, na ověření udržení stability super.
Dostávám se dál k šílenosti „Vlnivec“ - Weaver. Je to jakýsi domeček z desek, který se překovává vlněním okolo nich. Jeden „trámek“ se překonává shora, následující zdola, další shora a tak až do konce. První z nich pochopitelně není až tak nízko jak bych si přál. Uznávám, že na první bych ani moc nevěděl jak vylézt a co potom, tak to už vůbec netuším. Přes louku se dostávám na opačnou stranu k cestě, která vede k Žimrovickému splavu. Zde je efektní překážka, které já osobně říkám „rampa“. Člověk se musí rychle rozběhnout a vyběhnout až nahoru nebo se alespoň chytnout horní hrany a přitáhnout. Je to ta překážka, která často bývá na konci závodu před cílovou rovinkou a je divácky nesmírně populární. Tato verze buď byla menší neboť i mě se vcelku dobře dařilo vyběhnout dost daleko a asi bych se nahoru dostat mohl. Ale kdo ví? Na překážku kterou jsem vždy považoval za „děsivost samu“ na druhý pohled nevypadá až tak nezvládnutelně. Po tréninku by to možná šlo. Následuje síť mezi stromy, která buď není ještě napnutá nebo nevím jak bych ji měl překonat.
Pak už jsem se přestal „kochat krajinou“ a vrátil se na start, kde potkávám i spoustu známých spoluběžců, tedy spíš „čistoběžců“ než OCRkářů. To mě trochu uklidňuje, protože překážky nevypadají nijak jednoduše, přesněji řečeno daleko nad mé možnosti. Uběhnout něco takového jen tak „z gauče“ si moc dobře nedokážu představit. Čas utíká nečekaně rychle a za chvíli jsme seřazeni na startu. Vidím, zde i maratonce, které bych na tomto druhu závodu ani nečekal. Nervozita stoupá, ale jen mírně, jsem rád, že jsem si nevybral variantu s překážkami. Na druhou stranu, „jen“ běžet se mi nechce. Čas pro mě v tomto závodu není to nejpodstatnější, spíš jde o seznámení se s překážkami, které jen tak normálně na turistických trasách nepotkám. Tuším, že se bude jednat o obrovské dobrodružství a míra adrenalinu bude dána jen mou odvahou a strachem.
STÁRNU A TÍM PÁDEM JSEM STÁLE CHYTŘEJŠÍ A ROZUMNĚJŠÍ… :-))))
V překladu to znamená, že stále častěji vyhrává strach nad dobrodružstvím a zvědavostí. Jsem zvědav jak to bude dnes. Po pár metrech od startu si dáme odbočku a míříme k cestě po niž se rok co rok na jaře vydávám na dálkový pochod Bezručova Moravice [3]. Dostáváme se k „Vejtřasce“, kterou zde někdo nechal stát zrovna uprostřed cesty. Všichni obíhají, ale já to pochopitelně i s kamerkou nemohu nechat jen tak a tak s ryzí „jeskyňářskou logikou“ podlézám a snažím se přitom neztratit pozici. Obejít by pro mě bylo prohrou, až později zjišťuji, že bojovníci a bojovnice ji překonávají přes korbu. Nevbíháme pod ocelové dráty a neplazíme se bahnem při soustavném svlažování hasičskými hadicemi k Z-Wall, ale běžíme pohodlně po cestě. Záznam nejzajímavějšího je na videu zde: [8]. Po třech minutách míjíme síť a „rampu“ a pokračujeme k opičí dráze. Po 5 a půl minutách míjíme odbočku do řeky Moravice před Žimrovickým splavem, který je další překážkou pro bojovníky a bojovnice. V osmé minutě míjíme překážku na rovnováhu a to populární slickline. Za půl minuty obávaný „Vlnivec“, který z videa nevypadá zdaleka tak obtížně jaký ve skutečnosti je. Za chvíli další lahůdka „Inverted-V“, která se leze ze strany, kterou přibíháme.
Po deseti minutách od startu, kdy držíme solidní tempo , se situace rychle změní. Já si běh nemohu nezpestřit ničím jiným než přebroděním řeky. Až z videa zjišťuji, že jsou ve vodě pneumatiky, ale co se s nimi mělo dělat netuším. Ještě nikdy jsem Moravici nebrodil a tak jsem vcelku zvědav a nervozita stoupá. Přitom se ale krásně chladím. Kdybych přesně tušil co mě bude čekat, tak si s sebou vezmu pořádný lavor vody, abych si ji mohl v nejtěžších okamžicích lít na sebe a neuvařil se. Probíhám nad baštou, které si skoro ani nevšimnu, jmenuje se Rondela. Zatím je stoupání ještě v klidu, ale to se změní. Za necelou čtvrthodinu od startu stoupáme historickými „Zámeckými schody“. V jejich závěrečné nejvyšší části se otevírá pohled do údolí, ale přece jen již dosti výrazně omezený zelení, nicméně i tak krásný. Díváme se ze západního úbočí táhlého kopce na kterém mnohem výš stojí hradecký zámek s Červenou a Bílou věží, Medvědí skálou a Bezručovou vyhlídkou. Do schodů my na chvostu již jen jdeme. Nicméně i schody jednou skončí a po chvíli se cesta mírní, narovnává a možná se mi zdá, že i trochu klesá. Z potupné chůze opět můžeme přejít alespoň v jakýsi pomalý běh. Špičkoví závodníci i průměrný střed závodního pole je kdo ví kde daleko před námi. Těmito místy jsem nikdy nešel, vlastně nikdy jsem nebyl dál než u Bílé a Červené věže zámku v Hradci nad Moravicí. Natož, abych zkoumal svahy. Za chvíli poznám, že to byla velká chyba a o mnoho jsem takto přišel. Zatím je cesta pohodová, ale to, co ze stoupání udělá jednu, možná i více poctivých překážek, teprve přijde. Pohled do údolí k řece Moravici je mnohem strmější než na videu vypadá. V zápalu boje proběhneme správnou odbočku do kopce a kdyby proti nám neběžela další skupinka, která se podobně zapomněla, tak asi běžíme zase zpátky do údolí po červené a žluté turistické značce až k čističce u Pilarky jen kousek od hlavní cesty vedoucí z Hradce do Žimrovic, Melče a dál… Naštěstí jsme se otočili a odbočku přece jen našli. Trochu jsme tím dohnali „poněkud rychlejší chvost“, ale prakticky hned za odbočkou začal kopec ukazovat svou sílu. Nesnažil jsem se nikoho předbíhat, bylo by to jen marněním sil. Správná odbočka je asi 70 metrů před křižovatkou připojující žlutou značku k té červené z kopce. Zajímavým zpestřením je patrně lovecká chata s červenými okenicemi. V pětadvacáté minutě od startu již nekompromisně stoupáme do kopce a jsme rádi, že jsme rádi. Padesát výškových metrů v délce zhruba 200 metrů nám trvá asi pět minut. Pak je již zasloužený odpočinek po cestě doprava která nestoupá. Ani to netrvá dlouho a dostaneme se na první občerstvovačku. Záminka na krátké zastavení, ale ne zas až tak dlouho, aby mě i ti poslední nepředběhli. Kudy přesně jsme běželi si moc nevybavuji, jen to, že k občerstvovačce to již bylo po asfaltce. Kousek před tím, než jsme se na ni připojili, jsme míjeli (já podlezl) Big Wall. Ani za boha by mě na ně nedostali, abych se na nich ještě nepřizabil.
Od občerstvovačky cesta po asfaltce netrvá dlouho a odbočujeme doleva na lesní cestu. Zhruba ve 40 minutě od startu vidím po své levici pneumatiky. Pro borce je zde připravena další zkouška, spíš zábavná než těžká. Nedá mi to a ač se jedná o „čistý“ běh, tak si přemístění pneumatik barborou na určitou vzdálenost nemohu nechat ujít. Nejde mi až tak o čas, navíc zde na skoro úplném chvostu závodního pole. Jde mi ale strašně moc o zábavu a zážitek. Prostě si chci závod jak to jen jde maximálně vychutnat. Za pár minut pokračuji dále a snažím se doběhnout ty co mě předběhli nyní, když jsem „si hrál“. Za tři možná čtyři minuty dobíhám v klouzavém bahnitém terénu, ale o to zábavnějším (dokud se nepřistane na čumáku nebo zadku) běžce a běžkyně, kteří mají o trochu méně odvahy než já. I tak je má rychlost o dost větší než by měla být, ale potupnému držkopádu se mi podaří vyhnout a udržet si svou čest. Z lesní cestičky, která by se spíš dala nazvat bahnitou skluzavkou se dostávám hodinu od startu k dalšímu testu a to jsou shyby. Na konstrukci se mi daří lehce vyskočit, protože není až tak vysoká. Na druhou stranu, když se zavěsím, tak nohami na zem spolehlivě nedosáhnu. Daří se mi udělat jen jeden jediný shyb a ještě se mi jako naschvál (asi po tom výskoku) pustí do nohy křeč. Inu, je třeba seskočit a zapůsobit protisilou. To se daří a tak po chvíli mohu zase běžet. Skoro všichni běžci i běžkyně, které jsem v terénu „dal“, mě zde předbíhají. Po asfaltce z kopce se běží dobře, po křeči ani památka, super. Za čtyři minuty po posilovačce na ruce se dostávám k další zvládnutelné „překážce“ na posilování rukou i nohou a to je nošení pytlů písku do kopce. Už si nepamatuji přesně váhu, ale kolem dvaceti kilo určitě měly. Tohle zpestření nemohu vynechat, tím tuplem po zklamání z předešlých shybů. Nečiní mi větší potíže, jen to, že mě doběhne další běžec za mnou. Dáváme se do řeči a jako vždy je o čem mluvit. Jedná se o borce, který si vyzkoušel i ryzí závod (plnohodnotný s překážkami), ale nyní má jen běh. V kopci mám trochu navrch a tak se mu vzdaluji. Při kochání se bortící se hradní stěnou na kterou prostě musím vylézt, mě ale opět doběhne.
Oficiálním důvodem je o trochu větší výhled, ale ten hlavní je zkouška odvahy a rovnováhy, zda se to pode mnou nezbortí nebo zda nezavrávorám. Při sestupu ale vidím jak se některé kameny z historické zdi šinou dolů a tak jsem nakonec rád, že i já jsem bez namoženého kotníku dole. Zde na „soupeře“ chvilku počkám, protože upřímně netuším kudy dál by měla vést cesta. Spolu nějakou vymyslíme, ale je špatná. Asi jsme si trasu trochu zkrátili, což mi radost nedělá, ale více mě pak doma štvalo, když jsem zjistil, že jsem se takto zbytečně ochudil o Bezručovu vyhlídku, kde podle všeho měly být lanové žebříky, tak často používané jeskyňáři. Jedna z překážek, kterou bych měl mít šanci dát (když jsem po takovém žebříku sám samotinký sestoupil Spojovací propastí do spodních pater jedné významné moravské jeskyně a pak se dokonce dokázal vrátit i zpět na povrch).
ŠKODA, TAK SNAD V TOMTO ROCE.
Přibíháme k další překážce, kde jsme „kontrolorkou“ sepsuti odkud, že to běžíme, že je to špatně. Nějak to ukecáváme, ale představě, že jsme si trasu nezkrátili, snad už nevěříme ani my samotní. Nad údolím je natažený řetěz pro traverzování. Pro seběhnutí do údolí využívám jeho pomoc, snad i s chvilkovou myšlenkou, že bych si toto mohl vyzkoušet. Nakonec strach i racionální myšlenka – nikdy jsi to nedělal, tak se vykašli na ptákoviny, vyhrála. V těchto místech jsem za hodinu a dvacet minut od startu. Za traverzem následuje druhá a poslední občerstvovačka. Za necelou hodinu a půl od startu si zkouším ručkování, kde se chatám z boku desky. Není to tak snadné jak by se na první pokus mohlo zdát, ale po tréninku by to mohlo být realizovatelné i v celé délce. To se nepodaří a tak si dávám angličáky, kde je asi větším problémem si vzpomenout jak se správně dělají, než jejich provedení. I tak je pravda, že si každý rozmyslí zda překážku nezkusit znovu než dělat jednou třicet angličáků. Probíhám kolem východní zdi hradeckého zámku a začíná mírně mrholit. Únava již je také cítit, ale zatím jsem víc než nasycen adrenalinem, dalšími endorfiny a závod si skutečně užívám. Sebíhám do údolí kolem bariéry, kterou bych možná i překonal, ale nějak jsem si myslel, že ji musím vylézt až nahoru a ne „jen“ prolézt vrchním „oknem“, kdy bych měl více šancí se bezpečně chytit horního „trámku“ a přehodit nohy na druhou stranu. Běžím dál a stále prší. Nebyl by to Hradec, aby nepršelo.
U spodního parkoviště vidím „rybičky“, tedy rybiny po kterých se má s tyčkou vyskakovat výš a výš a hlavně nespadnout, což zde lze velice lehce. Čeká mě stoupání ke kostelu svatého Petra a Pavla a od něj sebíhám západním svahem kolem pivovarských sklepů k „houpavému“ lanovému mostu přes Moravici. Jsem tak nabitý energií (spíš adrenalinem) a vidinou cíle, že zde ještě pár závodníků předbíhám a most své pověsti neujde, houpe se pořád. Ale to mi je jedno, dokonce bych řekl, že se bavím... Po známé cestě se nekompromisně přibližuji k cíli. U „Pomníku pochodů smrti“ odbočuji doprava a míjím stanoviště s oštěpy a proplaváním trubkami v náhonu z „Mlýnské strouhy“. Toto bohužel zjišťuji až když v ještě větším slejváku mířím na autobus v Hradci. Místo toho vidím pouze louku a na jejím konci, daleko, cílovou bránu. Vnímání se zužuje vidím jen ten cíl.
Doběhl jsem a mám medaili. Bohužel pro mé ptákoviny je už většina ostatních běžců a běžkyň v cíli. I ty, které bývaly spolehlivě za mnou, jsou dnes v cíli o velké minuty dříve. Ale ani trochu nelituji. Bavil jsem se víc než skvěle. A určitá ztráta na úplném chvostu závodního pole mě nezabije. Teď už jen stačí dřít a dřít a dřít a na letošní ročník se ještě lépe připravit. Bez toho to totiž samo nepůjde. V cíli si o to více vážím všech borců a borkyň, které se odváží poprat s ryzím závodem s překážkami, ne jen jako my, pouzí „čistí“ běžci.
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://www.youtube.com/watch?v=YDXnimrWt18 … weaver
[2] https://www.mudlife.cz/jak-trenovat/2/druhy-prekazek-na-extremnich-zavodech
[3] https://www.turistika.cz/mista/trenink-na-dalkovy-pochod-bezrucova-moravice-v-lednu-2024/detail … příprava na dálkový pochod Bezručova Moravice.
[4] https://www.youtube.com/watch?v=I35UedKqviw … Bezručova Moravice 2024.
[5] https://www.youtube.com/watch?v=EDnpPZdTIZk
[6] https://www.youtube.com/watch?v=muteGVwuQq0 … Bezručova Moravice 2025.
[7] https://www.youtube.com/watch?v=MB_aQ-4wGZk
[8] https://youtu.be/fAPJSyNTh0E … VIDEO ZÁVODU HEROES RACE 2025.
[9] https://www.heroesrace.cz/ … oficiální stránky závodu.
[10] https://bratrijaksepatri.cz/project/kilpi-heroes-race-2025/ … článek o závodu pohledem bojovníků.
[11] https://www.youtube.com/watch?v=QA3ywT7iitU … krásné video, chtěl bych být v takové formě.
[12] https://www.youtube.com/watch?v=5zCigpGE4FU
[13] https://www.youtube.com/watch?v=qZt4ubBMN9M
[14] https://www.youtube.com/watch?v=7txeIacGWao
Hradec nad Moravicí
Příspěvky z okolí Heroes Race 2025 pohledem pomalu klusajícího turisty aneb úchvatná trasa s obdivuhodnými výhledy. Závod s velkou duší...




