Bělobranské náměstí v Pardubicích

Jde o veřejný prostor, který svým tvarem připomíná křížence oválu s trojúhelníkem a je součástí Bílého Předměstí. To místo obdrželo svůj název podle toho, že se nacházelo za Bílou bránou, resp. v části dříve zvané "mezi branami" (1507-1643). To proto, že po založení tohoto předměstí Vilémem z Pernštejna v roce 1507 kolem nacházelo několik bran. Za Chrudimkou byla situována Mejtská brána a na zařátku dnešní Labské ulice Sedlářská brána. Později byla tato místa pojmenována rovněž jako "V branách" a z roku 1515 je dochován název "U brány k Mýtu jedúc". Vždy šlo o důležité místo, protože jen tudy se dříve člověk mohl od severu a východu dostat do města. Na slovo vzatý Josef Sakař ve své knize "Dějiny Pardubic nad Labem. Dílu IV. Část 4. Soupis domů předměstí Malého-Bílého" o jeho počátcích píše toto:

"Pan Vilém z Pernšteina založil je roku 1507 na způsob ulice, třemi branamizpevněné.4) Domy podle zámeckého příkopu, počtem jedenáct, přičítaly se v urbářích vždy k městu. Mladšího původu jsou, tuším, stavení podle strúhy městské.5) Při rozcestí k Labi a na most Chrudimky byl šrank a při něm celna městská.

Od roku 1643 prostíral se na spáleništi zkažených domů dvojitý val.6) Při znovuzřízení gruntů před koncem sedmnáctého věku stavělo se podle valně rozšířené cesty na rozmetaném šanci při zámeckém příkopu a strúze mlýnské. Proto rýsovalo se nové náměstí v podobě oválné. Válka s Prusy (1741-44) zanesla v tato místa novou zkázu. Při časné obnově stavení šetřilo se však již celkem ustáleného půdorysu.

4) "Bílou", "Sedlářskou" a "Mejtskou" - "Jelínkovou."

5) Roku 1630 sáhalo městiště čp. 141 až k bráně Bílé. (Kniha Zelená L19.)

6) Viz str. 21."

Pokud nebudeme počítat rozličná válečná období, kdy došlo k různým zdejším stavebním změnám a přestavbám, tak nejvíce prošlo náměstí proměnou ve 2. polovině 20. století, přičemž původní stav náměstí je krásně zaznamenán v indikační skice stabilního katastru z roku 1839 od adjunkta 2. třídy Arona Antona a geometrů 4. třídy Carla Schwarze a Antona Calvase nebo fotograficky zde: https://klickesbirkam.cz/?fulltext=Bělobranské+náměstí&slider-min=1900&slider-max=2020&pl=&raz=&jo=1&datfset=&dattset=&strana=1&do=searchForm-submit#vyhledat. O moderní výstavbě v ulici Na Třísle a na Bělobranském náměstí se začalo uvažovat již v 60. letech 20. století. Roku 1972 byl pak zbourán bývalý Kohoutovský mlýn, který držel v roce 1563 mlynář Kašpar a posléze kolem roku 1566 Václav a Anna Kohoutovi, podle nichž byl posléze mlýn nazýván. V roce 1744 byl mlýn Prusy vypálen a obnoven až Václavem Rychterem, který koupil spáleniště roku 1747. Mlýn byl zrušen kvůli regulaci Chrudimky v roce 1910 a naposledy zde sídlilo knihkupectví Péťy Herzána. Následně došlo k demolici dalších domů u náměstí a na začátku Labské ulice. Na vzniklém prostoru byly na přelomu 70. a 80. let 20. století vystavěny bytové domy Stavebního bytového družstva Družba. To roku 1978 spravovalo ve městě přes 6 000 bytů a 1 322 garáží.

Dnes náležejí k Bělobranskému náměstí tyto objekty: čp. 1-9, 132 a 138-141. Dnešní čp. 1 vzniklo spojením 2 původních domů. První z nich byl poprvé zmíněn v roce 1523, kdy ho od Šimona uzdaře převzal Jakub uzdař. Ve druhém žili svého času izraelité, což můžeme dokázat tím, že do roku 1536 náležel Fuksi Židovi a poté Isaku Židovi. Ke spojení obou došlo koncem 17. století a jako první majitel spojeného domu byl zmíněn Jakub Štross, jenž ho držel do roku 1722. Již o 20 let později byl při pruském nájezdu zničen a objekt byl obnoven novým vlastníkem Josefem Volfem. V letech 1880-1921 náležel dům pardubickému okresnímu výboru a v roce 1926 ho získali Bratři Píšové, kteří ho přestavěli na obchodní dům.

Naopak sousední grunt, zmiňovaný roku 1560, kdy ho vlastnil Václav pekař, byl posléze rozdělen na čp. 2-4. Soudí se, že se tak stalo před rokem 1728, i když o původním objektu se již v roce 1672 hovoří jako o "místě pustém a pro fortifikaci demolirovaném". Dům čp. 2 držel roku 1728 Josef Svoboda a za Matěje Šafaříka byl zničen pruskými vojáky, a tak bylo toto místo nazýváno v letech 1744-1748 jako "na spáleništi". V obou zmíněných objektech čp. 1-2 dnes sídlí Národní památkový ústav a Státní oblastní archiv Pardubice, přičemž čp. 2 prošlo v roce 2019 zásadní obnovou, což se projevilo též novou fasádou. Objekt čp. 3 náležel v roce 1728 Kateřině, vdově po felčarovi Petru Skatovi a stejně jako okolní domy byl několikrát vyrabován a vypálen. Současný dům vznikl počátkem 19. století, a to za Josefa Macala, jenž ho vlastnil v letech 1798-1808. Budova čp. 4 fungovala již před rokem 1728 jako šenk a za slezských válek lehla popelem. V současnosti je dům využíván obdobně, protože zde nalezneme Vinotéku a penzion VÍNO HRUŠKA, o nichž lze zjistit více na webu: https://www.vinohruska.cz.

Na místě čp. 5-7 stávala před rokem 1531 Staňkovská sladovnice, k jejímuž rozdělení došlo před rokem 1767, kdy čp. 5 náleželo Dorotě Vodičkové a čp. 6 Kateřině Chocenské. Zde je však nutno podotknout, že čp. 7 vzniklo již dříve, když Matěj Machek koupil roku 1744 díl gruntu Daniela Vodičky, za který zaplatil 200 zlatých. Tyto domy však nejsou nijak zajímavé, protože novodobými přestavbami ztratily své dávné kouzlo. Minulé časy více připomíná čp. 8, jež patřilo před rokem 1533 Chaymu Židovi. V tomto domě se vystřídala řada živností, bývala tu pekárna, ševcovská dílna, barvírna a naposledy kovárna, která v roce 1887 přišla o loubí, a to kvůli rozšíření komunikace. Majiteli bylo za jeho zbourání zaplaceno 100 zlatých. Posledním dochovaným domem na severní straně náměstí je čp. 9, které před rokem 1541 vlastnil Jan Šteflů a bylo původně nazýváno jako "Dům podle šranku". V letech 1887-1890 náležel objekt pardubické obci, která ho nechala zbourat a na jeho místě byl následně vybudován nový dům. Za touto nemovitostí stávaly před třicetiletou válkou 2 stavení - kovárna a mydlárna. Jejich spáleniště bylo později pohlceno šancem. Stejně tak dopadla celna při rozcestí cest k Hradci Králové a k Vysokému Mýtu, poprvé zmiňovaná k roku 1523 a v roce 1643 s celým okolím pobořená, takže se musel celník přestěhovat k Bílé bráně.

Většina jižní strany jsou výše uvedené novodobé bytové domy, pouze čp. 141 je svojí fasádou překrásnou vzpomínkou na původní malebnost náměstí na této straně. Sousední čp. 140 však bylo novodobými úpravami tak změněno, že by mu nikdo nehádal jeho stáří. Oba tyto objekty vznikly na místě v roce 1580 zaznamenané barevny Andryse jinak Wondřeje barvíře a jirchárny, držené roku 1546 Janem pekařem (od toho byl později objekt zván jako "dům Jirchářovský"). Oba objekty byly spojeny v roce 1580 a po roce 1756 došlo opět k jejich rozdělení. Již zmíněné čp. 141 bylo hlavním stavením barevny a kolem roku 1784 bylo drženo Antonínem Syneciem, přičemž samo řemeslo tu bylo provozováno ještě v prvních letech 20. století, kdy byl dům v rukou Antonína Červenky. Tento pozdně barokní patrový dům s nikou se soškou Panny Marie Immaculaty byl 16. března 1964 zapsán do státního seznamu kulturních památek, protože ostatní objekty nemají jinak valné historické hodnoty (viz https://pamatkovykatalog.cz/mestsky-dum-15900559). Za jmenování stojí ještě socha sv. Jana Nepomuckého, kterou nalezneme uprostřed náměstí a poprvé byla její existence zaznamenána v roce 1719.

A od věci není ještě nezmínit železný most přes Chrudimku, jenž byl otevřen 9. června 1910, po němž se odtud lze dostat k areálu Automatických mlýnů. Toto přemostění, vzniklé během regulace toku Chrudimky, mělo své dřevěné předchůdce již v dobách prvních Pernštejnů. Ten poslední byl uzavřen v červenci 1909 a zbourán 2. srpna téhož roku, aby na jeho místě vznikla konstrukce nového železného mostu od Pražské mostárny. V době jeho výstavby byl zřízen na Bílé Předměstí provizorní most, který však musel být kvůli velké vodě 8. září 1910 uzavřen a císařský rada Zdenko Kruliš nařídil jeho rozbourání, aby se nestal překážkou v cestě povodňové vlně a nezpůsobil ještě větší škody. V 70. a 90. letech 20. století prošel most částečnou rekonstrukcí, ale dnes ho můžeme vidět již po další opravě, jež proběhla v roce 2020. Jako zajímavost mohu dodat ještě to, že náměstí má s regulacemi řek kromě onoho mostu ještě jednu spojitost, že zde od 1. února 1907 sídlila technická kancelář pro práce kulturně-inženýrské a zeměměřičské Vendelína Dvořáka.

Přestože již není náměstí tak výstavným jako dříve, patří k historii Pardubic stejně jako Pernštýnské náměstí či Zelená brána. Snad se změní i to, že do současnosti připomíná spíše velké parkoviště než náměstí. Přál bych to jak zdejším obyvatelům, tak jejich nemovitostem. Jednou z prvních vlaštovek se tak roku 2006 stalo dokončení rekonstrukce zdejšího veřejného osvětlení. Že se snad něco bude dít i nadále, to lze vidět z článku Mladé fronty Dnes, zveřejněném na této adrese: https://www.idnes.cz/pardubice/zpravy/belobranske-namesti-parkoviste-trhy-bile-predmesti-auta.A210714_617085_pardubice-zpravy_mvo.

Bělobranské náměstí v Pardubicích na mapě