Barcelona – dům Casa Milà v plné verzi (La Pedrera)

Casa Milà  je jeden z nejslavnějších barcelonských modernistických domů. Nachází se na slavné Passeig (Paseo) de Gràcia (č. 92), byl postaven v letech 1906 až 1912 a autorem jeho podoby není nikdo jiný než geniální architekt a nejvýznamnější představitel katalánského modernismu. Antoni Gaudí i Cornet. Proto snad ani nikoho nepřekvapí, že je tato budova od roku 1969 španělskou národní kulturní památkou a od roku 1984 dokonce i součástí prestižního Seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Při stavbě této budovy, nacházející se v okrsku Eixample, bylo použito kombinace kamene, cihly, keramiky a tepaného železa. Dům byl v podstatě dokončen již v roce 1910, je známý také jako „La Pedrera“ (což v překladu sice znamená Lom, ale tady jde o přezdívku kritiků odlišnosti) a jedná se o poslední stavbu, kterou Gaudí navrhl. A hned na úvod si můžeme prozradit, že o Casa Mila sice byly napsány i hodně „tlusté“ knihy, ale my se pokusíme být přece jen stručnější. Vše podstatné však řečeno bude …

Dům byl Gaudím nově postaven na místě starší stržené budovy pro právníka, obchodníka, politika a textilního průmyslníka jménem Pere Mila i Camps a jeho manželku a na jeho podobě se výrazně podepsal také Josep Maria Jujol. Architektonicky je považován za inovativní dílo se samonosnými stěnami a podzemními garážemi. Od roku 2013 zde sídlí katalánská nadace La Pedrera, která zde mj. pořádá různé výstavy a zajišťuje prohlídky budovy.

Po své dostavbě byla budova silně kritizována i zesměšňována, a to pouze proto, že nerespektovala žádný standardní styl. Majitelé ostatních domů na Passeig de Grácia dokonce Milu obvinili, že tato Gaudího stavba snížila ceny pozemků v této části města. Na druhou stranu je třeba přiznat, že Gaudí neustále měnil svůj projekt, výrazně překročil rozpočet a nerespektoval nařízení městské rady o celkovém objemu budovy, zejména co se podkroví a střechy týká. Na konci roku 1909 bylo ale rozhodnuto, že se jedná o umělecké dílo, které nemusí přísně dodržovat obecní nařízení. Pokuta však stavitele stejně neminula.

Gaudí navíc nevycházel se spolumajitelkou domu a manželkou Pere Mily Roser Segimon i Artells, která hned po smrti architekta v roce 1926 vyhodila většinu Gaudího nábytku a následně nechala dům částečně přestavět. Tyto práce od roku 1927 vedl Josep Bayó. Část ztraceného mobiliáře se do La Pedrery vrátila po restauraci v roce 1990. A šest let po smrti svého manžela (+1940) „Růže Sigismunda“ dům prodala celý (sama zde ale přitom žila až do své smrti v roce 1964). Z prádelen v podkroví se následně (rok 1953, arch. F.J. Barba Corsini) staly byty, které se ovšem následně moc nevyužívaly a chátraly. Navíc se zcela nevhodně objevily nové komíny, které původní Gaudího koncepci vysloveně hyzdily. Další necitlivé zásahy do původní stavby zde byly provedeny v letech 1966 až 1969. Potom se stal dům památkou a již roku 1971 zde proběhly první nouzové opravy.

Vše se změnilo teprve v roce 1984, kdy se budova dostala pod ochranu UNESCO. Koncem roku 1986 získala Caixa de Catalunya peníze na opravy a již na počátku roku následujícícho se započalo s čištěním fasád. V roce 1989 pak architekti J.E. Hernandez – Cros a Rafael Vila vypracovali komplexní plán renovace Casa Milà. Podle něj měly v budově vzniknout nejen velké výstavní prostory, ale i suterénní multifunkční sál, obchodní prostory nebo půdní centrum zaměřené na „vysvětlování“ Gaudího díla. Střecha se pak měla stát vyhlídkovou terasou pro návštěvníky budovy. Vše bylo dokončeno již v polovině roku 1996 a v následujících letech sbíral Casa Mila jedno ocenění za druhým.

V současné době sem každý rok míří statisíce lidí, kteří zde navštěvují různé kulturní akce, dočasné výstavy, konference nebo prezentace. Největší zájem je ovšem o návštěvu střešního „Gaudího prostoru“. Budova si také ve své historii zahrála v mnoha filmech, včetně Antonioniho Povolání: Reportér s Jackem Nicholsonem v hlavní roli. A v průběhu celého roku 2014 byl dům opět renovován a vyčištěn.

Budova zabírá plochu 1.620 m2 a je v podstatě konstantní křivkou. Ve skutečnosti se jedná o spojení dvou domů, které jsou uspořádány kolem dvou atriových nádvoří, osvětlujících celkem devět podlaží. Jednou z nejzajímavějších částí domu je střecha s končícím schodištěm a všemi těmi pozoruhodnými komíny a ventilacemi. Ty jsou postaveny z cihel, mramoru a speciální mozaiky, tvořené kombinací keramiky, mramoru a skla  Opakovaně je nutno také upozornit na samonosnou kamennou fasádou (tzn. že funkci nosné zdi nahrazují v každém patře železné trámy, které obklopují obvod každého podlaží a umožňují tak velká okna i různou výškovou úroveň, takže vlastně všechny stěny v domě lze zbourat, aniž by to narušilo její stabilitu).

Celá fasáda je tvořena velkými vápencovými bloky ze dvou různých lomů (kámen z již nefunkčního lomu Vilafranca byl použit také při rekonstrukci) a z venkovní strany „vlnící se“ budova vypadá jako „trojdílná“ šestipodlažní stavba se dvěma patry půdní nástavby. Navíc představuje La Pedrera naprosto originální řešení se dvěma otevřenými vnitřními nádvořími, z nichž jedno je kruhové a druhé má tvar elipsy. Nechybí zde eklektické olejové nástěnné malby ani terasy na litinových sloupech.

Na závěr ještě pár zajímavostí a upozornění na důležité části Casa Mila:

Gaudího práce na střeše La Pedrery vychází z jeho zkušeností z paláce Güell, takže musíme očekávat spoustu barev, mnohé terasy a schodiště, keramické mozaiky, neuvěřitelně tvarované komíny i větrací otvory nebo kopulovité vodní nádrže. Právě svou barevností se šikmá střecha, poeticky nazývaná Zahrada bojovníků, tolik liší od krémového odstínu fasády (skutečnou pestrobarevnost paláce Güell zde ovšem nečekejte).

Doposud se odborníci nedohodli, co bylo Gaudího hlavní inspirací při projektování této budovy. Předpokládá se ovšem, že to s největší pravděpodobností byly některé skalní útesy na mořském pobřeží. Interiérové uspořádání La Pedrery prý vychází z Gaudího studií středověkých pevností. A některé dekorativní prvky prý nejvíce připomínají mýdlové bubliny nebo strukturu rostlinných buněk.

Zvláštností této budovy je také fakt, že ji můžeme považovat za bytový dům. Součástí La Pedrery totiž trvale jsou čtyři nájemní byty. Ne každý si je ovšem, pochopitelbě, může dovolit ...

Palác Casa Mila bude sice navždy spojován s genialitou Antoni Gaudího, ale bylo by nespravedlivé, kdybychom neuvedli jména jeho katalánských spolupracovníků, kteří se na podobě domu také podíleli. Jedná se především o tým významných modernistických architektů, který spoluvytvářel projekt. Sem patřili zejména Domènec Sugrañes i Gras, Joan Rubió i Bellver a Josep Canaleta i Cuadras. Výsledný  návrh pak převedl do podoby sádrového modelu Joan Beltran. Stavitelem pak byl Josep Bayó i Font, statikem jeho bratr Jaume.

Pro stavbu byly také důležité kovové konstrukce, reliéfy, štuky a malby, na kterých se podíleli mnozí významní umělci své doby. Zmínit musíme zejména malíře Iu Pascuala i Rodés a Francesca Xaviera Nogués i Casas nebo jedinou ženu, malířku a keramičku Teresu Lostau i Espinet. Ze sochařů se pak uplatnili hlavně Carles Mani i Roig a Joan Matamala i Flotats.

Kdo by si chtěl toto všechno prohlédnout na vlastní oči, bude muset sáhnout do své peněženky poměrně hluboko. Cena vstupného do komplexu Casa Mila se totiž pohybuje v rozmezí 24 až 34 euro.