"Filmařská pila" na Kvildě - diskuse

Pokaždé když navštívím Kvildu a to směrem od Borové Lady, zadívám se na Kvildskou pilu. Při posledním projížděním Kvildy jsem si všimla, že se na pile přeci jen něco děje. Opravuje se střecha. Že by pilu konečně někdo koupil. Protože už nejsem nejmladší, dá se říci , že jsem i pamětník. Přistěhovali jsme se s rodiči na Kvildu v roce 1963. Můj otec se stal na této pile vedoucím a já jsem za ním, a vlastně i za maminkou na pilu chodila. Znala jsem jí od zhora až dolů. Nahoře byla tátovo kancelář, o patro níž byl provoz. V té době se tam stloukaly bedýnky. Já jako osmileté dítě jsem pomáhala s mojí kamarádkou Jožkou Frančekovou taky stloukat čela bedniček. Zajímavé je, že jsem pomáhala ale né své mamince. Byla jsem dítě a bylo mi fuk, komu pomáhám. Cítila jsem se důležitá a maminka mé kamarádky mě pořád chválila. Dole v přízemí bylo plno pilin a můj tatínek s nima plnil kamna piliňáky a ty když večer zapálil, hezky celou noc vydrželi sálat teplo. Ještě se vrátím k té pile. Maminka uměla dobře německy a někdy přijel na tu pilu bývalý německý majitel pily pan Štrunc. Tu pilu jsem znala opravdu důkladně. Běžel tam katr, ten nadělal dost velký rámus a všude to tam vonělo dřevem. Byly to hezké bezstarostné časy. Je mi do dneška líto maminky, která tam byla sehnutá u zkracovačky, jestli se nepletu. Prostě tam zkracovala prkna na určitou délku. Oddělala si tam záda a pak byla často v nemocnici. Filmování na Kvildě jsem tam také zažila. Bylo mi 17 let a v místním hostinci se natáčela tancovačka pro film Černý Vlk. Na Kvildě se natáčelo víc filmů. Také Markéta Lazarová, Král Šumavy. Zrovné v té restauraci, kde byla prosklená terasa se vykláněl pan Menšík a volal na Kalapetru, ať otevře futrál od houslí.Tak to bylo taky na Kvildě. Restauraci po revoluci přestavěli a je z ní hotel. Mimochodem se tam vůbec nehodí, a vůbec se mi nelíbí. Tak to jsou nějaké mé vzpomínky na krásné dětství na Kvildě. Jestli si to někdo přečte, budu ráda. Mohla bych vzpomínat dál. Třeba na školu na pana řídícího Slámu a paní učitelku Frydlewiczovou, na jejich Lídu, se kterou jsem hodně kamarádila a ještě na spoustu jiných věcí. Pro mě to byl krásný čas, i když to bylo v těžké době, ale to my děti jsme nepociťovaly.