Dům čp. 72 v Rokitanského ulici v Hradci Králové

Není nad procházky malými a křivolakými uličkami, kde mají domy navíc podloubí a v mnohém připomínají Foglarova Stínadla. Sice Rokitanského ulice není křivolaká, ale její atmosféra v mnohém Stínadla připomíná, zejména tomu však bylo v minulosti, kdy nebyla ještě taková péče o všechny nemovitosti jako dnes a mnohé připomínaly spíše ruiny. Lidská paměť je krátká a člověk se mnohdy diví, v čem jsme to tehdy žili, když vidí to, co tehdy nafotil apod.

Ale od těch dob se mnohé změnilo. Nebudu zabředávat do politiky, ale pro architektonický stav objektů na Starém městě bylo polistopadové období přínosné, i když nějaká ta chybička by se vždy našla. Vrátím se však k již zmíněné Rokitanského ulici a tentokrát bych chtěl představit zdejší čp. 72, což je třípodlažní dům se sedlovou střechou a 2 průčelními oblouky podloubí. Tento dům, který nesl původní čp. 77, má gotický původ a ve 2. polovině 16. století došlo k jeho přestavbě v renesančním slohu (některé zdroje však hovoří o renesanční novostavbě, jiné pouze o přestavbě původního gotického objektu za použití původních gotických konstrukcí). Další změna přišla v polovině 19. století, kdy získal klasicistní podobu, a to zejména podloubí a štít.

V roce 1790 byl jeho majitelem Jan Kulík, roku 1806 Václav Střemcha a v roce 1826 Josef Jelínek, který tu roku 1830 zřídil výčep piva, vína a kořalky. Po jeho smrti získala povolení k výčepu i jeho vdova, a to v roce 1846. Roku 1859 zakoupil objekt katedrální choralista Josef Vojtěch, který tu měl školu hře na klavír a housle. Také tu po něm na půdě zůstala řada hudebnin, jež našla Růžena Kdánová a v roce 1939 je věnoval zdejšímu muzeu prof. ThDr. Oldřich Svoboda. Roku 1894 byl zmíněn jako vlastník domu jeho bratr, který byl krejčím. Jedna z jeho dcer se provdala za poštovního úředníka Jana Hrdličku, který je v pozdější době uváděn jako majitel domu. O tom všem se zmiňuje Jiří Vladimír Tolman ve své knize „Hrst vzpomínek na starý Hradec Králové“, kde píše toto:

„Dům čp. 72 náležel choralistovi Vojtěchovi, přezdívanému „Ježíšek“. Býval varhaníkem v katedrále, učitelem houslí a klavíru, hrál na lesní roh a půjčoval piana. Bratr jeho krejčí zde bydlící, dům zdědil. Týž měl dvě dcery, Pelikánovu, choť školního inspektora, dříve gymnasijního profesora a Hrdličkovou, choť dnešního majitele domu, poštovního úředníka, jenž se později oženil s dnes už opět zesnulou dcerou krejčího Kdána. Bydlel zde choralista Bernard, učitel houslí, přezdívaný „měchatý“, jenž u Petříčků na posezení snědl dvacet pět cerbulátů, týž bydlel jistý čas v domě čp. 65, dále v čp. 72 pekař Landsman, nyní závod Ševcův, cukrář a pernikář Vachek.“

K výše zmíněnému jen dodejme, že zdejší pekař se nejmenoval Ševc, ale František Šefc. V roce 1895 se stal dům středem zájmu, protože existovalo podezření, že jedna z nájemnic drží svoji dceru doma násilím, což se nakonec nepotvrdilo, ale dejme slovo "Obnově" z 25. října téhož roku: "Objasněná tajnost. Dne 21. t. m. odbývána byla komise c. k. krajským soudem v Hradci Králové v domě č. p. 72. ku zjištění, zda jest Josefa Bernardova matkou svou Kateřinou Bernardovou neb p. Vachkem proti své vůli v bytě zdržována a tím zkracována na osobní své svobodě. Zjištěno, že táž trpí následkem pádu od svého mládí závratí a nemůže bez průvodu vyjíti. Vychází provázena matkou svou anebo bratrem ven na večer neb za noci. Matka s ní zachází slušně a dcera nemá příčin si stěžovati. Jest úplně příčetnou. Pověst, že by uvězněna byla, povstala následkem prohlídky bytu zdravotní komisí. Komise prohlásila totiž, že nesmí Josefa v bytě, kde nalezena byla, zůstati." Přestože byla tato záležitost vysvětlena, klepy pokračovaly ještě dlouho poté.

Před rokem 1906 se tu nacházel známý závod natěračský a malířství písma Otto Fejgla. Roku 1911 bylo vlastnictví domu roztříštěno, protože 1/3 měl bratr předchozího vlastníka Josef Vojtěch, 3/6 Jan Hrdlička a 1/6 náležela jeho manželce Josefě Hrdličkové, roz. Vojtěchové. V té době v objektu žili: pekařský pomocník Ladislav Duran, pekařský učeň Alois Ehl, kloboučnický pomocník František Hejlek, student gymnázia Jan Hrdlička, majitel domu a c. k. poštovní adjunkt Jan Hrdlička, dělník Josef Koráb, pekařský učeň Josef Koráb, student reálky Pavel Koráb, pekařský učeň Alois Mastik, povozník Alois Rejfek, úředník Záložního úvěrního ústavu Karel Rejfek, tovární účetní Jan Rubeš, pekařský pomocník Václav Rybka, pekařský pomocník Josef Schejbal, soukromník František Skalický, student gymnázia Josef Stalmach, obuvník Josef Štalmach (před počeštěním jména se psal pouze jako Stalmach), cukrářský pomocník Stanislav Stalmach, pekař František Šefc, švadlena Anna Štalmachová, učednice v dámské konfekci Marie Štalmachová, služka Josefa Tužilová, pekařský pomocník Josef Vavřina, hospodyně Anna Vopršalová, číšnice Františka Vraná a pekařský pomocník Stanislav Žabokrtský. Tehdy se tu rovněž nacházela obuvnická dílna Josefa Štalmacha a módní salon švadleny Anny Štalmachové.

O 20 let později byl majitelem objektu Janem Hrdličkou zrekonstruován dvorní dům, aby v něm mohl být zřízen byt. Toho času zde bylo v nájmu množství lidí: švadlena Růžena Černohorská, úřed. ředitel JUDr. Edvard Černohorský, hospodyně Ant. Florusová, pekař Antonín Hájek, kožešník Václav Hampl, účetní Jan Hrdlička, mechanik Otto Kopič, dělník Josef Koráb, učitelka Marie Korábová, kočebr (podomní obchodník) Josef Růžička, dělník Antonín Samek, zámečník Antonín Samek st., pletařka Zdenka Samková, vychovatelka Luisa Slavišová, pekař František Šefc. Kromě toho v objektu působil instalatér Josef Vaňač, pekař František Šefc a pletařství Zdenky Samkové. V roce 1935 došlo též na opravu střechy předního domu a zrekonstruována byla i zde umístěná pekařská dílna Josefa Šandery. V roce 1941 byl jako majitel domu uveden Jan Hrdlička a roku 1960 ho spravoval E. Černohorský, který všem nájemníkům rád znepříjemňoval život, snad proto, že o většině z nich nerozhodoval vlastník domu, ale tehdejší MěstNV, který v té době nařizoval vzít nájemníky do mnoha stovek nemovitostí po celém městě, takže to vygradovalo tak, že např. na Pražském Předměstí vzal jeden z vlastníků domu na ony úředníky sekyru, když do jeho malého domku chtěli též usadit nájemníka. Měl to štěstí, že si řekli, že je blázen a více se mu nevěnovali. Mohl totiž skončit mnohem hůře.

Roku 1961 byl dům převeden na stát. O 2 roky později ho spravoval Bytový podnik města Hradce Králové, který provedl několik oprav, aby byla z domu vypuzena vlhkost, jež se objevovala až v poschodí. 14. ledna 1964 byl objekt zapsán do státního seznamu kulturních památek. Tyto kroky však mnoho nepomohly a bylo nutno provést generální opravu celé nemovitosti. K ní byl dán souhlas 10. února 1966. Tyto práce však proběhly až v letech 1968-1969, přičemž realizovaný projekt domů čp. 64-69, 72 a 73 byl dílem Ing. arch. Vladimíra Pelzlbauera a Ing. arch. Antonie Charvátové. V té době se zde nacházel okresní výbor Českého svazu žen a do jeho místností se nově nastěhoval městský výbor téže organizace. Na přelomu 70. a 80. let 20. století tu zase sídlil Východočeský podnik služeb mládeže. Dnes objekt patří Ing. Vojtěchu Raisovi a MUDr. Květuši Zikmundové. Další informace o tomto domě lze najít na webu památkářů: https://pamatkovykatalog.cz/mestansky-dum-12604477.