Dolina Zeleného plesa

Tato dolina je obehnána z jihu vrcholy, kterým dominují: Veľká Svišťovka (2 037 m), Malý Kežmarský štít (2 514 m), Kežmarský štít (2 558 m), Ušatá veža (2 265 m). Ty poté severozápadním směrem v Měděnou dolinku s Meděným potokem, na němž je situován stejnojmenný vodopád, a ve Velkou Zmrzlou dolinu, nad níž se nachází Malá Zmrzlá dolina s dominantou v podobě Jestřábí věže (slov. Jastrabia veža, 2 137 m), kterou odděluje od severně položeného Kozího štítu (2 111 m) Červená dolinka a tak bychom mohli dopodrobna ještě víc a dlouze pokračovat, i když sem vstupujeme, tak největší úžas vznuzují stěny Kežmarského a Lomnického štítu. Když se člověk na tyto zahledí, uvědomí si, jak malý je a tlak tatranské energie ucítí přímo na prsou.

Vysvětlení původu jejího pojmenování je jednoduché, protože jí dominuje na v Dolině Bílých ples pramenícím Bílém potoce nacházející se Zelené pleso (něm. Der Grüne See nebo Das Meerauge), jež je již od dávných časů čarokrásným místem, které vždy lákalo řadu návštěvníků, jimiž byli lovci, dřevorubci, pastýři, hledači různých rud, zbojníci, pašeráci a jiní vyděděnci společnosti, kteří tak využívali položení lokality a ochranu hor. Původně se těmto místům říkalo Bílá voda a teprve v roce 1797 se poprvé objevil název Dolina Zeleného plesa. První, po jméně známou návštěvnicí doliny, byla Beata Łaska z Kościeleckich (viz https://www.demokratickystred.cz/kdo-tudy-chodil-a-kdo-je-vodil-zrod-fenomenu-polskych-tater/). To se psal rok 1565. V roce 1598 zavítali na Zelené pleso naopak kežmarští měšťané. Na nějaký čas se tu usadil rovněž evangelický farář Šimon Bilík (1613-1680), který byl protireformací vyhnán z Huncovcí a zároveň přišel o veškerý majetek. Skrýval se zde v letech 1672-1677, kdy měl rovněž přímo v dolině a v masivu Velké a Malé Svišťovky hledat zlato. Roku 1771 zahynul u Zeleného plesa obyvatel Matejovců Papirus, který v těchto místech hledal poklady. Jiní sem naopak chodli za pstruhy, jež byli v Zeleném potoce a Kežmarské Bílé vodě zmiňováni ještě v roce 1805.

Sama dolina je díky výše jmenovanému zmiňována později v řadě turistických průvodců, např. v publikaci "Almanach lázeňský republiky Československé" se dočteme následující: "»Doliny« Vysokých Tater, divopusté i pralesy obroubené, jsou - i s klikatinou četných odboček - vesměs čarokrásně. Na slovenské straně budí největší obdiv Kôprová, Handel, Furkota, Mlynica, Mengusovská, Batizovská, Velická, Veľká i Malá Studená (Tarpatakivölgy, Kohlbachthal), dolina Zeleného plesa (Biela voda) a Predné Koperšady (Elülsö Rézaknák, Vord. Kopferschächte); vysoko nad jich okruhem zavěšena i druhá gallerie lysých roklin: Gerlachovský Kotál, na Solisku, pod Rysy a pod Vysokou. Koryty jich se řinou většinou stejnojmenné proudy ručejí, bystřin, kaskád a vodopádů, kdežto nezapomenutelná plesa (mořská oka, stawy) - počtem 105 - plní ledovci rozhlodané kotliny neb obruby frontálních morén."

Dříve však mohli lidé strávit svůj čas zde nebo přenocovat pouze pod širým nebem, případně na ovčích salaších v okolních dolinách, což pro mnohé nebylo příliš pohodlné. Nejvíce se tak turismus rozšířil až po vybudování Friedrichovy útulny, k čemuž došlo v roce 1897. Ta byla pojmenována na počest protektora Uherského karpatského spolku, arciknížete Friedricha Habsbursko-Lotrinského (něm. Friedrich-Schutzhaus, maď. Frigyesmenedékház) a autorem jejího vzhledu byl architekt Emil Schwarz z Kežmarku. Nahradila tak dřívější Egidovu chatu (maď. Egyed-kunyhó, něm. Ägidius-Hütte, slov. Egidova chata) z roku 1876, jež byla v roce 1887 přemístěna na jižní břeh Zeleného plesa a roku 1890 vyhořela. V meziválečném období se jí říkalo Chata u Zeleného plesa a též Chata pod Jastrabou vežou. Tehdy byl jejím majitelem odbor maďarského Tatravereinu, pozemek náležel městu Kežmarku a nájemkyní byla Philipp Gustavová z Popradu. V roce 1924 a krátce po 2. světové válce prošla chata přestavbou a rozšířením, aby byla roku 1950 přejmenována na Brnčalovu chatu, a to na památku učitele tělesné výchovy a člena Tatranského horolezeckého klubu IAMES Alberta Brnčaly (1919-1950), jenž zahynul jako horolezecký instruktor 1. srpna 1950 pod Jestřábím sedlem v Malé Zmrzlé dolině. V roce 1973 měla 52 lůžek a spravována byla podnikem Interhotel Tatry. Později pak získala své nynější jméno - Chata u Zeleného plesa (slov. Chata pri Zelenom plese), používané již ve 20. letech 20. století. Ač prošla za svou existenci řadou proměn, tak zůstala až do dnešní doby funkční horskou chatou, která slouží jak důležitá zastávka a výchozí bod pro turistické trasy ve východní části Vysokých Tater, tak místo k občerstvení a případnému ubytování (viz https://chataprizelenomplese.sk).

Sama dolina však nelákala jen obyčejné turisty, protože sem již od 17. století mířila také řada různých odborníků z oblasti přírodních věd, zejm. pak botaniků a zoologů, z nichž zmiňme: po roce 1608 rektora evangelického lycea v Kežmarku Davida Praetoria (vl. jm. Zipser), roku 1793 Roberta Townsona, jenž publikoval soupis rostlin od Zeleného plesa, a v roce 1897 Sándora Mágocsy-Dietze (viz https://botanici.sav.sk/people/magocsy-dietz-sandor.html). Časem se zde objevili rovněž různí umělci, maloval tu např. malíř Antonín Hudeček (14. ledna 1872 Loucká u Ředhoště - 11. srpna 1941 Častolovice), který se do Tater pravidelně vracel od roku 1922, když ho zprvu doprovázel přítel a sochař Ladislav Beneš (24. srpna 1883 Praha - 6. října 1956 Častolovice). Později se sem dostal i sport, třeba v podobě Běhu na Zelené pleso, jehož 1. ročník se uskutečnil 17. června 2006 (viz https://www.behnazelenepleso.sk). Na závěr můžeme dodat jen to, že tato malá tatranská dolina se zapsala nesmazatelným písmem do slovenské historie, a to rovnou v mnoha oblastech, což si doopravdy zaslouží, neboť náleží mezi nejkrásnější zákoutí Vysokých Tater a okouzlila a ještě v budoucnu okouzlí řadu lidí, jež se sem třeba jen náhodou vydají.

Dolina Zeleného plesa na mapě