Dolina Kežmarskej Bielej vody

Jedná se o jedno z největších tatranských údolí, jež doprovází tok Kežmarské Bílé vody. Na severozápadě mezi lokalitou "Pod skalou", která se nachází pod Folmarským hřebenem, a místem, jemuž se přezdívá "Pod Bielou vodou" pak volně přechází v Dolinu Zeleného plesa. Sama se přitom dělí v horní skalnaté části na trojici menších údolíček - Dolinu Zeleného plesa (někdy je vedena samostatně, někdy jako součást Doliny Kežmarské Bílé vody, záleží na prameni a jeho tvůrci), Dolinu Bílých ples a Přední Meďodoly, přičemž nad dolinou Zeleného plesa nalezneme ještě malé dolinky: Veľkou zmrzlou, Malou zmrzlou a Červenou dolinu, přičemž nejdelší z nich jsou právě Přední Meďodoly se svými 2 km, jejichž severní část již náleží do Belanských Tater.

Také ona nese název podle říčky, která jí protéká a de facto měla podobnou historii jako předem jmenovaná Dolina Zeleného plesa, protože bývala eldorádem žďářících pastýřů, lovců, dřevařů a jiných, někdy až podivných existencí. S pojmenováním Bílé vody se setkáváme již v pozemkových listinách z roku 1285, kdy byla nazývána jako "aqua Bela quae fluit de miueis montibus" (řeka Bela tekoucí z Sněžných hor). Geograf David Frolich ve svých latinsky psaných dílech ji jmenuje v letech 1639 a 1644 jako "Bílou bystřinu" (lat. Albula Amnis), naopak polyhistor Matej Bel ji v roce 1736 již označuje jako "Kežmarskou Bílou vodu" (lat. Albula Kesmarkiensis), aby ji odlišil od jiných potoků a říček téhož pojmenování. Pod německým názvem "Weiss Wasser" ji můžeme vidět v mapě Spiše z roku 1715, kterou zhotovil Pavel Kray. Díky tomu je dnes nazývána v maďarštině jako "Feher Patak", v němčině "Weiss Wasser" a v polštině "Biała Woda Kieżmarska/Biała Woda".

První známou návštěvnicí těchto míst byla roku 1565 Beata Łaska z Kościeleckich (1515-1576) a podle lidové tradice byla za tento čin vězněna svým manželem Olbrachtem Łaským, za něhož se vdala v roce 1564. Ve skutečnosti za tím stály peníze, protože krátce po svatbě byla donucena přepsat veškerý svůj majetek na svého muže a ten se jí odvděčil tím, že ji uvěznil na kežmarském hradě, kde ji po 8 let držel v chudobě a stálém umístění v zamčené komnatě, aby se nemohla setkat s nikým cizím. Teprve roku 1576 byla díky starostovi Janu Reubnerovi převezena do Košic, kde rovněž zemřela. Ještě před ní tu byli hledači pokladů a různých rud. V roce 1615 zase těmito místy putoval geograf, astronom, fyzik, chemik, historik a pedagog David Frölich, když následně zdolal některý ze zdejších štítů, přičemž z dochovaného popisu horolezeckého výstupu se však nedozvíme to, kam se vyšplhal, takže se soudí, že mohlo jít nejspíše o Kežmarský štít, ale nedají se vyloučit ani ty okolní (viz https://dennikn.sk/blog/1105816/david-frolich-zanechal-prvy-znamy-opis-vystupu-na-tatransky-stit/). Zároveň se v těchto místech nacházelo několik košárů, v nichž se kolikrát ubytovávali návštěvníci Zeleného plesa, a to až do vybudování chaty na jeho břehu v 19. století.

Významná je dolina i v tom, že toto kolem 6,5 km dlouhé údolí, vedoucí od severozápadu k jihovýchodu, dělí Vysoké Tatry od Belanských Tater. Rovněž tudy vede přístupová cesta k chatě u Zeleného plesa, vybudovaná maďarskými turisty v roce 1879 a vedoucí ze 2/3 ve stínu lesa (až do známé ničivé vichřice z 19. listopadu 2004, pokud nepočítáme plošný blesk na podzim 1956, jenž si vyžádal značnou část zdejších 85 let starých smrkových porostů, které začaly hromadně usychat v květnu následujícího roku). Jako si tu přišli na své mineralogové a geologové, tak se k nim později připojili rovněž botanici, mykologové a zoologové, takže pravidelné průzkumy v těchto místech probíhaly již od 18. století. Během nich se přišlo na řadu vzácných věcí, o nichž se začalo debatovat, že by měly být zachovány pro další generace. Probíhala řada debat, jak toto zařídit, až nakonec byla vyhlášena na ploše 1 661,11 ha národní přírodní rezervace Dolina Bielej vody kežmarskej s pátým stupněm ochrany. Stalo se tak na základě Vyhlášky č.166 Slovenské komise pro životní prostředí z 15. ledna 1991 o státních přírodních rezervacích a chráněných nalezištích v Tatranském národním parku.

Její hodnotu také potvrzuje řada prací, které se této doliny týkají, např. stati "Vymedzenie a charakteristika mezogeologických jednotiek Doliny Bielej vody kežmarskej" a "Prírodné pomery Doliny Bielej vody kežmarskej", které vyšly v roce 2006 v periodiku "Štúdie o Tatransk. Nár. Parku." Není to nic divného. Na první pohled zaujmou nejen boční morény, ale též to, že se v této dolině nachází největší seskupení jezer - Bílé plesa (slov. Biele plesa). Když pomineme vše již zmíněné, tak je nejvíce známá díky turistice, pro jejíž potřeby slouží 2 dosud funkční horské chaty - Chata u Zeleného plesa a roku 1932 vybudovaná a v letech 1933 a 1936-1938 rozšířená a přestavěná Chata Plesnivec (viz https://www.tatry.sk/chata-plesnivec-2/?_ref=34393), naopak nejhlavnějšími výchozími body je parkoviště s autobusovou zastávkou "Vysoké Tatry, Tatranské Matliare, Biela voda" (žluté turistické značení), případně osady Tatranské Matliare (modré turistické značení) a Tatranská kotlina (zelené turistické značení). Na těch samých místech pak v zimě vedou lyžařské trasy. Z těchto důvodů bývá dolina zmiňována nejen v řadě turistických průvodců, ale také v množství jiných publikací, např. v knize "Veselo a smutno v Doline Kežmarskej Bielej vody. Spomienkový chodník prof. Alfréda Grosza" od Oto Rozložníka.

Dolina Kežmarskej Bielej vody na mapě