Žlebský vodopád - Staré .Město p.Sněžníkem - Branná

    V naprosté tmě v 5 hod ráno expresem do Olomouce. Dalším rychlíkem do Zábřehu a zde nás čeká výluka: dál se pokračuje třemi autobusy přes Olšany - známé papírny - až do Rudy n.Moravou, kde přestup na vlak do Hanušovic a tu doslova "přelet" do lokálky na Staré Město pod Sněžníkem.
Sotva vlak zarachotí na mostě přes Moravu, je tu první zastávka a my vystupujem.

Napřed kousek po dosti rušné silnici směrem na Králíky, pak odbočka vpravo na silničku.

Zatáčka kolem skály a cesta stoupá nádherným kaňonem v temném lese s mnoha skálami a je tady až neskutečné ticho (a takéj zima jak sviňa!).
Zanedlouho stojíme před zatáčkou s velkým skalním útesem a Žlebským vodopádem. Má výšku přes 6 metrů a na to, že je celkově dost sucho, tak tu cosi ze skály i teče! Na jaře na něj ale musí být božský pohled. I tak ale rozhodně stojí za vidění - je to další překrásný kout ještě uchované přírody u nás a my doufáme, že to tak i dlouho zůstane...


Vracíme se po silnici z kopce dolů a najednou se ze zatáčky vynoří karavana důchodců, lesní ticho je narušeno klapotem turistických holí a čakánků a tři dědové klidně močí na kraji u cesty a vůbec je nevzrušuje, že kolem nich prochází nějací lidi!

A to už jsme  opět na té vlakové zastávce a přijíždí vlak z protisměru. Strojvůdce se nás ptá, zda s nimi nechceme na půl hodiny do Hanušovic a já říkám, že neee a pak se blbec tluču do hlavy, protože za tu půlhodinku bychom mohli v nádražním bufetu vypít každý šálek horké kávy. No, ale už se stalo a tak máme alespoň čas na svačinu.

 
Konečně se vrací náš vláček a my s ním pokračujeme přes tři zastávky na znamení - a on je to ten vlak z písničky od skupiny Olympic: "Vlak, co nikde nestaví" - a napřed projíždíme kaňony s dalšími nádhernými skalními útesy a pak lesy až do Starého Města a spíš než ve vlaku si připadáme jako bychom jeli lesní tramvají!


Vystupujeme na konečné a jdeme zezadu pomalu městem na náměstí, kde stojí moc hezká radnice, připomínající éru sudetských Němců. Silnice tu vede přes rynek napříč a zrovna po ní projíždí kolona autoveteránů a motorek.
Do jedné otevřené hospody si zajdeme na kafé a kofolu, ale nevládne tu zrovna příjemná atmosféra: personál obsluhuje už dost podnapilé štamgasty - a to je teprve rané dopoledne... a tak dopít a honem pryč!

Stoupáme výpadovou ulicí na horní konec města a pak se plazíme nahoru na kopec k Branné. Chvílemi značka křižuje silnici a při každém otočení se zpět máme hezčí a hezčí výhled na Sněžníček!

Konečně nahoře na kopci.

Rozprostírá se tu mezi Hrubým Jeseníkem a masívem Králického Sněžníku docela rozsáhlá náhorní planina s několika vesničkami, my ale nevidíme ani jednu z nich. Za to máme překvapivý kruhový výhled jak na Jeseníky, tak na Sněžník a desítky balíků slámy rozhozených na lukách před námi. O kousek dál stojí pěkná kaplička a před ní lavičky, ale už nemáme tolik času a tak ještě posledních pár fotek na zvěčnění té krásy kolem nás a hurá z kopce do Branné.

 
Na okraji městečka nás překvapí vápencový lom se zarovnaným dnem a se zeleným pažitem. Lom má výšku asi 20 m a jeho bělostné stěny jsou orámovány stromy s listím, hýřícími všemi barvami podzimu.

Dole u křižovatky - už v obci - restaurace a my si v ní dáváme dobrého moravského vrabečka a pak ve velmi dobrém rozmaru kousek nahoru do kopce na Vikantice a je odtud opravdu vynikající rozhled na celé městečko a tak fotit a fotit!

Branná je opravdu bránou do Jeseníků a řekl bych, že trošičku připomíná valašskolašský Štramberk. Je prostě nádherná, úžasná a podmaňující a každý trochu vnímavý člověk se tu bude rád vracet...

Zpět na rozcestí a kolem kostela, hradu Kolštejna a fojtství na náměstíčko s hezkou radnicí. Pak dle mojí intuice - či spíše velkého nosu? - zkratkou mezi domky na strmě klesající chodníček do kaňonu Ostružné, cestou pěkná studánka a na nádraží. Mezi kolejemi odpočívá černý kocourek a když nás vidí přicházet, tak vstává a jde nás přivítat a nechává se hladit a fotit - a přitom kolem snad 30 turistů a těch si ani nevšimne!

Nestalo se nám to poprvé - že by kočky svým šestým smyslem vycítily, že máme taky jedno takové stvoření jménem Cherry doma?

 
V Rudě máme hodinu čas a tak si jdeme ještě obhlédnout a vyfotit skálu za nádražím, ale zblízka to není ono. Pak už cesta domů a v bytě nás vítá náš domácí mazlíček...