Azorské ostrovy (2): Ostrov Pico, výstup na nejvyšší horu Portugalska

Azorské ostrovy (2): Ostrov Pico, výstup na nejvyšší horu Portugalska (09/2022)

Ostrov Pico (portugalsky: Ilha do Pico) je rozlohou druhým největším ostrovem azorského souostroví. Nachází se ve střední skupině azorských ostrovů, kde společně s ostrovy Faial a São Jorge tvoří tzv. Triângulo, tj. Trojúhelník (Triangl). Ostrov je cca 46 km dlouhý ve směru východ – západ a nejširší místo ve směru sever – jih měří zhruba 15 km. Na ostrově trvale žije 13 643 obyvatel (sčítání lidu v roce 2020). Ostrov nemá mezinárodní letiště a dostanete se sem pouze vnitrostátní linkou z jakéhokoliv ostrova Azorského souostroví nebo lodí v rámci Trianglu. Některé zdroje uvádí také občasný přímý let se společností SATA z Lisabonu.

Hlavním sídlem ostrova je městečko Madalena. Dominantou ostrova a jeho největším turistickým lákadlem je sopka Montanha do Pico (nebo také Ponta do Pico, nebo také jen Pico), s nadmořskou výškou 2 351 m, která dala tomuto ostrovu jméno. Nádherný stratovulkán, tvořící jakési těžiště ostrova, je nejvyšším vrcholem souostroví a zároveň celého Portugalska. Věhlas ostrova zajišťují také známé vinice, vinařská kulturní krajina na západní straně ostrova byla zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

Mladá sopečná krajina, poslední erupce na Picu proběhla v roce 1718, má šedočernou barvu a z tohoto sopečného kamene jsou postaveny i místní příbytky. Aby nepůsobily tak ponurým dojmem, jsou zčásti natřeny bílou barvou a mají barevné, většinou červené nebo modré dveře a okenice. Z lávového kamene jsou postaveny i zídky, ohraničující vinice a políčka. Na úbočí sopky jsou zřetelně pozorovatelné lávové proudy. Láva ztuhlá dotykem s chladnou mořskou vodou vytváří také na pobřeží zajímavé útvary.

Zeleně je na ostrově méně a také tu nejsou takové lány vysazených hortenzií, jako na jiných ostrovech. Zeleň tvoří v převážné většině pastviny. Na náhorní plošině v centrální části ostrova se nachází poměrně hodně malých sopečných kráterů, což je nejlépe vidět z letadla. Tyto malé kaldery slouží převážně jako ohrady nebo napáječky pro dobytek.

Na ostrov jsme přiletěli 3.9.2022 malým vrtulovým letadlem z ostrova São Miguel prvním ranním letem. Lety jsou provozovány pouze ve dne od 7 hod. ráno. Let trval cca 50 minut. Bylo krásné počasí a pilot obletěl sopku tak, že jsme zřetelně viděli její vrcholovou část s malým Piquinho („Pikýňo“), což je malý sopečný kužel, který se vytvořil ve vrcholové partii sopky Pico až při poslední erupci. Společně s výhledem na malé krátery v centrální části ostrova to byl jeden z největších zážitků z Azor. Proto, pokud je to možné, sedněte si v letadle při přeletu ze São Miguel na Pico na pravou stranu (myšleno vpravo když jste čelem k pilotní kabině).

Přímo na letišti jsme měli zamluvené malé auto, ale čekali jsme tady přes hodinu, než paní z půjčovny přišla do práce. Hned u auta jsme se převlékli do letních věcí, protože už od rána tu bylo pěkné horko, a vyrazili jsme na první obhlídku terénu s tím, že do ubytování na severním pobřeží ostrova dorazíme až k večeru. Objeli jsme kus ostrova včetně slavných vinic, jižního pobřeží a centrální náhorní plošiny. Druhý den jsme měli vyhrazen celý den pro výstup na sopku, a třetí den jsme autem dorazili zbytek ostrova. Čtvrtý den ráno (6.9.2022) jsme na letišti vrátili auto a odletěli na São Miguel. Pokud ale plánujete lodní výlet za velrybami, potřebujete na Picu ještě minimálně jeden den navíc.

Ubytováni jsme byli u „Černé kočky“ v apartmánu Casa do Gato Preto u Santo Amaro na severním pobřeží. Majitelka bydlí v domě, je to pohodářka mluvící anglicky a chovatelka koček (jsou zavřené za pletivem – nesmí ven, kočka je predátor, který do přírody, zvláště té ostrovní, nepatří). V apartmánu bylo vše potřebné a vstup byl samostatný po venkovním schodišti. V blízkosti (cca 240 m po silnici od apartmánu) je možnost koupání v oceánu, přístup do vody je z mola po žebříku. Parkovat auto můžete u silnice naproti domu.

V noci byly slyšet výrazné hlasové projevy buřňáků šedých – mořských ptáků hnízdících na ostrově v období únor - říjen, na Azorech nazývaných Cagarro. Větrali jsme okny, ve kterých byla instalována síťka, a tento pták nás hned první noc vzbudil a možná až vyděsil. Nevěděli jsme, čemu tento pronikavý zvuk přiřadit. Nicméně následně nám bylo vysvětleno, že buřňáky si na Azorech velmi považují a snaží se jim zachovat možnosti hnízdění. A s jedním exemplářem jsme se i brzy ráno setkali, když jsme vyjížděli od ubytování. Viděli jsme, jak se řítí od moře směrem k pevnině a s velkým křikem přeletěl těsně nad čelním sklem našeho auta.

CACHORRO – je malá rybářská a vinařská vesnice s typickými domky na severním pobřeží Pica, hned vedle letiště. U vesnice jsou zajímavé útvary ze ztuhlé lávy, která se vylila ze sopky do oceánu. Mezi skalami jsou vybetonovány chodníčky a vyhlídky jsou opatřeny zábradlím. Mezi skalními útvary se nachází i „psí hlava“, která dala vesnici jméno. Psí uši měla hlava přilepené uměle a asi už upadly, neb jsme si takové skály na místě nevšimli (o její existenci jsme při návštěvě místa nevěděli). K vidění je pěkný lávový oblouk, temné čedičové stěny spadající do moře a další bizardní útvary vytvořené lávou, která se vylila z Pica během erupce v roce 1718. V místě se nalézá také historická rampa vytesaná do skály pro snadnější dopravu sudů s vínem na lodě.

MADALENA – je hlavní město ostrova Pico. Městečko s pěkným kostelem leží na západním pobřeží naproti ostrova Faial. Kostel Igreja de Santa Maria Madalena má dvě frontální věže spojené ozdobným hřebenem s hodinami. Rok založení kostela není znám, první písemná zmínka o stavbě je z roku 1871. V interiéru jsou k vidění historické malované kachlové panely a historické obrazy. Slavnosti s procesím se zde konají každoročně 22. července.

Na náměstíčku jsme něco snědli v bufetu, ale byl to čistý fast food, normální restauraci jsme tu nenašli. Hned za městem je bazén ke koupání a z pobřeží za koupalištěm je pěkný výhled na Hortu, hlavní město blízkého ostrova Faial. V průlivu mezi ostrovy trčí z moře dva skalní útvary. Na jih od Madaleny začíná slavná vinařská oblast zapsaná jako kulturní památka na seznamu světového dědictví UNESCO.

VINAŘSKÁ KULTURNÍ KRAJINA na ostrově Pico (portugalsky: Paisagem da Cultura da Vinha da Ilha do Pico, anglicky: Landscape of the Pico Island Vineyard Culture) se nachází na západním pobřeží ostrova Pico v katastru obce Crição Velha. Pro lokalitu je typická síť rovnoběžných zídek vzdálených od sebe 2-3 m, postavených nasucho z nepravidelných zvětralých čedičových kamenů a tvořících jakési ohrádky nazývané currais/curraletas, ve kterých rostou hlavy vinné révy. Tyto zídky vznikaly od 15. století s příchodem prvních osadníků. Od ohrady k ohradě se postupuje úzkými průchody, ústími vpravo i vlevo tak, aby se zabránilo volné cirkulaci větru mezi zídkami. Vinná réva zasazená uvnitř ohrádek je tak chráněna před větry a vodou nasycenou solí z moře. Navíc se tmavé kameny během dne zahřívají a pohlcují vlhkost a v noci tak udržují vhodné mikroklima.

Vzhled krajiny utvářely generace drobných vinařů, kteří v nehostinném kamenitém prostředí dokázali vytvořit podmínky pro pěstování vinné révy. A jelikož toto místo leželo poblíž už tehdy významného přístavu Horta na vedlejším ostrově Faial, bylo víno z Pica (Verdelho do Pico) od 17. století distribuováno do světa mezinárodní lodní dopravou. V druhé polovině 19. století, kdy vinnou révu na ostrově napadlo padlí a révokaz, bylo vinařství na Picu téměř zničeno. Pokles výnosů vinařů vedl k zavádění pěstování méně kvalitních odrůd, kterými byly nahrazeny původní odrůdy vinné révy, a zintenzivnila se výroba brandy. Pěstování vinné révy zčásti nahradila také výsadba fíkovníků a broskvoní pro výrobu pálenky. V roce 1949 bylo založeno Pico Island Wine Cooperative a vinice se začaly postupně obnovovat a pěstování vína se začalo zotavovat.

V roce 2004 zařadilo UNESCO viniční krajinu na Picu mezi kulturní dědictví lidstva. Neobyčejně krásná člověkem uměle vytvořená krajina této lokality, která se vyvíjela více než 500 let, je nejlepším dochovaným autentickým územím kdysi rozšířené praxe vinařství na Picu.

Zhruba uprostřed chráněného území se nachází větrný mlýn Moínho dos Frades z počátku 20. století a obnovený v roce 2004, jehož ochoz je volně přístupný a ze kterého je krásný, až ikonický výhled na tuto síť čedičových ohrádek, a také na sopku Pico a k ostrovu Faial. Uvnitř mlýna seděla paní, která háčkovala suvenýry a prodávala hrozny a víno. Po prašné cestě kolem mlýna se dá projet autem, ale lepší je zaparkovat na odbočce u pobřeží nebo zhruba v polovině cesty mezi pobřeží a mlýnem (malé parkoviště pro 3 auta) a projít si to pěšky.

LAJES DO PICO – ostrov Pico má silnou velrybářskou minulost, která je nejvíce patrná v městečkách São Roque na severním pobřeží a Lajes do Pico na jižním pobřeží ostrova. V Lajes do Pico se nachází Velrybářské muzeum (Museu dos Baleeiros), jediné v Portugalsku. Lov velryb byl na Azorech důležitou ekonomickou činností zejména mezi lety 1896 až 1949, kdy bylo ve vodách okolo Pica uloveno asi 12 000 velryb! Tato činnost byla pro ochranu a zachování těchto krásných kytovců v oceánu naštěstí již zakázána, i když poměrně pozdě. V roce 1987 byla na ostrově Pico ulovena poslední velryba.

Na nábřeží Lajes nabízí místní agentury výlet na oceán za pozorováním velryb a delfínů. Turistika nahradila příjmy z lovu těchto nádherných zvířat. Průvodci stáli venku a ve starých tlustých knihách ukazovali turistům kreslené obrázky druhů kytovců žijících v místním oceánu, výklad byl v portugalštině nebo angličtině. Lajes do Pico je údajně pro pozorování mořských živočichů jedním z nejlepších výchozích míst na Azorech. Ze silnice směrem dál na východ je pěkný výhled na městečko i na kus pobřeží a oceán.

MAJÁK FAROL DA PONTA DA ILHA, nebo také Farol da Manhenha, je maják na mysu Ponta da Ilha na nejvýchodnějším cípu ostrova u obce Calheta de Nesquim. Maják byl uveden do provozu v roce 1946. Na 19 m vysokou čtvercovou věž navazuje jednopatrová budova z bílých cihel s půdorysem ve tvaru písmene U, která slouží jako obydlí strážce majáku a jeho rodiny. Kovová kopule věže je natřena červenou barvou. V roce 1958 bylo osvětlení majáku elektrifikováno a v roce 1993 byl maják připojen k veřejné elektrické síti. V krásném počasí, které jsme měli v tento den my, maják působí na fotkách jako kýč. Bohužel restaurace Ponta da Ilha v blízké vesničce, kterou jsme si našli na mapě, byla ten den pouze pro uzavřenou společnost, a tak jsme zůstali při naší svačince z obchodu.

NÁHORNÍ PLOŠINA ACHADA (Planalto da Achada) v centrální části ostrova Pico je chráněnou ptačí oblastí v systému ochrany biodiverzity NATURA (Zona Central do Pico). Ve směru západ – východ jsou zde roztroušeny zbytky kráterů malých sopek, většinou naplněných vodou, které se táhnou od východu ostrova až po kužel sopky Pico, a nejvíce vyniknou ze vzduchu. Dobrou představu si ale uděláte i při pohledu na leteckou mapu.

Přes náhorní plošinu vede asfaltová silnice, kolem které se rozprostírají pastviny se skotem. Do kráterů sopek samozřejmě vidět není, jen se kolem kuželů projíždí, jen do některých lze rozpadlou částí stěny nahlédnout, ale většinou jsou zahrazeny pro krávy. Výhledově asi nejpěknější místo v blízkosti silnice je u kamenného označníku s nápisem: Lago do Peixinho, tj. výhled na toto jezero a okolí, a dále vyhlídka od silnice nad jezerem Lagoa do Caiado.

SÃO ROQUE DO PICO – městečko na severním pobřeží ostrova Pico, bývalé velrybářské centrum ostrova. Dnes je ze staré továrny na zpracování velryb muzeum Museu da Industria Baleeira, tj. muzeum velrybářského průmyslu. V továrně se z velryb vyráběly vitamíny, oleje, mouka a hnojivo, a jsou zde vystaveny také staré stroje, kotle, pece a nástroje. Před muzeem stojí socha velrybáře. Vedle muzea se nachází restaurace Clube Naval, ve které se podává polední menu v bufetovém stylu. Na mysu Ponta Rasa se nachází větrný mlýn Moinho da Avenida do Mar s červenou střechou, od kterého je pěkný výhled na město.

PONTA DO MISTERIO – na poloostrově na severním pobřeží ostrova Pico při erupci z let 1562 – 1564 vznikla lávová delta, tzv. fajã, tvořená čedičovými lávovými proudy. Velkou část fajã zabírají staré opuštěné vinice, které založili františkánští mniši ze São Roque do Pico, a nad nimi se nachází lesní rezervace Recreio da Praínha s vyhlídkou, která poskytuje výhled na tuto lávovou deltu.

MONTANHA DO PICO (nebo také Ponta do Pico nebo jen Pico) je centrální sopka na ostrově Pico. S nadmořskou výškou 2 351 m je nejvyšší horou Azorských ostrovů a celého Portugalska. Kuželovitý typ sopky (stratovulkán) je tvořen velkým množstvím lávy, má příkré svahy a ze zasypané kaldery vystupuje malý vrcholový lávový kužel zvaný Malé Pico = Piquinho (Pikýňo).

Sopka Pico a její okolí je vyhlášenou chráněnou přírodní rezervací. Je to jedna z mála lokalit na Azorech, kde najdeme původní vegetaci. Od nadmořské výšky 1 200 - 1 400 m n.m. se objevuje typ křovinatého lesa, kde převládá cesmína (Ilex perado var. Azorica), jalovec krátkolistý (Juniperus oxycedrus var. Brevifolia), vřesovec, brusnice (Vaccinium cylindraceum) – azorský endemit a další dřeviny kdysi typické pro prehistorické lesy laurisilvy. Díky vyšší nadmořské výšce se na sopce vytvořila také alpská a subalpínská stanoviště, která jsou vystavena určitým povětrnostním podmínkám a v zimě také pokrývce sněhu. Na těchto stanovištích se vyskytuje několik druhů flóry, které se těmto okolnostem přizpůsobily. V částech nad 1 800 metrů jsou nejrozšířenějšími druhy rostlin mateřídouška (Thymus caespititius), vřes (Caluna vulgaris) a dabécie (Daboecia azorica) a ve výšce kolem 2 200 metrů se objevuje silenka (Silene uniflora, subsp. cratericola), endemit vyskytující se pouze v této rezervaci na Picu.

VÝSTUP NA MONTANHA DO PICO

Na západní straně sopky v 1 230 metrech nad mořem začíná pěší výstup na vrchol Montanha do Pico. V těchto místech bylo vybudováno velké parkoviště a prosklená vstupní budova infocentra (Casa da Montanha), přes jejíž recepci musíte projít, zaregistrovat se a pak teprve můžete pokračovat k výstupu. V budově jsou k dispozici informace o přírodní rezervaci, promítá se zde naučný film, je tady WC a možnost pronájmu skříňky na věci.

Přístup na sopku podléhá určité byrokracii. Poplatek za vstup do přírodní rezervace je v pořádku, ale další procedury kolem toho mi už přišly trochu moc. Tak třeba kontrolovali, jestli máme boty vhodné do hor, kolik máme s sebou vody (minimum je 1,5 l na osobu) a museli jsme vyplňovat formulář s všemožnými údaji včetně čísla pasu. Dále musíte pracovníky recepce informovat o cíli vaší cesty, tj. jestli jen krátkou procházkou k prvnímu bočnímu kráteru nebo až do hlavního kráteru sopky, anebo až na vrchol Pikýňa. Od této informace se odvíjí také výše poplatku.

Poté absolvujete krátkou ústní instruktáž v portugalštině nebo angličtině, ale tím, jak obsluha pořád říká to samé mnohokrát denně, bylo to dost rychle a nesrozumitelně, takže jsme to v podstatě jen odkývali. Nakonec každému přidělí krabičku s GPS, která zaznamenává, kde se pohybujete, a obsluha recepce vidí váš pohyb na obrazovce. Je zakázáno opouštět značenou trasu, GPS se nesmí vypínat, poškodit atd. a při odchodu se pak zase odevzdají v recepci. Na odchodnou vám vystaví papír (diplom), že jste byli vrcholu Pica nebo Pikýňa.

Pomocí GPS si můžete také přivolat pomoc, pokud byste byli v nesnázích. Záchrana neprobíhá vrtulníkem, ale musí k vám vystoupat skupina dobrovolných hasičů, kteří vás pomocí zmíněné GPS lokalizují. Pokud porušíte pravidla a pomoc potřebujete vlastním zaviněním, asi to nebude nic levného.

Otevírací doba: sezóna od května do září: 24 hodin, duben: pouze pátek, sobota, neděle, říjen: pondělí až čtvrtek 8 – 20 hod., pátek 8 - půlnoc, sobota, neděle – 24 hod, listopad až březen: pondělí až neděle 8 – 18 hod. Některé svátky je zavřeno. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, asi bude nejlepší podívat se před plánovaným výstupem přímo na webové stránky infocentra pro aktuální informace.

Vstup je placený – k prvnímu bočnímu sopouchu (Furna Abrigo) 5 Euro, výstup do vrcholového kráteru 15 Euro, výstup až na vrchol Pikýňa 25 Euro na osobu. Ve vrcholovém kráteru je povolen jeden nocleh ve vlastním stanu za poplatek dalších 10 Euro. Rezidenti Azorských ostrovů poplatky neplatí. Nezletilí mladší 16 let musí být doprovázeny rodiči nebo jinou zletilou osobou, pokud tato osoba předloží zmocnění rodičů dítěte. Poškození nebo nevrácení sledovacího zařízení (GPS) stojí 300 Euro. Někteří si pro výstup na sopku najímají placeného průvodce, ale upřímně řečeno nevím, k čemu by byl dobrý.

Počet návštěvníků je omezen na 320 osob denně. Je proto lepší udělat si rezervaci výstupu na webových stránkách infocentra, anebo přijet hned ráno tak, jak jsme to udělali my. Kdo chce v kráteru přenocovat, je k výstupu vpuštěn až po 14 (16) hodině – podle sezóny. Přenocování je regulováno na max. 32 osob denně a je nutná rezervace předem. Trasa na vrchol je jedním směrem dlouhá pouhých 3,5 km, ale s převýšením 1 086 m, tj. jedná se o velmi strmý výstup/sestup po nepříliš pohodlných sopečných horninách. Výstup i sestup trvají proto přibližně stejně, cca 4 hodiny nahoru a 4 hodiny dolů.

Trasa je v terénu vyznačena 47 dřevěnými sloupky, cca 1 m vysokými s červenými a žlutými pruhy. U značky č. 35 se cesta rozdvojuje, aby se po chvíli zase spojila – je jedno, kterou stezkou půjdete, obě jsou vyšlapané stejně. Poslední sloupek se nachází uvnitř vrcholového kráteru a označuje začátek závěrečného úseku – výstupu na Pikýňo. V ideálním počasí, které panovalo při našem výstupu, není problém držet trasu, protože většinou vidíte někde před sebou další sloupek. Horší to bude za mlhavého počasí nebo nízké oblačnosti. V takovém případě se pokuste držet vyšlapané stezky. Pokud dlouho nenarazíte na dřevěnou značku, asi je dobré se zkusit vrátit k poslednímu označníku, kolem kterého jste prošli. Sestup se doporučuje zahájit nejméně 4 hodiny před setměním, protože scházet dolů za tmy v tomto terénu by asi nebyl dobrý nápad. Na samotném vrcholu Pikýňa byste neměli strávit více jak 20 minut, ale jestli i toto kontrolují, nevím.

Ranní výstup je naštěstí ve stínu samotné sopky, což je obrovská výhoda v horkých slunných dnech. Když jsme cestou dolů potkávali turisty, kteří šli nahoru až odpoledne, protože měli povolení k přenocování v kráteru, plahočili se do kopce na přímém slunci. I když teplota se stoupající nadmořskou výškou klesá, na slunci je na té škváře opravdu hrozně a nikde žádný stín. Pamatujte na to s vhodnou pokrývkou hlavy, příp. opalovacím krémem.

Pomalu stoupáme na vrchol. Nejprve v zeleni nízkého porostu, později už jen na lávě s nízkými skalničkami. Přiznám se, že výstupy na sopky nemám ráda, ten terén je fakt náročný a už se dopředu netěším na sestup. Nahoru to docela jde, ztuhlá láva se střídá s nadrobenými kousky škváry. Po lávě se jde dobře, ale ta škvára jede pod nohama. Upadnutí na takový povrch bývá bolestivé a s odřeninami, protože úlomky sopečných hornin jsou ostrohranné. Naštěstí mám s sebou turistické hole, ty jsem na Azory vezla složené v kufru v podpalubí letadla. Tady se fakt hodí.

Příkrá stezka se mírně stáčí do vrstevnicové úrovně a konečně jsme na hraně vrcholové kaldery. Je nádherné počasí, nefouká a drobné bílé obláčky putují pod námi kolem sopky. Uchvacující výhledy se otvírají s každým zdolaným metrem, zbývá poslední úsek na vrchol Pikýňa. Ten je nejprudší a chvílemi spíše lezu přidržující se ostré skály rukama.

Jsme na vrcholu. Jeden nadšený starší turista nám hned ukazuje, co vidíme. Z vrcholu je nádherný rozhled na širý oceán, přes mráčky na pevninu ostrova Pico, a na další nejbližší ostrovy – Faial, São Jorge, Terceiru a v dálce Graciosu. Pohled je uchvacující, téměř letecký. Nejvíce oblačnosti se drží nad centrální náhorní plošinou ostrova Pico, takže úplně nevidíme malé sopečné krátery táhnoucí se po celé její délce ve směru východ - západ. Ale díky i za takový výhled.

Jen bych na vrcholu nejvyšší hory Portugalska očekávala nějaký důstojný označník, ale bohužel je tu jen zbytek nějakého betonu. Na vrcholu je cítit síra z odfukujících fumarol. Sopka je stále živá a tyto závany „z pekla“ to dokazují. Kocháme se a poté opatrně slézáme z Pikýňa a na okraji kaldery s výhledem na jihovýchod se usadíme a svačíme. Po malém občerstvení začínáme sestup. Jednou se mi podaří tak napůl spadnout, když mi popojede noha na rozdrolené škváře, ale nic se naštěstí nestane. Na sestup jsem byla mentálně připravená, ale jsem upřímně ráda, že už to mám za sebou, a dole vcházím do skleněné náruče infocentra.

Za tu námahu to ale rozhodně stálo a jsme nadšení, že jsme stáli na vrcholu Pica. Vůbec celý ostrov Pico je velmi zajímavý a hodnotím jej opravdu vysoko. Jen upozorňuji sváteční turisty, kteří nemají fyzickou kondici, že výstup na sopku není srovnatelný s turistikou v našich horách. Nepřeceňujte svoje síly a užijte si ostrov po svém.

Mapa navštívených míst na ostrově Pico: Ostrov Pico - mapa navštívených míst

Text: Alexandra Prejdová
Fotografie: Jan Prejda

Navazující články z Azorských ostrovů:
Azorské ostrovy (1): Seznámení s Azory
Azorské ostrovy (3): Ostrov São Miguel