Azorské ostrovy (3): Ostrov São Miguel
Azorské ostrovy (3): Ostrov São Miguel (09/2022)
São Miguel (portugalsky: Ilha de São Miguel) je největším ostrovem Azor a spolu s ostrovem Santa Maria se nachází ve východní skupině ostrovů, tj. nejblíže evropské pevnině. Ostrov je cca 60 km dlouhý ve směru východ – západ a nejširší místo ve směru sever – jih měří zhruba 14 km. Na ostrově trvale žije 137 220 obyvatel (sčítání lidu v roce 2020).
Ostrov má mezinárodní letiště u hlavního města Ponta Delgada a letadla tady přistávají nejčastěji z Lisabonu, Porta nebo Funchalu, ale i z jiných částí Evropy, a také ze Severní Ameriky. Z letiště se pak vnitrostátním letem dostanete na všechny další obydlené ostrovy Azor. Hlavním sídlem ostrova je město Ponta Delgada na jižním pobřeží a druhým největším městem je Ribeira Grande na severním pobřeží ostrova.
São Miguel je nejvíce navštěvovaným ostrovem Azorského souostroví. Pokud máte třeba jen týden času, určitě nemá smysl přelétávat na další ostrov. Pokud ale letíte na delší dovolenou, pak určitě ještě další ostrov pro srovnání přidejte. Největšími lákadly São Miguel jsou jednoznačně kráterová jezera v kalderách někdejších sopek. Kaldera vzniká po kolapsu vrcholu sopky, který se po vyprázdnění magmatu zhroutí do svého středu. Díky dostatku srážek na Azorských ostrovech je mnoho azorských kalder vyplněna jezery. Ta nejznámější jsou právě na ostrově São Miguel v oblasti Sete Cidades a kráterové jezero Lagoa do Fogo, jejichž fotografie se objevují ve všech propagačních materiálech Azorských ostrovů. Tady je však limitujícím faktorem oblačnost, která poměrně často nedovolí návštěvníkům tyto fenomény vidět ve své plné kráse.
Přírodním bohatstvím ostrova jsou dále přírodní horké prameny. Největší bazén s termální vodou se nachází v městečku Furnas v botanické zahradě Terra Nostra. Ve Furnasu jsou pak i další, menší termální koupaliště, celá tato oblast se nachází v podstatě v kaldeře prehistorické sopky, takže to tu bublá a čoudí na více místech. Nejznámějším termálním koupáním na ostrově jsou malé bazénky v přírodní rezervaci Caldeira Velha, které však mají omezenou kapacitu a rezervační systém. Termální prameny se nachází také na několika místech přímo na pobřeží, kde se teplá voda míchá se studenou mořskou vodou, třeba v Ponta da Ferraira.
Další navštěvovanou atrakcí jsou čajové plantáže, které se nachází na ostrově na dvou místech. Jsou to jediné čajové plantáže v Evropě. Můžete se zde pokochat úhlednými řadami čajovníků, ochutnat místní čaj a zakoupit nějaké to balení domů. Dobrá je také čerstvá ananasová šťáva, kterou vám připraví na některé ze skleníkových ananasových plantáží.
Ostrov je silně poznamenán civilizací, především intenzívním zemědělstvím. Krajina je přímo poseta pastvinami, a kde nejsou krávy, jsou pole s kukuřicí a jinými plodinami. V okolí Ponty Delgady se nachází také průmyslové podniky zpracovávající převážně mléko a hovězí maso. Často jsou vidět i lomy a průmysl zpracování kamene. Výhodou ostrova je, že má k dispozici termální energii získávanou ze země, tudíž zde nebylo potřeba budovat elektrárny či teplárny na tuhá nebo kapalná paliva, které bývají největšími znečišťovateli ovzduší.
Ostrov postrádá opravdové hory pro vyznavače klasické horské turistiky. Na letecké mapě ostrova je po přiblížení pěkně vidět, jak je ostrov rozparcelovaný na jednotlivé zelené obdélníky pastvin a polí, a mezi tím vede pár značených turistických tras. Opravdovou zeleň tvoří spíše takové pozůstatky ve žlebech, kde nebylo možné nahnat krávy nebo zorat pole. Nejvíce souvislé zeleně je na svazích sopky Fogo s kráterovým jezerem Lagoa do Fogo a na jihovýchodních svazích Pico da Vara, ale třeba u kráterových jezer Sete Cidades sahají pastviny až k samotným jezerům.
Na ostrov jsme přiletěli 6.9.2022 malým vrtulovým letadlem z ostrova Pico. Na letišti v Ponta Delgadě jsme měli zamluvené auto, předání proběhlo poměrně rychle a vyrazili jsme vstříc zážitkům. Už z letadla jsme viděli, že slunce svítí pouze na pobřeží a nad celou centrální částí ostrova se drží mračna, přes která nebylo nic vidět. Oblačnost bohužel seděla na ostrově po celou dobu našeho pobytu a k tomu se přidal ještě déšť a vítr. Asi jsme měli i smůlu, ale předpokládám, že toto počasí není uprostřed Atlantiku nijak výjimečné.
Ubytování jsme měli zamluveno v severní části ostrova ve vesnici Calhetas v Refúgio do Norte. Byl to malý suterénní byt se samostatným vchodem ze dvora v novém domku, mladí majitelé bydleli nahoře v patře. Parkovat jsme mohli ve dvoře přímo před bytem, na dvůr se vjíždělo přes dálkově ovládanou bránu. Toto ubytování však nemohu úplně doporučit. Majitelé byli milí, pán mluvil anglicky, snažil se nám doporučit místa k turistice i restaurace. Bohužel ale při zařizování bytu až tak nepřemýšlel.
Větrat bylo možné pouze balkonovými dveřmi, kterými se vcházelo dovnitř a které neměly otvíravé okno ani další síťové dveře. V bytě bylo nedýchatelno a koupelna s WC neměla také žádné okno. Proto jsme větrali těmi vchodovými dveřmi a bohužel jsme následně zjistili, že nám tam běhají myši, které dovnitř napochodovaly pravděpodobně v noci. Ve dne, když jsme byli pryč, tak tam v zamknutém bytě vše prošmejdily, a tak jsme museli veškeré věci a jídlo zavírat do skříněk nebo lednice. Kromě nevítaných myší chodila po ránu pravidelně na návštěvu i jedna milá společnice – bílá holubice.
Z ostrova jsme pak odlétali domů 13.9. brzy ráno, a protože nebyla možnost vrátit auto v tuto dobu, museli jsme jej na letišti vrátit už předešlý den do 19 hod. Spát znovu celou noc ve vymražené letištní hale jsme už nechtěli, a tak jsme šli pěšky do nejbližšího a jediného volného ubytování u letiště, k Pedrovi ve čtvrti Relva (Pedro Sousa Rooms na Relva). Jít pěšky z letiště byla úplná blbost, protože ke čtvrti rodinných domků, ačkoliv byla přímo naproti letiště a vzdušnou čarou pár stovek metrů, nevedl žádný chodník, celé letiště je oplocené, a tak jsme i s kufry přebíhali podjezdy a nájezdy čtyřproudové frekventované silnice. Toto ubytování, ač to tak na první pohled na mapě vypadalo, určitě není v dobré docházkové vzdálenosti od letiště, a pokud se tam chcete bezpečně dostat, pak musíte použít taxi, stejně, jako byste jeli do centra Ponty Delgady.
Pedra jsme naštěstí odchytili zrovna, když přijel odněkud na starém kole. Na první pohled alkoholik, říkal nám, že byl na odběru krve v nemocnici, že tam musí pravidelně chodit (bylo kolem 20 hod. večer…). Jeho dům je zašlá sláva starých dobrých časů. V hale zařízené v koloniálním stylu, kde se s ničím nehýbalo minimálně 30 let, měl vystavenou fotku svých rodičů. Ti se nejspíš v hrobě obrací. Celý dům smrděl kouřem a zatuchlinou, Pedro kouřil v přízemí v kutlochu vedle zmíněné haly a vyudil tak celý dům až po střechu.
Hosty ubytovává v patře v jednotlivých pokojích s rozvrzanými postelemi a starými skříněmi. Koupelna je pro všechny společná a odpovídala Pedrovu stylu. Mezi tím vším se uvnitř domu potulovaly kočky. Ráno jsme velmi brzy vstali a opravdu rádi dům opustili. Pedro nespal a vyběhl z kutlochu se s námi rozloučit. Opravdu nechápu ty kladné recenze na bookingu, asi nějací vtipálci. Kdo by chtěl v takovém prostředí zůstat déle než první a taky navždy poslední noc. Pěší cesta zpět na letiště už byla lepší, protože tak brzy ráno nejezdila žádná auta… pěšky trvala cca 30 minut.
PONTA DELGADA – říkají, že nejkrásnější města na Azorech jsou Angra do Heroísmo na Terceiře a Horta na Faialu. Ponta Delgada je čistá civilizace s obchody, přístavem, průmyslem, ošuntělými bočními uličkami a také bezdomovci. Kdysi rybářská vesnice vyrostla v město v 17. a 18. století, stala se významným přístavem, a dnes má kolem 67 000 obyvatel. Historické centrum města je udržované a určitě stojí za prohlídku.
Portas da Cidade de Ponta Delgada – v samém centru města se nachází krásná historická městská brána, jeden ze symbolů města. V době svého vzniku stála přímo na pobřeží ve starém přístavu a představovala vstup do města od moře. Soubor tří oblouků pochází z 18. století a je zdoben královskou korunou a erbem města. Před bránou stojí pomník objevitele a prvního guvernéra Azorských ostrovů Gonçala Velho Cabrala. Na náměstí se pořádají různé kulturní akce a slavnosti.
Igreja de São Sebastião – hlavní kostel ve městě, který se nachází hned za bránou na náměstí Largo da Matriz. Stavba v manuelském stylu typickém pro portugalskou architekturu 16. století (portál hlavního průčelí) prošla velkými proměnami v 18. století. Interiér skrývá významné sakrální památky a je bohatě zdoben vyřezávaným cedrovým dřevem a glazovanými dlaždicemi. Hodiny na vrcholu kostelní věže byly darem od bohatého obchodníka z Ponta Delgady, který je v 19. století farnosti věnoval, a jsou jedinými věžními hodinami ve městě.
Radnice - Câmara Municipal de Ponta Delgada – radnice se zvonicí se nachází jen kousek od brány, před budovou je socha sv. Michaela Archanděla a fontána. Stavba pochází z 18. století, zvonice je součástí budovy radnice a po 106 schodech můžete vystoupat a podívat se na historickou část města shora. Ve zvonici je umístěn zvon ze 16. století, který daroval městu král João III.
Igreja de São Pedro – o něco dále po pobřeží na východ se nachází tento farní kostel, jehož počátky sahají až do 15. století, ale dokončení stavby trvalo více než dvě století. V interiéru se dochovaly zlacené dřevořezby s bohatě zdobeným oltářem.
Pevnost São Brás – v závěru přístavu se nachází pevnost z 16. století, přestavěná ve století devatenáctém. Účelem stavby bylo bránit přístav před piráty. Dnes slouží jako základna pro portugalské námořnictvo. Vstup je placený.
Igreja São José – hned vedle pevnosti se nachází bývalý františkánský klášter s trojlodním kostelem Igreja São José z 18. století. Jedná se o největší sakrální stavbu na Azorech. Interiér je bohatě zdoben malovanými freskami, zlacenými dřevěnými oltáři a glazovanými kachlemi azulejos.
Nossa Senhora da Esperança – klášter s kaplí se nachází na kopečku mimo historické centrum a je od něj pěkný výhled na město. Stavba pochází ze 16. století, kaple je bohatě zdobená a v dolním chóru je uložena drahokamy zdobená socha Ježíše Krista. Kaple byla uzamčena a do interiéru jsme se nedostali.
Mercado da Graça – v budově městské tržnice bylo pusto prázdno, mysleli jsme si, že je zrušená. Později jsem se dočetla v recenzích, že je provozována pouze v suterénu a horní část objektu není využívána.
Ananasová plantáž ARRUDA – zajímavostí ostrova São Miguel je pěstování ananasů ve sklenících. Jednou takovou ananasovou plantáží je Arruda kousek za Pontou Delgadou. Areál plantáže je volně přístupný, můžete si prohlédnout skleníky a v hlavní budově pak ochutnat ananasový likér, ananasovou marmeládu nebo ananasový džus servírovaný do vydlabané ananasové slupky. Ananasovník chocholatý byl na Azory dovezen z Jižní Ameriky počátkem 19. století, aby se nejprve využíval okrasná rostlina. V roce 1860 přišel místní podnikatel s nápadem pěstovat ananasovník komerčně pro jeho plody a azorské ananasy se začaly také exportovat do pevninské Evropy.
Kráterová jezera SETE CIDADES (Caldeira das Sete Cidades) – vyhlídky na zatopené kaldery v kráteru sopky u Sete Cidades jsou nejnavštěvovanějšími místy ostrova São Miguel kvůli atraktivním fotografiím (pokud počasí dovolí). Oblast se nachází v severozápadní části ostrova a přírodní scenérie je to opravdu excelentní. I při pohledu na mapu je vidět téměř kruhová sopečná kaldera, ve které se nachází dvě velká kráterová jezera (Lagoa Azul – Modré jezero a Lagoa Verde – Zelené jezero), dvě menší jezera (Lagoa de Santiago a Lagoa Rasa) a další dva menší krátery bez vody, které jsou využívány zemědělsky.
Kruhová kaldera o průměru cca 5 km, jedna z největších na světě, je pozůstatkem stratovulkánu Sete Cidades, který se zhroutil při obrovské prehistorické erupci, a její dnešní podoba pak vznikla při poslední erupci v roce 1445. Jezera Lagoa Azul a Lagoa Verde jsou hydrologicky pouze jedním jezerem, ale je o nich hovořeno jako o dvou jezerech. Odděluje je pouze hráz se silnicí a jejich vody jsou propojeny otvory v této hrázi. Rozdílnou barvu vody v jezerech způsobuje optický klam, kdy každá strana vodní plochy odráží sluneční světlo v jiné barvě. Velmi působivé je pak zejména menší jezero Lagoa de Santiago s tmavou vodou v hlubokém kráteru se strmými svahy.
Uvnitř kráteru se nachází vesnice Sede Cidades s fotogenickým novogotickým kostelíkem, ke kterému vede chodník osázený cedrovou alejí. Majitel panství Sete Cidades J. J. A. Albuquerque Bettencourt propagoval (v 18. století) osídlování "údolí" a dával osadníkům půdu za nízké nájemné. Dodnes jsou obyvatelé Sete Cidades "rukojmími" tohoto starého systému vlastnictví a 90 % obyvatel nevlastní domy, ve kterých žijí, protože tyto nemovitosti patří současným dědicům bývalého majitele.
Obyvatelé kaldery měli těžký život a živili se především zemědělstvím, pastevectvím, výrobou dřevěného uhlí a praním prádla. Až do poloviny 20. stol. pradleny ze Sete Cidades trávily mnoho hodin v lagunách drhnutím oblečení ve vodě a jeho sušením na březích jezer. Vyprané oděvy pak vozily v balících připevněných na oslech do města.
Kousek za obcí, po silničce vedoucí kolem jezera Lagoa Azul, je k vidění kanál o délce 1 200 m (Túnel da Lagoa das Sete Cidade), inženýrské dílo z 30. let 20. století, které spojuje Sete Cidades s Grota do Alqueive v Mosteiros. Jeho hlavní funkcí je převádět vodu z laguny, když dosáhne výšky vyšší, než je obvyklé, do moře ve farnosti Mosteiros. V létě, kdy neteče voda, je možné projít tunelem pěšky.
Intenzivní zemědělství v okolí i v samotné kaldeře, vykácené endemické lesy (nyní je zde místy provozováno pouze lesnictví s produkcí kryptomerií) a neexistence čištění odpadních vod z obce Sete Cidades vedlo k tomu, že jezera začala trpět eutrofizací, tj. přemnožením nežádoucích organizmů, většinou sinic, ve vodě. Eutrofizace znamená pro jezera obrovský environmentální problém. Tento nežádoucí stav se začal řešit až v roce 1987, kdy byl konečně zaveden monitorovací systém kvality vody. Monitoringem se zjistilo, že znečištění vody v kráterových jezerech enormně narůstá. V roce 1998 zpracovala azorská univerzita Plán řízení hydrografického povodí laguny Sete Cidades k záchraně biodiverzity oblasti. Mezi navrženými opatřeními je snížení rozlohy pastvin v okolí lagun ve prospěch zalesnění, a vybudování vodohospodářské infrastruktury, která by zachycovala část odtoku vody ze zemědělských ploch do jezer. Nakolik se plán plní, bez informací těžko říct. My jsme viděli krávy stále se pasoucí až v blízkosti lagun a po cestě na vyhlídku také strojovou těžbu kryptomerií pro dřevařský průmysl.
Kolem kaldery vede pěší trasa označená jako PR 03 SMI o délce 16 km většinou po polních cestách. Nevím, nakolik je odtud vidět do kaldery, asi jen z části trasy. Okruh také nezačíná a nekončí v jednom místě, v jižní části spojuje začátek a konec trasy pouze frekventovaná silnice. My jsme tuto trasu neabsolvovali, i když původní úmysl při plánování dovolené doma nad mapou tady byl. Odradilo nás neustálé špatné počasí s minimální viditelností, neprovázanost trasy a zemědělský charakter krajiny v okolí lagun.
Každopádně nejlepší vyhlídky (miradouro) v oblasti, které nesmíte minout a které jsme i my navštívili, i když výhledy byly vždy jen na chvíli, a taky jsme několikrát pořádně zmokli, jsou to tyto:
Miradouro Boca do Inferno – nejlepší vyhlídka oblasti, ze které vidíte téměř celou kalderu, a hlavně nejbližší působivé kráterové jezero Lagoa de Santiago, které již není pak odnikud takto dobře vidět, a také malé a plytké Lagoa Rasa. Kdysi se mohlo přijet autem až pod vyhlídku, dnes je sem vjezd zakázán a parkuje se na parkovišti u silnice, které nedávno zvětšovali, protože to původní nezvládalo nápor aut.
Pěší trasa vede nejprve kolem jezera Lagoa do Canário, ke kterému se dá sejít krátkou odbočkou. Toto jezero nás nijak neoslovilo, jeho hladina byla zčásti pokryta vodní vegetací, kolem les kryptomerie japonské a ve vodě plavali kapři … Po cca 15 minutách se dostanete k chodníku obehnaného dřevěným zábradlím, který vede k vyhlídce Boca do Inferno.
Připravte se na dav, který se tlačí na konci ohrazené pěšiny a každý se snaží vyfotit si selfíčko, případně čeká, až se zlepší výhled. My jsme tady byli hned ráno kolem 8 hod., a tak tady bylo asi jen 10 lidí. Také jsme čekali natlačení na zábradlí, až se posunou mraky a aspoň trochu slunce zasvítí na hladiny jezer. Nakonec se na nás přece jen usmálo štěstí a výhled se nám ukázal na tu bídu docela slušný a chvíli poté se spustil liják a zase nebylo vidět nic. Pokud tady budete mít takové počasí, jako jsme měli my, vezměte si pláštěnku a vyčkejte, počasí se neustále střídá a pokud vytrváte, určitě to vyjde.
Poblíž při příjezdové silnici ke kaldeře Sete Cidades se nachází Akvadukt Muro das Nove Janelas (Stěna devíti oken). Akvadukt z 17. - 18. století je pozůstatkem systému přepravy pitné vody při osídlování ostrova. Akvadukt dopravoval vodu z Lagoa do Canário a Lagoa das Empadadas do Ponta Delgady, která v té době měla problém s nedostatkem pitné vody. Stavba je krásně porostlá mechy a kapradinami, což je velmi fotogenické. Kousek dál se nachází další pozůstatek akvaduktu s názvem Aqueduto do Carvão.
Miradouro Vista do Rei – druhá nejlepší vyhlídka na kalderu, ze které jsou vidět obě jezera Lagoa Azul a Lagoa Verde a městečko Sete Cidades. Místo je zároveň výchozím bodem na okružní turistickou trasu kolem kaldery. Problémem je málo parkovacích míst a hodně malých aut z půjčoven, kterými turisti přijíždí a snaží se nějak zaparkovat. Byli jsme tu svědkem i nějakých pomačkaných plechů. Auta parkovala i podél příjezdové silnice a myslím si, že to budou muset v dohledné době nějak vyřešit.
Na tomto místě je asi nejvyšší koncentrace turistů z celého ostrova, protože nemusíte udělat téměř krok, abyste viděli výhled do kaldery a autobusové zájezdy zastavují až u vyhlídky. Kupodivu zrovna v tomto místě se na nás alespoň usmálo štěstí a dešťové mraky se na chvíli vzdálily. Kolem vyhlídky kvetly hortenzie, které byly na jiných místech ostrova už odkvetené, a tak podezírám Azořany, že je tady předpěstované opakovaně v průběhu sezóny dosazují.
Za vyhlídkou stojí obří budova opuštěného hotelu Monte Palace. Vstup do areálu je zakázán, ale někteří turisté šplhali po opuštěných ruinách pro fotografii kaldery z větší výšky. Luxusní hotel byl otevřen v roce 1989 a o necelé dva roky uzavřen kvůli finančním problémům. Od té doby budova chátrá a zarůstá vegetací. V roce 2017 objekt koupili Číňani, ale zatím se tam nic neděje.
Miradouro Cerrado das Freiras – z hlavní silnice se sjíždí dolů do kaldery a v podstatě se objíždí kráter s jezerem Lagoa de Santiago. Vyhlídka Cerrado das Freiras nabízí pohled na jezera Lagoa Azul a Lagoa Verde z jiného úhlu, a také je moc pěkná. U vyhlídky je jen pár parkovacích míst.
Miradouro Lagoa de Santiago – jediná vyhlídka přímo do hlubokého kráteru laguny Lagoa de Santiago z jeho obvodu. Je toho vidět dost málo, ale stojí to zato nahlédnout. U vyhlídky je jen pár parkovacích míst.
ZÁPADNÍ POBŘEŽÍ OSTROVA – jsme projeli autem a zastavili se na vyhlídkách. Oceán je tu divoký, krásný, s možnostmi koupání na černých plážích i v přírodních koupalištích na pobřeží.
Ponta da Ferraria – v tomto místě jsou termální vývěry přímo u pobřeží v oceánu, místo je upraveno pro koupání, opatřeno lany pro přidržení a ocelovými žebříky pro vstup a je zdarma. V létě je pravděpodobně hodně frekventované. Při odlivu je voda příliš teplá, při přílivu už chladná, takže je ideální vyrazit mezi přílivem a odlivem. K dispozici je volně přístupné WC a šatny. K přírodnímu koupání se prochází kolem oploceného placeného termálního bazénku s budovou lázní Termas da Ferraria, v době naší návštěvy bylo zavřeno. Příjezdová cesta dolů k moři je trochu krkolomná a na pobřeží je poměrně velké parkoviště. Kolem jsou pěkné výhledy na útesy a lávové formace v oceánu. Po cestě jsme ještě zajeli k bílou barvou zářícímu majáku Farol da Ponta da Ferraria.
Vyhlídka Escalvado – dechberoucí vyhlídka na oceán a barevné útesy. Parkuje se přímo u vyhlídky.
Mosteiros – vesnice s pěkným kostelíkem a černou pláží (Praia dos Mosteiros) vhodnou ke koupání, z moře trčí pár skalních útvarů. Severně kousek za vesnicí jsou další přírodní koupací tůňky v moři (Piscinas Naturais Caneiros).
SEVERNÍ POBŘEŽÍ OSTROVA – na severním pobřeží ostrova São Miguel také není nouze o vyhlídková místa a pokud máte štěstí na počasí a pokud málem neuletíte ve větru jako my, pak je opravdu čím se kochat. Najdete tu také několik přírodních míst ke koupání.
Mlýn Moinho do Pico Vermelho – pěkně opravený historický mlýn holandského typu, který byl postaven někdy mezi 18. a 19. stoletím a je jedním z mála svého druhu, který stále stojí na ostrově São Miguel. Interiér je otevřen pro návštěvníky pouze v červenci a srpnu.
Piscinas Naturais de Santo António – u vesnice Santo António je pěkný přírodní koupací bazének, parkovat je možné nahoře u hřbitovní kaple a pak se sejde kousek dolů k pobřeží.
Poços de São Vicente Ferreira / Capelas – přírodní koupání s upravenými betonovými platy a vstupy do moře, parkuje se přímo u koupaliště, bylo zde mnoho místních.
Poços das Calhetas - Calhau da Furna – přírodní koupání u vesnice Calhetas, ve vodě kameny, doporučují se boty do vody.
Rabo de Peixe (Rybí ocas) – hlavní silnice vede přímo úzkými uličkami tohoto městečka, ale je možné jej objet i obchvatem. Viděli jsme tady o trochu více nepracujících, než v jiných částech ostrova. K městu se váže událost z roku 2001, kdy se ve vodách Atlantiku potopila loď naložená kokainem a příliv odnesl drogu na severní pobřeží do Rabo de Peixe. Na základě této události byl na ostrově natáčen úspěšný portugalský seriál s názvem Rabo de Peixe (2023).
Ribeira Grande – je druhé největší město na ostrově São Miguel, na první pohled zašlá sláva kdysi výstavního města. Na rozdíl od Ponty Delgady minula toto město výstavba moderní architektury a je tady úplně jiná atmosféra, málo lidí a teď v září prázdné uličky. Město nemá dynamiku, kdo hledá živé prostředí, tady jej nenajde. Historické centrum města ze 17. a 18. století je velmi fotogenické – radnice s impozantním schodištěm, farní kostel Espírito Santo s honosnou fasádou, most s osmi oblouky z 18. století. Na náměstí jsou nádherné staré stromy. Město nejvíce prosperovalo v 18. století, kdy podél řeky Ribeira Grande, tekoucí centrem města a vlévající se tady do oceánu, byly v provozu přádelny lnu a vlny budované prvními osadníky už od 16. století, díky kterým město v té době zbohatlo. Ribeira Grande má pěknou městskou pláž z černého písku a také placené městské koupaliště s několika bazény vybudované na pobřeží vedle pláže.
Vyhlídka Miradouro de Santa Iria – velmi pěkná vyhlídka u silnice kousek za Ribeira Grande na obě strany pobřeží. Zaparkovat se dá přímo u vyhlídky nebo u hlavní silnice.
GORREANA, čajová plantáž – už první osadníci ostrova São Miguel se zde díky klimatu a složení půdy pokusili pěstovat čajovník a před sto lety zde bylo několik čajových továren. Dodnes zůstaly v provozu dvě. Jednou z nich je nejstarší Fábrica Gorreana a druhou nedaleká menší Porto Formoso. Gorreana je v provozu od roku 1883 a ročně se tu vyrobí cca 30 tun čaje v biokvalitě, který se vyváží do celého světa. Rostliny se prý nemusí chemicky ošetřovat, protože se na ostrovech nevyskytují žádní škůdci čajovníku.
Lokalita se těší velkému zájmu turistů. Když jsme sem přijeli, nebylo kde zaparkovat, po chvíli jsme zjistili, že je možné auto odstavit i vzadu za továrnou. Sotva jsme doběhli do budovy a vtěsnali se mezi turisty, začal neuvěřitelný slejvák, a to nám tedy opravdu vyšlo. Než přestalo pršet jsme si prohlédli interiéry se starými historickými stroji a balírnou čaje. Prohlídka prostor a ochutnávka různých druhů čaje je zdarma. Turisté pak utratí za čaj a další předměty v malém obchůdku. Také jsme si nakoupili čaj domů a pro rodinu.
Když déšť ustal, vyrazili jsme mezi čajové plantáže, které jsou naproti továrny přes silnici a jsou volně přístupné. Je to krásné místo, a protože máme za sebou čajové plantáže ve Vietnamu, můžeme srovnávat – tady je to plantáž v takovém komorním provedení. Určitě stojí za to se projít po chodníčcích mezi sestříhanými čajovníky s jejich jasně zelenou barvou, zvlášť, když na chvíli vysvitne sluníčko.
Lagoa de São Brás – těsně před Gorreanou u vesnice São Brás je odbočka k jezeru Lagoa de São Brás. Toto jezero je přímo obklopeno zemědělskými pozemky a pastvinami se skotem, voda nemá pěknou barvu a už na první pohled je silně znečištěná. Možná jsme jen měli špatné počasí, ale ty pastviny až k jezeru tam prostě jsou. Za nás zbytečná zajížďka.
Vyhlídka Miradouro da Rocha – krásná vyhlídka na pobřeží i s vodopádem Cascada da Ribeira da Salga. Dolů k vodopádu vede betonová cesta s klesáním 25 %. To jsme si nebyli jisti, zda by naše půjčené autíčko vyjelo zpět, tak jsme to ani nezkoušeli.
Salga – vesnice, ve které jsme chvilku spočinuli a pozorovali místní na náměstíčku u kostela. Nebyli tady žádní turisté, a tak jsme neunikli pozornosti, ale i tak se nám podařilo vyfotit pár snímků za života Azořanů. Kostel je na první pohled z pozdější doby, než je ve vesnicích na ostrově obvyklé.
Vyhlídka Miradouro do Salto da Farinha – pěkná vyhlídka do zeleného kotle s vodopádem Salto da Farinha.
Ribeira dos Caldeirões – přírodní park v zářezu říčky v zatáčce silnice, výletní místo s vodopády a starými mlýny, parkování i vstup je zdarma. Tento park nám přišel takový vyumělkovaný, vodopád také nevytvořila příroda sama. Původní vegetaci prorůstají vysazené kryptomerie, stromové kapradiny, invazivní motýlovec a všude jsou vysázené hortenzie. Staré vodní mlýny ze 16. století však mají velkou historickou hodnotu. Staré domky byly předělány na obchůdky a kavárny. Je to místo dobré pro nenáročnou procházku, když už máte vše na ostrově splněno.
Vyhlídka Miradouro da Vigia das Baleias – další vyhlídka na pobřeží s piknikovým místem, kapličkou a vyhlídkovou věžičkou pro pozorování velryb.
LAGOA DO FOGO (Ohnivé jezero) – uprostřed ostrova se nachází zatopený kráter sopky Fogo, nazývané také Água de Pau, který byl vyhlášen přírodní rezervací. Je to to nejkrásnější, co můžete na ostrově São Miguel z krajinářského hlediska vidět, pokud máte to štěstí, že vás mračna nechají nahlédnout do kráteru.
Modré vody jezera vyplňují nepravidelnou sopečnou kalderu, která vznikla při erupci v roce 1563. Svahy kaldery jsou porostlé bujnou vegetací. Je to jedno z mála míst na ostrově, kde se zčásti zachovala původní vegetace, a vodní plocha s okolím je důležitá také jako biotop pro vodní ptáky a dravce. V neposlední řadě je jezero důležité také pro dodávky pitné vody do okresů Vila Franco do Campo, Lagoa, Ribeira Grande a Ponta Delgada.
Krásu laguny můžete obdivovat ze dvou vyhlídek - Miradouro da Barrosa a Miradouro da Lagoa do Fogo. K jezeru je vyznačena také pěší turistická stezka směrem od jihu, dlouhá jedním směrem cca 6 km.
Vyhlídka Miradouro da Barrosa (horní vyhlídka) v nadmořské výšce 860 m n.m. poskytuje výhled na lagunu z nejvyššího možného bodu. Zaparkovat je možné na třech malých parkovištích podél silnice a pohlédnout do kráteru přímo od silnice nebo popojít na vrchol kopce Barrosa. Jelikož tato místa halí téměř nepřetržitě oblačnost, je opravdu štěstím, pokud z vyhlídky jezero uvidíte. Kdo na ostrově žije nebo pobývá delší dobu, dokáže samozřejmě vychytat čas, kdy je i skoro jasno, a nafotit krásné snímky. My ostatní nahodilí návštěvníci musíme spoléhat na štěstěnu. Z této vyhlídky jsme bohužel neviděli nic.
Vyhlídka Miradouro da Lagoa do Fogo (spodní vyhlídka) v nadmořské výšce 700 m n.m. má velké placené parkoviště. Tady už se na nás štěstí pousmálo a na chvíli nám lagunu ukázalo. Přímo na vyhlídce jsou pouze parkovací místa pro invalidy. Velké parkoviště je ale opravdu jen kousek a je zabezpečeno závorami. Zdarma je prvních 20 minut parkování.
Vzhledem k velkému počtu turistů, který rok od roku na ostrově São Miguel narůstá, byla v letním období od 16. června do 30. září k Lagoa do Fogo zavedena kyvadlová autobusová doprava. Autobusy jezdí denně mezi 9 a 19 hodinou za 5 Euro na osobu, jízdenku můžete zakoupit online nebo přímo v autobuse. Autobus jezdí od parkoviště Caldeira Velha (100 parkovacích míst) k parkovišti Casa da Água (60 parkovacích míst). Po cestě autobus zastavuje na 3 vyhlídkách (Miradouro da Bela Vista, Miradouro Lagoa do Fogo, Miradouro da Barrosa). Na každé zastávce můžete vystoupit a zase nastoupit. V době provozu kyvadlové dopravy je vjezd na silnici mezi Caldeira Velha a Casa da Água pro auta z půjčovny zpoplatněn, pro všechna ostatní vozidla zůstává zdarma.
CALDEIRA VELHA – na severním svahu sopky Fogo při silnici k Lagoa do Fogo leží nevelká lokalita Caldeira Velha, která je známá svými termálními prameny a bujnou vegetací. Bohužel dnes už příliš známá a značně navštěvovaná. Parkoviště je kapacitně velké. U vstupu je pak kontrolována rezervace do termálních bazénků, ostatní návštěvníci rezervaci mít nemusí a vstupné zaplatí na místě, ale pokud se chtějí vyhnout frontě, rovněž si mohou koupit vstupenku online. Vstupné stojí 3 Eura na osobu, s koupáním 8 Euro na osobu, rezidenti Azorských ostrovů mají vstup zdarma. Pobyt v Caldeira Velha je omezen časovým limitem 2 hodiny a dovnitř je povolen vstup najednou max. 125 návštěvníkům a do termálních bazénů max 50 lidem, což si při velikosti těch bazénků snad ani neumím představit. Otvírací doba je od 9 do 21 hod., mimo sezónu od 9,30 do 17,30 hod.
U vstupu je budova s informacemi a pěkně udělanou fotografickou prezentací přírody, zde jsme přečkali další liják. Kolem všude bujná vegetace, ale převažují nepůvodní stromové palmy, které tady dosahují opravdu úctyhodných výšek. Jezírka, vytvořená uměle člověkem, jsou napájena termální železitou vodou malým vodopádem a ohřívána činnými fumaroly, teplota vody je v největším jezírku s vodopádem 25 C°, v ostatních třech 37 - 39 °C. V jezírku u vodopádu si lidé rádi dělají selfíčka v plavkách, takže vyfotografovat místo bez těchto osob je téměř nemožné. Lokalitou provádí značená stezka Trilho da Nascente Termal dlouhá jen 300 m.
Po silnici kousek pod Caldeira Velha se nachází odbočka k vodopádu Salto do Cabrito na řece Ribeira Grande. U odbočky je provozován činný lom, díky kterému jsou silnice v okolí silně znečištěny a při deštích se zde tvoří vrstva bahýnka. Zastavili jsme na parkovišti na této odbočce a přemýšleli, co dál. Zase dost pršelo a rozbahněná cesta dolů k vodopádu byla hodně prudká. Nakonec jsme dolů nejeli, ani nešli. V blízkosti vodopádu by mělo být další parkoviště, ale hodně turistů má problém pustit se takovým sešupem půjčeným autem dolů. Dle informací je vodopád moc pěkný, ale v jeho těsné blízkosti se nachází vodní elektrárna, což ubírá na přírodním kouzlu.
JANELA DO INFERNO – pěší túru jsme podnikli k vodopádu Janela do Inferno (Okno do pekla), trasa je v systému turistických stezek Azorských ostrovů označena PRC37 SMI. Je to jeden ze zarostených žlebů kolem potoka, kam nedosáhlo všudypřítomné zemědělství, ale než se k němu dostanete, tak asi polovina trasy vede přes obdělávané pozemky. V zarostené části trasy kopíruje turistická stezka starý akvaduktový systém, který přiváděl vodu z hor do továrny na výrobu alkoholu ve městě Lagoa. Tato továrna fungovala až do poloviny 20. století. Dnes je voda v části systému stále dopravována pro potřeby okresu Lagoa.
Trasa je snadná bez velkých převýšení o délce 7,7 km, okruh se začíná a uzavírá ve stejném místě. Po trase jsou krátké tunely a schody. Do tunelů není třeba nosit baterku, stačí na chvilku zapnout svítilnu na mobilu. Trasa začíná u Casa da Água (bývalá mléčná stanice, dnes informace), příjezd k výchozímu místu je po silnici, která vede od jihu z Água de Pau k Lagoa de Fogo.
Nejprve se jde směrem na jih po příjezdové asfaltce, dokud nenarazíte na polní cestu vedoucí směrem k východu. Trasa je označena dřevěnými sloupky s barevnými čárami (červená a žlutá). Pokud je jedna z barevných čar do úhlu, znamená to odbočení v tomto směru, pokud jsou čáry ve tvaru X, znamená to tudy nechoďte. Raději vždy kontrolujeme s pozicí na mapy.cz.
Po cestě v pastvinách se otvírá zpětný výhled na město Lagoa, v dálce Pontu Delgádu a oceán. Procházíme po polních cestách, po schodišti přes první vodní tok, opět pastvinami, míjíme zaparkovanou pojízdnou dojičku, procházíme prvním a druhým tunelem a konečně přicházíme k zarostenému žlebu, kde začíná zajímavější část trasy. Bohužel v místní vegetaci opět kvete ten smradlavý nepůvodní motýlovec.
Po cestě vidíme krásné obloukové stavby akvaduktu porostlé zelenými mechy a jinou vegetací. V určitém místě se potkává trasa vedoucí tam a zpět, cílem je skalní okno Janela do Inferno, u kterého se trasa otáčí zpět. Vodopád nemá příliš mnoho vody, ale místo je to pěkné právě tím, že voda vytéká na skálu z okna vytvořeného ve skále vodní erozí. V úpatí vodopádu je malé jezírko. Od okna se vracíme zpět po druhém břehu potoka a opět míjíme řadu starých akvaduktů, na některých je položeno novější vodovodní potrubí. Na konci zalesněné části je poslední tunel o délce 50 m. Poté pokračujeme po polní cestě, překročíme asfaltovou silnici a po pěšině až do obce Remédios a odtud k výchozímu místu. Ve vesnici nebylo žádné občerstvení, vše zavřeno.
FURNAS – úžasná termální, bublající a čoudící lázeňská oblast se nachází v kaldeře sopky Furnas a vznikla někdy před 750 000 lety četnými erupcemi prokládanými obdobími klidu. K poslední erupci došlo v roce 1630. V kaldeře je na 30 minerálních a horkých pramenů, které ohřívá stále činná sopka. Sopečná aktivita je zde přítomná na každém kroku, což činí toto území velmi atraktivním. Přestože je vulkanický komplex Furnas považován za jednu z nejnebezpečnějších sopek Azorského souostroví, žije v kaldeře a blízkém okolí několik tisíc lidí. Už ke konci 18. století se toto místo stalo populárním kvůli využívání termálních pramenů a bohaté rodiny si zde stavěly prázdninové domy.
Nejprve je dobré zastavit se na hlavní vyhlídce do kaldery Miradouro Pico do Ferro, abyste si udělali celkový přehled o lokalitě. Na tuto vyhlídku se odbočuje ze silnice vedoucí do Furnasu od severního pobřeží kolem golfového hřiště. Bohužel kolem vyhlídky jsou opět přímo lány invazivního motýlovce. Poměrně velké parkoviště je zdarma. Z vyhlídky vidíte celou kalderu a v ní městečko Furnas, rozsáhlé jezero Lagoa das Furnas, kouřící fumaroly a přímo pod sebou caldeiras – část u jezera využívanou pro přípravu jídla cozido.
Z vyhlídky se vrátíme na hlavní silnici a pokračujeme do Furnasu. Po cestě je ještě jedna označená vyhlídka, ale tam nestojí za to ani zastavovat. Sjedeme do města a auto necháváme na větším placeném parkovišti ve východní části města, je tu i veřejné WC. Hned vedle parkoviště je lokalita caldeiras s naučnou cedulí o sopečné činnosti oblasti Furnas (pouze v portugalštině) s názvem Caldeira do Vulcão das Furnas. Kouří to tady z fumarol, vystřikuje vřelá voda, v mofetách probublává šedé bahno a půda má odstíny barev od bílé, žluté, okrové až po rezavou. Lokalitou protéká potok s rezavou teplou vodou. Připomíná to některá místa na Islandu, ale pouze v malém měřítku. V okolí narazíte na několik fontán s pitnou minerální vodou, každá má své jméno.
Ve městečku Furnas jsou některé ulice jednosměrné, takže pokud se chcete někam dostat, možná objedete několikrát kolečko dokola, parkoviště mají dostatečnou kapacitu. V centru města je dvojvěžový novorománský kostel Igreja de Nossa Senhora da Alegria, jehož stavba začala na počátku 20. století a trvala do 60-tých let 20. století. Starý kostel Igreja de Santa Ana se nachází na spíše okraji města, pochází z roku 1760 a je jedním z nejstarších na ostrově. Turisté se ve Furnasu chodí dívat také na dům obrácený vzhůru nohama (Casa Invertida). Také jsme šli, ale není to nic zvláštního.
Druhou takovou geotermální lokalitou v kaldeře je Caldeiras das Furnas na břehu jezera. V blízkosti je velké placené parkoviště. Mezi kouřícími fumarolami a bublajícími jezírky je možné chodit po dřevěném chodníku se zábradlím. V této lokalitě je část vyhrazena pro přípravu tradičního jídla cozido.
Cozido je pokrm připravovaný v hrnci zakopaném v horké půdě mezi geotermálními prameny a fumarolami. Do společné nádoby se vloží maso, klobásy a zelenina (velkou část tvoří hlávka zelí) a nádoba se spustí do otvoru v zemi a přehrne zeminou. Po cca 5 - 6 hodinách se nádoba pomocí lana vytáhne ven. Hotové dušené jídlo se pak rozváží do restaurací. Oběd, většinou nedělní, si zde však nechávají připravit i místní. Způsob přípravy tohoto jídla je na São Miguel tradiční a vychází z historie ostrova. Hrnce v zemi jsme pak viděli také v jiné lokalitě – Termas das Caldeiras da Ribeira Grande na úpatí sopky Fogo nad městem Ribeira Grande.
Nad lokalitou s caldeiras se nachází Grená park, do kterého se platí na zdejší poměry vyšší vstupné 10 Euro na osobu. Park je nově zřízen, byl otevřen v roce 2020. Otvírací doba je zhruba od 9 do 17,30 hod. V parku vede udržovaná turistická trasa k vodopádu Salto da Inglesa, který je vidět od jezera. V létě vodopád nemusí mít vodu.
Ve Furnas jsou tři možnosti koupání v termální vodě. Volný přístup je do lokality Poça da Tia Silvina – malý bazének s horkou vodou vedle řeky, známý jako „bazén pro namočení nohou“, voda může být příliš horká, až 40 °C. Dalším místem je Poça da Dona Beija, malý park s šesti bazény, které mají různé teploty vody. Pobyt v parku je omezen na 1,5 hod. a lístky je možné si zarezervovat, bývá tady fronta. Vstupné je 8 Euro, a další poplatky jsou za skříňky, půjčení ručníků apod. Výhodou tohoto místa je, že bývá otevřeno i v noci.
V botanické zahradě Pargue Terra Nostra se nachází velký termální bazén Tanque de Água Termal Terra Nostra. Do botanické zahrady se platí vstupné 8 Eur na osobu a termální bazén je v ceně této vstupenky. Otevřeno je každý den od 10,30 do 17 hod. Bazén je opravdu obrovský, takže žádné fronty, žádný nával, užili jsme si příjemně termální vody o teplotě 35–40 °C do sytosti. Teplota vzduchu nebyla nijak vysoká a sem tam i sprchlo, ale v teplé vodě, ze které trčí jen hlava, to vůbec nevadilo. Hned vedle bazénu jsou sprchy a WC. Vylézt z teplé vody na studený vzduch už mi tak dobře nešlo. Voda v bazénu má sytě žlutou barvu, takže je třeba počítat s tím, že světlé části plavek budou navždy zažloutlé.
Botanická zahrada Terra Nostra – je nádherná botanická zahrada s rozsáhlými sbírkami různých druhů rostlin, která byla založena před více než 200 lety. Pravděpodobně je to jedna z nejkrásnějších zahrad Evropy s více než 2 000 různými druhy stromů a rostlin z celého světa. Můžete se hodiny procházet po stezkách mezi hájky, jezírky, potůčky a různými zákoutími zahrady a pod nádhernými staletými stromy.
Do parku se vstupuje stromořadím ginkgo bilob a hned přijdete ke zvýše zmíněnému termálnímu bazénu. Nad bazénem stojí krásná vila. V roce 1775 zde americký konzul Thomas Hickling postavil dřevěný dům a před ním vybudoval termální bazén a okolo vysázel stromy. V roce 1848 nemovitost koupil vikomt da Praia, který na místě dřevěného domku nechal postavit dnešní zděnou vilu. Koncem 19. století pozval jeho syn, markýz da Praia, britského zahradníka Miltona, který provedl úpravy zahrady. Byly vybudovány další vodní prvky – jezírka a meandrující kanál, jeskyně a cesta lemovaná australskými palmami vedoucí k památníku vikomta da Praia. Bylo dovezeno mnoho nových druhů ze Severní Ameriky, Austrálie, Nového Zélandu, Číny a jižní Afriky.
V 30-tých letech 20. století zakoupila park společnost Terra Nostra, jejíž zástupce pozval skotského zahradníka Johna McInroye, aby dohlížel na obnovu parku. Plocha parku byla rozšířena na současnou velikost 12,5 ha. Dům nad termálním bazénem byl zrekonstruován a termální bazén rozšířen. Další renovace parku pak proběhla v 90-tých letech 20. století a v těchto letech byla také uvnitř botanické zahrady založena zahrada azorských edemitů.
Jezero Lagoa das Furnas vyplňuje svými tmavě zelenými vodami část kaldery. Větší část jezera se dá obejít po nenáročné stezce, na zbytku břehu je poměrně frekventovaná silnice. U jižního břehu jezera se nachází novogotický kostel Capela de Nossa Senhora das Vitórias z roku 1886. Kostel je postaven z tmavého sopečného čediče a v ponurém počasí vypadá až strašidelně. Po cestě kolem kostela přijdete k budově Monitorovacího a výzkumného centra Furnas. Vjezd na cestu kolem jezera je zakázán a parkuje se na placeném parkovišti u hlavní silnice.
VÝCHODNÍ POBŘEŽÍ ostrova je krásné a strmé. Jen to počasí, kdyby nás tak netrápilo. Pěšky se nikam nedá jít, leje jako z konve. Přijedeme do střediska oblasti městečka Nordeste a vběhneme do prvního bufetu na náměstí, který uvidíme. Kupodivu zrovna tady se nečekaně dobře a levně najíme z poledního menu. Když v přívalech vody na chvíli vysvitne slunce, vyběhneme na náměstí fotit. Městečko působí velmi mile a všude je instalována květinová výzdoba.
Kostel Igreja Matriz de São Jorge, postavený v 15. století a později obnovený v 18. století, má zajímavou fasádu. Ke kostelu přiléhá malé etnografické muzeum se sbírkou tradičních oděvů a keramiky. Krásný sedmiobloukový most, po kterém se do města přijíždí, byl postaven v roce 1883.
Kousek za městem se na útesu nad oceánem nachází maják Farol da Ponta do Arnel a vyhlídka na něj z Miradouro da Vista dos Barcos je opravdu působivá, dokonce nám na maják chvíli posvítí i slunce, přestože kolem jsou jen šedé mraky. Maják Ponta do Armel je nejstarším majákem na Azorských ostrovech, byl postaven v roce 1876. K majáku vede velmi strmá a úzká silnička a nedoporučuje se tam sjíždět se slabými auty, která by pak mohla mít problém vyjet nahoru. A stejně tam dole nejsou žádná parkovací místa. Na východním pobřeží jsou pak i další vyhlídky, ale my jen pomalu jedeme v tom lijáku a nevidíme nic.
V okrese Nordeste se nachází nejvyšší bod ostrova São Miguel – Pico de Vara (1 103 m n.m). Na ten jsme se původně také chystali, ale v tomto počasí to nemělo cenu. Podle fotografií si však myslím, že se nejedná o až tak atraktivní vrchol.
JIŽNÍ POBŘEŽÍ – na jižním pobřeží je několik pláží vhodných ke koupání. Neustále píši o špatném počasí, ale bohužel to ovlivnilo celý náš pobyt na São Miguel a v podstatě jsme vymýšleli co dělat, když nemůžeme na turistiku, ani se moc koupat v oceánu, tedy alespoň já jsem se do studené vody a velkých vln za cca 16 °C teploty vzduchu nehrnula.
Povoação je městečko na jižním pobřeží, toto místo bylo osídleno jako první na ostrově São Miguel, zde se vylodili první osadníci (z ostrovů byla osídlena první Santa Maria). Povoação má také pěknou pláž s černým pískem a hned vedle je městské koupaliště s mořskou vodou. Kousek dál po pobřeží je rybářská vesnice Ribeira Quente s pláží Praia do Fogo s černým pískem. Voda v těchto místech by měla být teplejší, protože pod hladinou jsou podvodní fumaroly.
Kostel Ermida de Nossa Senhora da Paz – poutní kaple je pěkně situována na kopci s výhledem, ke kapli vede působivě vybudované schodiště. Místo se nachází u jižního pobřeží nad městečkem Vila Franca do Campo. K parkovišti pod kaplí vede úzká asfaltová silnička. Vila Franca do Campo je nejstarší obcí na ostrově São Miguel a jeho někdejším hlavním městem (do roku 1522). V okolí jsou banánovníkové plantáže. V moři v blízkosti městečka je vidět malý ostrůvek Ilhéu de Vila Franca, přezdívaný kvůli svému tvaru Prsten princezny. Je to ponořená prastará sopka, jejíž kráter je zatopený mořskou vodou.
Caloura Bar Esplanada – výborná rybí restaurace na jižním pobřeží. Na tabuli jsou vypsány ryby, které ten den mají, a ano, hledala jsem jejich obrázky na internetu, abych věděla, co objednat. Rezervaci jsme neměli, protože jsme jen projížděli kolem, ale po chvíli čekání u vstupu nás usadili. V nejvyšší sezóně to bez rezervace pravděpodobně nepůjde. Ryby vynikající a všem doporučuji. U restaurace je na konci mola vybudovaný bazén dotovaný okolní mořskou vodou. Asi fajn koupání, když nejsou vlny, ale kdy tady nejsou? Seděli jsme na venkovní terase chráněné pergolou, chvílemi lilo jako z konce a u krajních stolů pod deštníky se vůbec sedět nedalo. Oceán byl rozbouřený a kdybyste v tom bazénku seděli, tak vás to určitě odnese na blízké skály.
Text: Alexandra Prejdová
Fotografie: Jan Prejda
Navazující články z Azorských ostrovů:
Azorské ostrovy (1): Seznámení s Azory
Azorské ostrovy (2): Ostrov Pico, výstup na nejvyšší horu Portugalska
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Arrifes
Půjčovna autPříspěvky z okolí Azorské ostrovy (3): Ostrov São Miguel
