Běluňka

Tato říčka, dnes spíše pouze potok, je na svém horním toku nazývána rovněž jako Černý potok. Toto pojmenování pochází od toho, že si zdejší české obyvatelstvo počeštilo její německý název „Schwarzbach“. Její tok je dlouhý 24,6 km a plocha povodí činí 47,2 km2. O tom, kde skutečně pramení, probíhaly v minulých desetiletích spory a dnes se ustálily na tom, že její počátek vzniká výtokem z pramenu, jenž se nachází pod svahem bezejmenného kopce (506 m n. m.) pod lokalitami „Písčiny“ a „U studny“, tj. na jihovýchod od obce Střítěže. Odtud její tok pokračuje jihovýchodním až východním směrem ke Studenci, pod nímž poté mění směr na západ až jihozápad. Nad Nesytou přibírá vody Hajnického potoka a pod touto osadou naopak jejich část ztrácí, protože dotuje soustavu 2 vodních nádrží (někdy zvané jako Nesytské rybníky), které náležejí městu Jaroměři. Pod nimi spolu se sousední silnicí tvoří pomyslnou hranici mezi lesy „Království“ a „Podlesí“ a ve Vyhnánově se na ní opět nachází malý rybníček. Poté již putuje k Běluni, jež mu dává současné pojmenování, protože v těchto místech je údolíčko kolem ní prý nejromantičtější, alespoň podle mnoha regionálních autorů z přelomu 19. a 20. století, i když různé ódy na tato místa nalezneme již v předchozích dekádách.

Následně Běluňka teče pod Harcovem, Žďárem až ke Žluvě, kde na jejím toku vznikla řada mlýnů (24. dubna 1897 vyhořelý mlýn ve Žďáře, v roce 1841 vybudovaný mlýn rodiny Žďárských čp. 6) a jejích vod využíval rovněž závod továrníka Dlaboly, dnešní pobočná továrna firmy Hartmann - Rico a.s. Pozůstatkem toho je trojice malých vodních nádrží na sever od uvedeného průmyslového areálu. Následně protéká Chvalkovicemi, kde na ní byl původně zřízen pod zámkem panský rybník, z něhož se později stalo nákladem výše zmíněného továrníka koupaliště, aby se odtud vydala směrem na Střeziměřice a v místech nad „Černým rybníkem“ opět nabrala jižní směr, který mění nad Zaječím, odkud zahýbá na západ ke Krábčicím, přičemž před touto místní částí obce Dolan vytváří řadu rybníků, z nichž největším je Nový rybník. Po průtoku centrem Krábčic již směřuje mezi lesními masivy „Seč“ a „Končiny“ k Běluni, další to osadě stejného jména na jejím toku. Pod Polcovským dvorem, původně panským dvorem, z něhož se v 18. století stalo 9 stavení, poté vytváří řadu zákrut, aby nakonec její vody skončily pod Heřmanicemi v toku řeky Labe.

Krásně tuto řeku popsal Theodor Zouzal ve svých „Příspěvcích k přírodovědeckému popisu okresu Jaroměřského“, jež vycházely na pokračování v „Hradeckém kraji“ v roce 1906. Hříchem by bylo tedy nezmínit jeho slova, která byla v tomto periodiku 1. července 1906 publikována:

„4. Běluňka.

Tento první z menších přítoků Labe z levé strany jest zároveň prvním, který v okresu našem vody své s ním spojuje. Prameniště jeho nachází se severně od kat. obce Kýje okresu Trutnovského a sluje dle místní obce Nesytá, kterou nejprve protéká potokem Nesytským. Vstup jeho do Jaroměřska jest zároveň nejseverněji položeným bodem tohoto okresu, kterýž v délce 7 km. obloukem protékán jest jím značně k východu prohnutým.

Směr potoka jest zprvu jihovýchodní a dráha jeho tvoří pravou soutěsku hluboko do tamní vyvýšeniny zarytou, neboť rozdíl hladiny jeho u mlýna „Žlůva“ nad Bělidlem Chvalkovickým (315 m) a dominujícího bodu západního nad Výhledem (416 m) obnáší plných 101 m. Bod tento, který jest zároveň kulminačním celého Jaroměřského okresu, přesahuje, mimochodem řečeno, nejnižší jeho bod – výstup Labe pod Bardědubem (236) o 180 m. Východní strana jest nižší; pahorek severně od Mískolezi jest 351 m. Obec Chvalkovická, kterou potok protéká, udána jest s 321 m výše. Odtud béře se Nesytský, zde na „Černý“ potok přezván, za poměrů dřívějším podobným směrem jihovýchodním kol místní obce „Hasentanz“ k mlýnu prvnímu „Plapp“, dále obci Hrabčickou a Běluní k Heřmanicům, kde půl km. jižně, obtékajíc posléze samotu „Polzovský Dvůr“ zvanou po kvapném, na časté okliky bohatém toku ústí do Labe co Bělunka. Celé její údolí jeví se býti vlastně jen dlouhou úzkou a hlubokou prorvou se všemi vlastnostmi útvaru takovému vlastními.

Oboustranně sráznými svahy omezena, nemohla se, jsouc poměrně slabou, zmoci na prostranější roviny, které by se daly snadno osídliti, a tak vyjma obec Chvalkovickou a Hrabčice zůstalo nejbližší okolí její málo oživeným a málo zámožným.

Větší rozdíly ve výškách, sklonitost, místy i sráznost svahů, ojedinělost staveb, nesnadnější poměry obživy obyvatelstva, jiné zaměstnání a s tím vším souvisící pozměna zvyků, vše to dává krajině této jiné, lišící se valně již vzezření od ostatních částí okresu: zvláštní a zajímavý – ráz pohorský.

Nejbližší okolí Bělunky postrádá pohodlné spojení po délce své a jeví se býti přístupným vždy jen v jednotlivých svých partiích, což jest tím více politování hodným, že vykazuje místa rozhodně půvabná, z nichž nejpřístupnější a často Jaroměřany navštěvovaný jest „Končinský les“ a Hrabčice pod ním v malebné dolince se rozkládající.

Komu zamlouvá se zátiší, kdo rád pokochá se pohledem na vždy zelený les, kdo rád se zadívá na svěží pažit malých paloučků zpola skrytých v stínu jeho a proměněných za doby letní v pěkný květný koberec svlažovaný šumnou Bělunkou, ten najde zde mnoho zajímavého a v ohledu přírodovědeckém i cenného, ač ovšem poměry ostatní po více než jednodenní vycházce příznivy nejsou.

Jižní břehy Bělunky tvoří svah známé nám již u Sebuče počínající a jaroměřským „Návrším“ končící vyvýšeniny, na kterou nížina Úpská severní svojí hranou se přikládá a která jest tedy opravdovým a sice posledním rozhraním vod Labsko-Úpských.

Severní břehy její poznáme blíže u horopisu.“

Kromě toho, že Běluňka tvoří katastrální hranici mezi mnoha obcemi, např. mezi Jaroměří, Heřmanicemi a Běluní, tak se vyskytuje v různých zmínkách v průběhu staletí až příliš často, i když její vodní tok nebyl nikdy nějak významný. Již roku 1568 koupil Jan Kaša od Martina Vávry za 80 kop louku u potoka Běluňky, nazvanou Kytlinka (též zapisována jako Kydlinka, údajně měla spojitost s mlynářským rodem Kydlínů v Plotištích nad Labem), pod Kašovskou strání. Tato louka se opět zjevuje v roce 1613, kdy byla Dorotou Kašovskou z Újezda, posléze manželkou Jana Bubenského z Jaroměře, přiřazena ke Kašovskému dvoru v Čáslavkách, jenž byl odkázán Petru Kašovi. Na této louce býval dříve příbytek se zahradou, ale roku 1666 tu bylo již pouze pusté místo.

V roce 1778 tábořilo u Běluňky na několika místech pruské vojsko. Roku 1928 získalo město Jaroměř část toku Běluňky v katastru Nesyté, a to v souvislosti s koupí lesního revíru Komárov. V roce 1931 bylo zřízeno ve Chvalkovicích koupaliště, které bylo na počest zakladatele pojmenováno jako „Dlabolovo koupaliště ve Chvalkovicích“. Vzniklo z původního rybníka a dotováno právě vodou z Běluňky. 15. července 1962 u něj byla slavnostně odhalena busta Boženy Němcové. Další zmínka o Běluňce je v souvislosti s chvalkovickým bělidlem, z něhož se stal závod RICO 04, který do ní původně vypouštěl odpadní vody a v roce 1983 dokončil čistírnu odpadních vod, aby jí ulehčil. A tak bychom mohli ještě dlouze pokračovat ve výčtu všech událostí, jež byly spojeny s tímto vodním tokem. Na závěr je ještě třeba dodat, že více informací o ní se dá dozvědět v článku „Geomorfologické poměry povodí Běluňky“ od Davida Šebesty na této adrese: https://www.vcm.cz/documents/979/sebesta_prace_a_studie_17_2010.pdf.