TURISTIKU PODPORUJÍ
58 880 turistů a cestovatelů
93 972 výletů, turistických cílů, tras a cestopisů
964 888,- odměny za články
Španělsko
Cestování a výlety
Vyberte, co Vás zajímá v oblasti Španělsko
Tipy na výlet vybrat: vše / nic
 ↓ 
Druh vybrat: vše / nic
Do přírody
Na golf
Na hory
Na kole
Se psem
Vinařská turistika
Za gastronomií
Za kulturou
Za sportem
Náročnost vybrat: vše / nic
Pro zdatnější
Romantika
Rodina s dětmi
Délka vybrat: vše / nic
Vycházka - půldenní
Celodenní výlet
Putování (více dnů)
Turistické cíle vybrat: vše / nic
 ↓ 
Doprava vybrat: vše / nic
Autobusová zastávka
ŽST
Letiště
Žel. stanice
Žlab
Města, obce, vesnice vybrat: vše / nic
Hlavní město
Městečko
Město
Městská část
Městys
Místní část
Náměstí
Osada
Přístav
Samota
Ulice
Vesnice
Ostatní vybrat: vše / nic
Bivak
Hraniční přechod
Infocentrum
Nordic walking point
Ostatní
Turistická známka
WebKamera
Zajímavost
Památky a muzea vybrat: vše / nic
Bouda
Boží muka
Chata
Chrám
Drobné památky
Dům, budova
Farma
Hrad
Hradby
Hrádek
Hradiště
Hřbitov
Hřebčín
Kaple
Kašna
Klášter
Kostel
Kříž
Lapidárium
Letohrad
Mešita
Měšťanský dům
Muzeum
Památník
Panský dvůr
Pevnost, opevnění
Pomník
Radnice
Rotunda
Rychta
Salaš, koliba
Skanzen
Socha
Statek
Synagoga
Trosky
Tvrz
Zámeček
Zámek
Zřícenina
Příroda vybrat: vše / nic
Bažina, mokřady
Hora
Hřeben
Jeskyně
Jezero
Jezírko
Kámen
Kaňon
Kopec
Krasový útvar
Louka
Minerální pramen
Ostrov
Památný strom
Park
Planina
Pláž
Pleso
Pobřeží
Pohoří
Poloostrov
Potok
Poušť
Pramen
Propast
Přírodní památka
Přírodní park
Rašeliniště
Rokle
Rybník
Řeka
Říčka
Sedlo
Skalní útvar
Slatě
Sopka
Soutěska
Studánka
Štít
Travertíny
Tůň
Údolí
Údolí, dolina
Vodní nádrž
Vodopád
Vrchol
Zahrada
Sport a rekreace vybrat: vše / nic
Vinařský cíl
Aquapark
Cyklo bar - hospůdka
Cyklo shop - servis
Golf
Koňská stezka
Koupaliště
Lázně
Ledovec
Letovisko
Potápění
Půjčovna kol
Půjčovna lodí
Rekreační oblast
Ski areál
Zábava, atrakce
Technické zajímavosti vybrat: vše / nic
Důl, štola, šachta
Elektrárna
Jez
Lanovka
Mlýn
Most
Přehrada
Rozhledna
Technická památka
Zvonice
Výletní místa a parky vybrat: vše / nic
CHKO
Chodník, naučná stezka
Národní park
Odpočinkové místo
Orientační bod
Poutní místo
Rezervace
Rozcestí
Turistická trasa
Turistické destinace
Vyhlídka
Výletní místo
ZOO a botanické zahrady vybrat: vše / nic
Arboretum
Botanická zahrada
ZOO
Trasy vybrat: vše / nic
 ↓ 
Typ vybrat: vše / nic
Autem
Balónem
Běžecká trasa
Běžky
Cyklotrasa
Golf
In line brusle
Pěší trasa
Po vodě
Ski areál
Náročnost vybrat: vše / nic
Malá náročnost
Střední náročnost
Velká náročnost
Cestopisy vybrat: vše / nic
Tipy a novinky vybrat: vše / nic
Rady a tipy vybrat: vše / nic
 ↓ 
Doprava
Jídlo a ubytování
Ostatní
Peníze a ceny
Práce a život
Zdraví a bezpečnost
Moje dovolená vybrat: vše / nic
 ↓ 
Kdy jsme jeli vybrat: vše / nic
Jaro
Léto
Podzim
Zima
Délka dovolené vybrat: vše / nic
Méně než 1 týden (do 6 dní)
1 týden (7-9 dní)
Delší než 1 týden (10-12 dní)
2 týdny a více (13 a více dní)
S kým vybrat: vše / nic
Rodina s dětmi do 5-ti let
Rodina s dětmi do 10-ti let
Rodina s dětmi 10-18 let
S partnerem
S přáteli
Typ vybrat: vše / nic
Pobyt
Aktivní dovolená
Poznávací dovolená
Eurovíkend
Plavba
Prodloužený víkend
Zaměření vybrat: vše / nic
K moři
Na lyže
Za zábavou a poznáním
Do přírody
Na hory
Cyklo
Se psem
Na vodu
Aerobic
Golf
Wellness
Potápění
Za kulturou
Zábavné parky
Aquaparky
Gastronomie
Jak jsme jeli vybrat: vše / nic
Autem
Autobusem
Letadlem
Lodí
Jinak
Jak a kde jsme bydleli vybrat: vše / nic
Dům / rekreační objekt
Kemp
Apartmán
Hotel / Penzion
Stravování na dovolené vybrat: vše / nic
Vlastní
Snídaně
Večeře
Polopenze
Plná penze
All Inclusive
Ultra all inclusive
Fotogalerie vybrat: vše / nic
zobrazit výsledky
Změnit oblast
Vyhledat oblast:

Zimní Mallorca - 27.1 - 4.2.2001

Cestopisy

Fotografie (17)  • Foto: dendera

Jednoho zimního dne, kdy jsem už sněhu a mrazu měla tak akorát dost jsem dostala tak trochu bláznivý nápad. Zatoužila jsem po teplejších krajích a začala brouzdat po Internetu a hledat cestovku prostřednictvím níž bych si tuhletu touhu mohla splnit. Na stránkách CK Fischer mi padl do oka devítidenní pobyt – Last moment na Mallorce za 7990,-- Kč. A tak bylo vybráno. Přemluvit další „dobrovolníky“ k cestě nebyl velký problém. Jen v cestovce se tvářili, že už není místo, ale nakonec pro nás našli jeden dvoulůžkový pokoj s přistýlkou. Let na ostrov byl zpestřen mezipřistáním v Grenoblu, ale to nám vůbec nevadilo.

Foto: dendera

Co v zimě na Mallorce? Tuhletu otázku jsem si kladla hned na začátku. Koupat se tam nedá a všude samí důchodci. Byla to pravda, ale stačilo se jen kouknout na mapu a program byl na světě. Mallorca není jen ostrov s bílým pískem a tyrkysovým mořem. Její západní část tvoří pohoří Serra de Tramuntana. V letních měsících, kdy na ostrově teploty dosahují až 35 stupňů, je chození po horách nemožné. Všichni raději volí čachtání v moři a smažení na slunci. A proto nejlepším obdobím k turistice je právě zima. Denní teplota je okolo 15 stupňů. Je to ideální čas k poznávání přírodních krás ostrova. Zvláště, když v lednu a únoru dozrávají citrusy a kvetou mandloně. Zeleň je šťavnatá, v horách kvetou keříky a na pastvinách se pasou ovečky s jehňátky.

V knihkupectví jsme si zakoupily Průvodce nejkrásnějších turistických tras po ostrově. Zjistily jsme, že Mallorca má poměrně dobrou autobusovou síť a dokonce i dvě železniční tratě. Dřevěný vláček jezdící do městečka Soller a novou trať do města Inca. A tak nebyl problém se dostat k výchozím bodům našich výletů.

1. DEN - sobota 27. ledna 2001

Odlet z Ostravy do Prahy a přílet na Mallorcu s mezipřistáním v Grenoblu.

Foto: dendera

Odlétáme z Ostravského letiště brzo ráno. Cestou autem na letiště nakládáme Ivku. Inče nás už čeká v letištní hale. Před odletem jsme si měly ještě vyzvednou nové zpáteční letenky, jelikož se nám změnil čas odletu z Mallorcy. Původní čas odletu 16:00 a příletu 20:30 se změnil na 17:40 a přílet 20:00. Později odletět a být dříve v Praze to nebylo špatné. Ale letenky nejsou přichystané. Nefunguje tiskárna. Odkazují nás na přepážku v Praze, kde to fungovat určitě bude. Zblblé z letenek a ospalé z časného vstávání si ani nevšímáme, že nám při odbavení kufrů nedali lístečky od zavazadel, ale k tomu se vrátím až později.

Letadlo startuje s půlhodinovým zpožděním. Jen co jsme nabrali letovou výšku a já si skočila vyzkoušet, jaké to je v letadle na záchodě, tak kapitán hlásí ať se připoutáme, jelikož jsme začali přibližovací manévry k letišti v Praze – Ruzyni. Tak rychle v Praze jsem ještě nikdy nebyla.

Foto: dendera

Letadlo na Mallorcu nám odlétá až za 6 hodin a tak jsme se rozhodly, že si zajedeme na chvíli omrknout Prahu. Přímo z letiště jezdí v 20 minutových intervalech autobusová linka 99 na Dejvickou. Odtud se dá už v pohodě dostat do centra. Naše cesta směřuje na Můstek. Na Václaváku jsme si zašly na dobrou snídani a kolem Staroměstské Radnice s orlojem jsme došly až na Hradčany k Svatovístské katedrále. Praha byla poměrně pustá, bez lidí. Vyjímku tvořilo jen pár hloučků japončíků. Nejvíce se jich rojilo okolo katedrály. Pomalu byl čas jít a tak jsme se vrátily na letiště. Vyzvedáváme si nové zpáteční letenky a jdeme se odbavit. U výdeje palubních lístků se zmiňujeme o našich zavazadlech. A tak začíná malá pátrací akce. Chvíli se pán u přepážky dívá udiveně, potom zkoumavě. Hledí do monitoru a zuřivě buší do klávesnice. Pak nám klidným hlasem oznamuje, že sice naše zavazadla v počítači zavedená nejsou, ale ať se nebojíme, že s námi určitě dneska poletí. No, nevím. Moc mu nevěříme. Doklady od kufrů žádné. Vlastně měly jsme někdy nějaké batožiny? Pomalu se začínáme smiřovat s tím, že nějakou dobu budeme muset existovat jen s tím co máme na sobě. Dalo by se to přežít, ale moc příjemná představa to není. A tak jsme celý let jako na trní.

Náš let má mezipřistání v Grenoblu. Mohutné Hory s bílými čepicemi ozářené sluncem. Je to tak úchvatné až začínám závidět těm, kteří zde z letadla vystupují a na bílých svazích stráví svou dovolenou. Naše putování, ale zdaleka ještě nekončí. Letušky nás usazují na sedadla, protože tankujeme palivo. Podle leteckých předpisů musí být během této procedury ulička mezi sedadly průchozí. A tak, když někdo neuposlechne jsou na něj letušky dost zlé a pěkně mu hubují. Sotva jsme dotankovali, tak se k nám to letadla hrnou turisté, kteří se vracejí z Alp domů do Prahy s malou zajížďkou na Mallorcu. Ti, ihned po stratu začínají svůj smutek z návratu z dovči utápět v alkoholu a tak při našem přistání na Mallorce už jsou pěkně veselí.

Foto: dendera

Přistáváme okolo půl šesté. U nás v tuto roční dobu je již dávno tma, ale tady je ještě světlo a co nás nejvíce těší, i poměrně teplo. Po pasovém odbavení si všechny tři hlasitě oddechujeme. Krizový plán můžeme vypustit, protože naše kufříky radostně krouží na černém gumovém pásu. Sláva!!! To je úleva. Kufry nakládáme na vozík a jdeme k autobusu číslo 119, který nás odváží do našeho hotelu Leblon ve středisku S´Arenal. Je to neuvěřitelné. Za dvě hodiny letu je člověk v úplně jiném světě. Pryč je mráz a plískanice. Je skoro šest večer. Venku je příjemně. Mám na sobě jen tričko a mikinu a bohatě mi to stačí. Od moře vane příjemný vlahý větřík. U hotelu jsme za 15 minut. Je to jednohvězdičkový turistický hotel ležící jen asi 70 metrů od moře. Dostáváme pokoj 107 v prvním patře. Je celkem ucházející s koupelnou a balkonem do ulice. Z ulice do něj proniká troubení a hluk projíždějících automobilů. S těmi auty si v noci ještě pěkně užijeme. Ale co bychom za ty peníze chtěly. Stejně tady celý den nebudeme a večer budeme určitě, tak ubité, že nám to bude jedno.

Ještě před večeří se jdeme projít na pobřežní promenádu. Poznávám ten typický hlas moře, burácení mohutných vln narážejících na pobřeží. Hotový balzám pro mou moře milující duši. Kousek od hotelu nacházíme supermarket a kupujeme v něm pitnou vodu. Já zde po zemi "rozhazuji" pesety a hned ztrácím cca 200 peset, no šikula. Hold, holky to ten týden semnou nebudou mít lehké. Ale co se dá dělat. Já je varovala, že má intelektuální aktivita pro tento týden je a bude na bodu mrazu.

Foto: dendera

Jdeme na večeři. Je formou velice skromného bufetu. Polévka, cca čtyři druhy salátů a jedno hlavní jídlo. Žádné přežírání, ale dá se to. Jen ten zákusek určitě není „jako od maminky“. Jsme pěkně ubité. Od tří rána jsme na nohou, a tak se není čemu divit. Tři starty a tři přistání, trocha vzrůša s kufry, změna klimatu udělá svoje. Pomalinku se plížíme na pokoj. Venku jezdí na motorkách jako šílení. Kdo si nezatroubí nebo aspoň nepřidá plyn, tak není „IN“. Ale pomalu se všechen hluk ztrácí a my usínáme …

2. DEN - neděle 28. ledna 2001

Hlavní město – Palma de Mallorca. Katedrála La Seu a ještě mnohem víc.

Byla to těžká noc. Zvláště ti popeláři o půl páté ráno pod okny byli „suproví“. Trochu ospalé, ale plné očekávání vstáváme a jdeme na snídani. Snídaně je opravdu skromná. Dvě mini bulečky, čtyři kolečka salámu, vajíčko a marmelády. Šlo to, ale když to pak jíte každý den, tak se brzy zasteskne po českých buchtách.

V deset máme informační koktejl. Chceme se dovědět jen pro nás několik důležitých informací a potom honem pryč z hotelu do hlavního města Palmy de Mallorcy, která je našim dnešním cílem.

Foto: dendera

Potřebujeme jen vědět, který autobus jezdí do Palmy a kde je autobusové nádraží. Zjištění, že autobus má konečnou asi 50 metrů od hotelů a jezdí každých 7 minut bylo příjemné. A tak bereme batohy a uháníme na zastávku. Do Palmy ze S´Arenalu jezdí dvě linky. Linka 15, která zastavuje snad u každého hotelu a tak její trasa dlouhá cca 15 km se klidně jede i 3/4 hodiny.

A nebo linka 23, která je prý rychlejší a dražší, ale na ni jsme nikdy neměly štěstí, takže nemohu posoudit.

Foto: dendera

Autobus jede poloprázdný. Nikde moc nezastavuje, takže jsme v Palmě poměrně rychle. Během jízdy se černé mraky na obloze rozutekly a tak se nám hlavní město může ukázat v plné své kráse. Na chodnících bylo je ještě znát, že se zde ráno přehnala přeháňka. Sluníčko, ale nelítostně svítí a vysouší všechny kaluže. Pomalu mi začíná být v mikině horko a já začínám tušit, že tričko i šortky si v zimě na Mallorce přijdou na své. Na náměstí kousek od katedrály vidíme podivné postavy. Dalo by se to popsat jako „živé sochy“. Ve Španělsku je to prý běžné, ale já to viděla poprvé. Několik lidí je zde převlečeno do divadelních kostýmů a silně nalíčeno líčidly. Každý má svůj podstavec a na něm představuje nějakou postavu. Je zde třeba anděl, kytarista, zlatokop, klaun, blázen, policista budoucnosti, rozdvojená osobnost. Někteří vypadají fakt úžasně. Nevidět, že se jim sem tam pohne hruď při nádechu či výdechu, tak bych si je klidně s nějakou tou pravou sochou či loutkou mohla splést. Každá „živá socha“ má u podstavce malou pokladničku. Při vhození určitého obnosu předvede malé mimovské představení. A tak není problém přijít třeba o cigaretu, protože i „socha Blázen“ ví, že to není zdravé a s dokonale hloupoučkým úsměvem neviňátka ji láme a odhazuje do koše.

Kousek dál se na sluníčku lesknout kapoty starých čtyřkolých veteránů. Jeden krásnější než druhý. Všichni nablýskaní a hýčkaní svými pyšnými majitely. Okolo nich stojí zástupy obdivovatelů, kteří jen mlčky závidí. Snad každému by se líbilo mít takového zachovalého mazlíčka doma v garáži.

Foto: dendera

Máváme autíčkům a jdeme si prohlídnout katedrálu La Seu, často označovanou jako symbol ostrova. Nachází se kousek od pobřežní promenády na malém návrší. Je obrovská a krásná. My máme smůlu, protože je zavřená a dvě z jejich věží jsou pod lešením, ale to nijak neubírá její velkoleposti. Strčit ji celou na políčko filmu dá velkou práci a fotograf si musí hodně zajít, aby se doma mohl chlubit obrázkem celé katedrály a ne jen jejího pravého okna, rozety, věže nebo je hlavního portálu. Ovšem Palma není jen katedrála, ale také mnoho dalších kostelů paláců a jiných historických památek. Hrad Bellver si necháváme až na odpoledne a jdeme si prohlédnou centrum města. Hlavně musíme najít Španělské náměstí, kde je autobusové nádraží a konečná obou vlakových tratí do Incy a do Solleru. Cestou na náměstí objevujeme jedno super španělské bistro. Nakukujeme jen přes výlohu, ale i tak nestačíme polykat sliny, které se nám sbíhají v puse a to jen koukáme. Co bychom asi dělaly, kdybychom cítily, jak ty dobroty voní. Slibujeme si, že se sem určitě vrátíme a po pár set metrech nalézáme Španělské náměstí. Autobusové nádraží tady je, ale v trochu jiné podobě než jsme zvyklé od nás. Je to několik zastávek v řadě za sebou. Autobusové spojení je tu celkem dobré, jen nás překvapily ceny. Zdály se nám dost vysoké, a tak když jsme to porovnaly s půjčením auta vyšlo to skoro na stejno. Takže jsme se rozhodly, že na dva dny si určitě půjčíme auto a nebudeme spoléhat jen na veřejnou Dopravu. Stejné to bylo i u ceny za jízdenku vlakem do Solleru. Obyčejná zpáteční 2. třída stála 760 Pst, speciální jízda Turistico v 10:40 dokonce 1150 Pst. Navíc vláček jezdí jen několikrát za den. Ráno v osm, pak v již zmiňovaných 10:40 a ještě někdy po poledni. Poslední vlak ze Solleru vyjíždí v 18:30. A tak je rozhodnuto. Abychom ušetřily a hlavně ať něco z výletu máme zítra pojedeme ranním vlakem v osm. V hotelu si večer jen nahlásíme, že zítra nebudeme snídat ať nám přichystají piknik na cestu.

Foto: dendera

Zpět ke katedrále jdeme tak trochu oklikou. Můžu za to trochu já, protože chci vidět kostel, který tady někde určitě stojí. No, ráno tady určitě byl, ovšem teď jako by se po něm zem slehla. Ale aspoň vidíme mnoho „nevídaných zákoutí“. Proplétáme se úzkými uličkami. Obdivujeme zastrčenou Radnici s malým náměstím a starý pokroucený olivovník. Míjíme jiné dva kostely až se znovu vynořujeme u našeho báječného bistra. Ovšem přichází chvilka zklamání. Je zavřené. Dobrůtky jsou prodané a my máme hlad. Ale aspoň na večeři nebudeme frfňat jako včera. V Mekáči si dáváme kafe a jdeme zpátky ke katedrále. V úzkých uličkách města jsem si ani nevšimly, že se od západu žene pěkná černava. Hrad, na který jsme chtěly jít zmizel někde v tmavých mracích. Přímo nad mořem je vidět jasný předěl mezi modrou oblohou a šedou strašidelnou masou. Nad katedrálou bojují bílé mraky s černými. Sem tam jimi prokoukne cár modré oblohy. Do toho všeho ještě nesmělé paprsky slunce. Fotograf by výskal radostí. My taky, když jsme si to fotily. Ale čekala nás ještě cesta domů. A my se rozhodly, že dokud nepřijde nějaký lijavec, tak půjdeme pěšky podél pobřeží. Moře doslova zčernalo. Vlny s ohromnou silou narážejí na kameny promenády. Mraky nad hlavami se nám pořád točí, ale my jsme jako ti co tančí mezi kapkami deště. Pořád unikáme. Palma se nám pomalu vzdaluje, ale náš hotel je stále v nedohlednu. Děláme si malou zastávku na telefonování. Musíme vyzkoušet X-kartu. Funguje to a během chvíle mluvíme z domovem bez peněz. Během telefonování se konečně spustil déšť a tak rychle prcháme k nejbližší autobusové zastávce. Během chvilky přijíždí autobus. Řidič nás zklamal, i když jsme ušly z Palmy pěkný kus cesty, za lístek platíme pořád stejně. Ale nakonec jsme rády. Venku pořád prší a do hotelu je to ještě hodně daleko.

Na recepci si domlouváme balíček na ráno a jdeme se převléct z mokrých šatů ať můžeme jít slušně na večeři. Pokud si vzpomínám, tak to bylo asi naposledy, kdy jsme šly večeřet jako slušňačky. V příštích dnech jsme večeři stíhaly jen tak, tak (poslední byla ve 20:30), dokonce byly i dny, kdy jsme s ní už vůbec nepočítaly. To jsme vždycky ještě s batohy a pohorkami vtrhly útokem do jídelny a začaly vymetat pekáče. Hotová tornáda :o).

3. DEN - pondělí 29. ledna 2001

Dřevěným vláčkem do Sólleru, pěšky do přístavu Porto de Sóller, k majáku a do neznáma.

Foto: dendera

Ráno vstáváme ve čtvrt na sedm. Venku je ještě tma a co je nemilé – prší. Pevně doufáme, že to přejde a počasí se umoudří. Včera večer jsme si v průvodci našly hned dvě túry, s tím, že se pro jednu rozhodneme přímo na místě. Všechno jsme měly hezky naplánované, ale vůbec jsme nepočítaly s tím, že počasí s námi nebude kamarádit. Tuhletu variantu jsme nějak zavrhly. No a ona mrška se jen tak nedala a řekla si, že nás trochu pozlobí.

Ale přece nás takový ranní deštík nemůže zaskočit. Však ono to určitě přejde. V sedm už stojíme na zastávce. Autobus jede poměrně plný. Sváží Španěly, kteří míří za prací do hlavního města. Vystupujeme na Španělském náměstí. Odtud je to jen kousek na nádraží. Kupujeme zpáteční lístky. Žádné slevové mezinárodní karty neuznávají a tak platíme plnou cenu. Starý dřevěný vláček stojí již ve stanici. Má jen pět vagónů. Všude je pusto a prázdno. A tak se pro jistotu jdeme zeptat k okýnku s jízdenkami, jestli ta stařešinka co stojí na kolejích určitě za pět minut vyjíždí do Solleru. Jsme ujištěny, že ano , a tak si jdeme sednout do pustého a studeného vagónu. Za chvíli jen slyšíme zapískání výpravčího a vláček se dává do pohybu. Než se vlak vypotácí z města projíždí hlavními ulicemi jako nějaká tramvaj.

Foto: dendera

Tato jízda vlakem bývá často popisována jako nezapomenutelný zážitek. Hlavně v jarních měsících, kdy v sadech podél trati rozkvétají citrusy a mandloně. Člověk se dostává do bílého světa kvítí. Konec krásných citací, my se nacházíme v kruté realitě. Jízda vláčkem se nám stává opravdu nezapomenutelným zážitkem. Venku se pomalu rozednívá. Obloha má barvu šedi a nikde ani náznak na změnu k lepšímu. Z nebe k zemi padají potoky vody. V dáli před námi se dají jen tušit obrysy skoro 1500 metrů vysokých hor. Čím blíže jsme horám, tím více se začíná stmívat, takže pomalu ani nejsme schopny postřehnout rozdíl mezi jízdou na volném prostranství nebo průjezd tunely, kterých je na této trati nepočítaně. Hory se halí do mlhy a v dřevěném vagónu začíná být zima a vlhko.

Foto: dendera

Cesta nám trvala necelou ¾ hodinku. Vystupujeme na malém nádražíčku v Solleru zrovna ve chvíli, kdy se spouští další dešťová průtrž. A tak nám nezbývá nic jiného než zapadnou do bistra hned vedle nádraží. Sedáme si ke kamínkům a objednáváme kafčo s mlíkem. Počkáme až přestane trochu pršet a vymyslíme nový plán na dnešní den. Určitě se zajdeme podívat do přístavu. Dá se tam dojet jedinou tramvají, která je na ostrově nebo jít pěšky. Mlsně okukujeme paní „bistrovou“, jak připravuje skupince železničářů plněné bagety. Nejdříve je rozpůlí a pomaže olivovým olejem, pak je naplní šunkou, sýrem a rajčaty, no a dobrůtka je hotová. Po hodince skoro přestává pršet a tak se do Port de Soller vydáváme pěšky. Sem tam ještě spadne nějaká ta kapka. Ale jinak už to vypadá moc optimističtěji. Dokonce se nesměle ukazují kousky modré oblohy. Ovšem Hory jsou pořád v černočerné tmě, jako by se tam čerti ženili. Jdeme podél tramvajové trati, která nás po chvíli přivádí na malé náměstí. Vévodí mu kamenný kostel, který při pohledu přes spící platany vypadá jako ze středověku. Doslova z něj vyzařuje vlhkost a chlad té doby.

Platany spí, mandloně kvetou a plody na citrusech právě dozrávají. Příroda tady v tom má dokonalý zmatek. Dozrávajících mandarinek, pomerančů a citrónů je taky všude plno. Není se čemu divit. Okolí Solleru je známo jako nejúrodnější část ostrova.

Cestou do přístavu se musíme několikrát schovat pod stromy, protože se sem tam zase rozprší. Za necelou hodinku procházkové chůze docházíme do Port de Solleru. Působí dokonale ospalým a opuštěným dojmem. Skoro všechny hotely a restaurace jsou zavřené. Na pláži jsme jenom my, no a potom ještě několik racků. Od moře fouká silný vítr. Díky němu se mraky částečně rozehnaly a nesměle vykukuje sluníčko. Vítr je tak silný, že ohýbá mladé stromky na promenádě až k zemi. A tak začínáme záchrannou akci. Na pláži nalézám provaz vyplavený mořem a holky hned přivazují stromek k tyči. Ochránci přírody by z nás měli radost :o).

Foto: dendera

Na obou výběžcích zálivu se nachází majáky. My se rozhodly, že se zajdeme podívat na ten vlevo. Cestou se zastavujeme u skalisek, na která za neuvěřitelného rachotu dopadají mohutné vlny. Lámou se a tříští o skály. Slaná voda vystřikuje i několik metrů vysoko. Tyrkysové moře se u břehu mění ve vařící bílou pěnu. Jsem z toho úplně u vytržení. To si musím natočit nebo aspoň vyfotit. A tak beru kameru a jdu vstříc bouřícím vlnám. Slaná sprška mě nemine, ale stojí to zato. To se nedá popsat, to se musí vidět a zažít. Je z toho cítit, jak velkou sílu moře má. Jak málo by stačilo, aby se člověk stal pouhou hračkou mocných vln.

Foto: dendera

U majáku je pěkné větřisko. Chvíli koukáme po kraji. Tu nám padne do oka úzká pěšinka táhnoucí se podél pobřeží. A co? Program na dnešek nemáme a tak se po ní vydáváme vstříc novým dobrodružstvím. Pěšinka se klikatí podél skal a keříků. Klikatí se klikatí a najednou končí. To nás ovšem nemůže odradit a proto jdeme dál. Chvílemi to vypadá, jakoby nějaká dobrá duše, která šla před námi cestu značila malými kamennými hromádkami. Jindy musíme hopsat po skalách a razit si chodník samy. Najednou na mě holky ukazují ať jdu rychle,ale potichounku k nim. Vidí prý „mallorského horského kamzíka“. Po chvíli ho už vidím i já. Horský možná je, ale určitě to není kamzík, protože mečí. Je to divoká koza, která se kousek od nás pase na zeleném listí. Těch divokých kamarádek potkáváme ještě spousty. Naše rádoby pěšinka nás vyvedla na kopec. Jsme u „mastňácké“ novostavby. Nějaký „chudý milionář“ si zde nechává stavět letní sídlo. Po několika stech metrech zjišťujeme, že si hezky mašírujeme po soukromém pozemku. Před námi je vysoký plot a zavřená vrata. Jen se modlíme ať nejsou zamčená. Naštěstí jsou odemčená. Jdeme po polní cestě, která se po několika desítkách metrů napojuje na křižovatkou dvou asfaltek, nové a staré.

A teď kam? Po nové a nebo po staré? Doufáme, že nová, hezká určitě vede do nějaké vesničky. Tam bude nějaká hospůdka, kde si dáme ňamku. Pojede odtud autobus, který nás zaveze na vlak do Solleru. Jo,jo člověk míní a cesta všechno změní. Hezky si vyšlapujeme z kopečku, no spíše kopce dolů. Cestou míjíme několik výstavních vilek. Jsou opuštěné. Ožívají až v létě, kdy sem utíkají ti majetnější z rozpálených betonových měst. Ouha! Cesta najednou končí. Dále se dá jít jen po příkrých kamenných schodech vedoucích do moře s nápisem „Danger“ . A když tak na ně koukáme, tak jsou fakt „danger“. Nezbývá nám nic jiného než se vydat zpátky na kopec. Druhá asfaltka, ta stará, se nám zdá podezřelá. Stáčí se úplně někam jinam než máme v úmyslu jít.

Foto: dendera

A tak se vracíme zpět po polní cestě k odbočce s nápisem „Soukromý pozemek“. Oplocený není, hlídač nikde a my se musíme nějak dostat dolů zpátky do města! Začátek cesty je moc hezký. Procházíme hájí plnými olivovníků. Zem pod nimi je porostlá čerstvou, sytě zelenou trávou. Na ní se prohánějí a pasou ovečky s jehňátky. Zvonečky jim bimbají pod krčky. Hotová idylka až na to, že se cesta změnila v jednolitou bahňačku. Brození bahnem nám až tak nevadí jako ten fakt, že tahle ta cesta opět končí bránou a plotem. Měníme směr a uhýbáme vlevo. Po několika metrech opět závora, ale tady se už nedá kam uhnout. Co se dá dělat. Budeme si muset zahrát na narušitele soukromí. Otevíráme vrata a jdeme dál. Cesta mizí a před námi je jen svah zarostlý křovisky a posetý kamennými zídkami. Nezbývá nám nic jiného než jej i zídky vzít útokem. Z dálky potvory nevypadaly tak drasticky jako teď zblízka. Jsou dost vysoké. Vyšplhat se na ně není zas takový problém, ale dostat se z nich dolů už problém je. Teď teprve začíná to pravé žúžo dobrodrůžo. Za neustálého nadávání a kletí slézáme jednu za druhou a prodíráme se křovím. Leckterá koza, kdyby nás viděla by si jen zaťukala na čelo a oklikou se těmto místům vyhnula.

Po strastiplném putování se konečně před námi v dáli ukazuje cesta k majáku. Ještě pár zídek a jsme u ní. Šťastně jsme to zvládly jen s několika škrábanci.

V přístavu se vítr trochu utišil, vlny se zmenšily a moře dostalo barvu, jako když modrou nalijete do mlíka. Jsme pěkně uchozené a tak v přístavu čekáme na tramvaj. Přijíždějí dva staré vagónky. Uvnitř průvodčí po nastoupení každé prodává jízdenku. Tramvaj drnčí, píská, vrže. Pomalu se blížíme k Solleru. Na náměstí v pekárně si kupujeme něco sladkého na zub a do nám již známého bistra z rána jdeme na kafe. Skoro již za tmy odjíždíme vláčkem do Palmy. Ve vagónu je stále stejně zima, ale oproti rána je nálada, tak o 100% lepší. I když dopoledne padaly z nebe „trakaře“, tak se nám den nakonec vyvedl. Hlavně ty vlny byly úžasné!

Foto: dendera

V Palmě nám ihned navazuje autobus do S´Arenalu. Trochu se plouží, tak že večeři stíháme jen tak, tak.

Usínáme s přáním, ať je zítra počasí s námi kamarád. Chceme se jet podívat na ruiny kláštera Sa Trapa na jihozápadě ostrova, odkud se prý krásně kouká na Dračí ostrov.

4. DEN - úterý 30. ledna 2001

Autobusem do San Telma. Krásná pobřežní túra k zříceninám kláštera Sa Trapa s výhledem na Dračí ostrov.

Ráno vstáváme dost pozdě až v osm. Venku je poměrně chladno, ale co je potěšující – svítí sluníčko a nebe je bez mráčků. Po snídani jdeme ještě do supermarketu. Holky si kupují na cestu bagetu a já dvě zelená jabka. Ze S´Arenalu vyjíždíme autobusem hodně pozdě, až v deset. Ivka

a já zatím v elasťácích a mikinách, za to Inče statečně v šortkách. Pouliční teploměr v Palmě ukazuje 9 stupňů. Po příjezdu na autobusové nádraží máme více štěstí než rozumu. Sotva jsme se postavily na zastávku, tak přijíždí autobus číslo 4, který jezdí jinak jednou za hodinu. Nasedáme a necháváme se zavést do města Andratx. Autobus jede neskonale pomalu. Vyčítáme si, že jsme ráno nevstaly dříve a nejely do hor, protože jsou jako malované. Ale to ještě netušíme, jak pěkné to dneska bude. A že to bude ten nejkrásnější den strávený na ostrově.

V Andraxtu na nás již čeká přípoj do San Telma, výchozího bodu dnešního výšlapu. Ze San Telmu je jízda již mnohem příjemnější. Projíždíme malé vesničky podél pobřeží usazené v kopcích. Nemusíme si hlídat zastávky, protože budeme vystupovat až na konečné. Ale, ale něco se děje. Přes okýnko nám nějaký starousedlík naznačuje, že autobus tady končí a dál nejede. Na to mu Inče ihned posunky naznačuje, že ona tady vystupovat určitě nebude, že žádné "finito" tady není. Autobus opustí až na konečné a basta. Je to sice hezké,ale nakonec nás z autobusu vyhazuje sám

řidič. Pravda byla ovšem někde na půli cesty. Autobus měl pokračovat v jízdě ještě jednu zastávku, jenomže se opravuje silnice, a tak konečnou posunuli o zastávku dříve.

Stojíme na písečné pláži malého městečka San Telmo. Brouzdáme pískem. Fotíme se s Dračím ostrovem. Procházíme městečkem, které je téměř pusté. Tak tady bych chtěla strávit poklidnou letní dovolenou. Pryč od lidí a hluku aut. Jen pár domečků, pláž, modré moře a Hory. Vše pohromadě v dokonalém souladu. Procházíme městem. Slunce pálí, takže u usedlosti Ca´n Tomeví schovávám dlouhé kalhoty do batohu a oblíkám si kraťasy. V usedlosti bydlí asi nějaký týrač zvířat. Okolo chalupy běhá několik vyhladovělých psů a koček. Jsou v zuboženém stavu. Z usedlosti se ozývá srdceryvný štěkot a vytí. Pejsci jako by plakali. Jedí všechno. Holky jim dávají svou bagetu. Nepohrdnou ani jabkama. Ivka s Inčí se snaží nakrmit i ta ubožátka zavřená v domě přes škvíru. Nemohu pochopit, co to může být za člověka, který takhle dokáže trápit a týrat ubohá zvířátka. Být to u nás, tak jej okamžitě udáme.

Opouštíme psy a kočky a jdeme si prohlédnout přes 400 let starou strážní věž Torre Cala Basset na pobřeží. Část cesty vede řídkým borovicovým lesem. Sama věž je na skalním výběžku obklopená keříky a zakrslými palmami. Nikde ani živáčka. Holky vystavují svá bílá těla sluníčko. Já tomu nějak moc neholduji, takže jdu pořádně prozkoumat věž. Do prvního patra se dostávám přes úzký otvor ve zdi, kde je místo schůdků jen několik železných skob. Z hora je překrásný pohled na Dračí ostrov. Dragomeru jsme tento den mohly obdivovat mnohokrát, ale odsud byla jako na dlani. Dokonce byl vidět maják na jednom z jejich výběžků. Dělám si několik fotek i experimentálních přes okýnka ( vyšly bezvadně ). Když jsme se dosyta vylenošily a naslunily bereme batohy a vyrážíme do kopce podél pobřeží k troskám bývalého kláštera trapistů. Ještě před výstupem potkáváme skupinu německých turistů – důchodců. Je to k nevíře. V létě mi němci připadají o dovolených otravní. Je jich všude plno. Svým hlučným chováním dávají stále o sobě vědět. Ale tady v zimě na Mallorce mi připadají úplně jiní. Veselí a usměvaví. Je to asi jiná sorta lidí. Nejsou to ti, kteří si v létě jezdí za levný peníz vyrazit z kopýtka.

Vesele se s nimi zdravíme. Dokonce se ptají zda nejdeme nějakou „Frau trophy“. Chudáci dědoušci, asi už hodně dlouho neviděli pohromadě tři mladé holky :o). Byli to poslední lidičkové na dnešní túrce. Další jsme potkaly až při návratu v Sam Telmu. Po příkrých serpentinách stoupáme k vrcholu. Proplétáme se kolem vystouplých balvanů, keřů a osamělých stromů. Hluboko pod námi hučí moře. Často zastavujeme. Není to proto, že bychom už nemohly, ale nemůžeme se vynadívat na tu krásu, která je kolem nás. Možná, že se až moc opakuji. Ale ono to opravdu až hladilo. Něžná ručka větru nám čechrala vlásky. Myšlenky poskakovaly po vlnách. Uši si lebedily v nic nedělání. Bylo ticho, klid a mír. Spěch a stres všedních dní byl ten tam. Byla jen krásná přítomnost.

Na vrcholu kopce se nám ukázal pohled do údolí na jeho odvrácené straně. Údolí ukrývalo Trosky areálu klášter Sa Trapa, ve kterém kdysi přebývali trapističtí mniši. V průvodci sice psali, že klášter je po rekonstrukci, ale nám připadá, že je v dosti žalostném stavu. Hlavní budovy jsou rozbořené. Zachovalý je pouze mlýn, ovšem scházejí mu větrné lopatky. Jdeme se podívat na terasy. Nejhezčí pohled je z té nejníže položené. Útesy pod ní kolmo spadají do moře. Až teď si uvědomujeme, že čas strašně rychle ubíhá. Slunce se pomalu již stáčí k západu. Asi bychom už měly jít, ale nikomu se nechce. S krásnými místy se člověk loučí jen těžce. Ale nic se nedá dělat. Ještě nás straší jedna věc. Ráno jsme se nepodívaly v kolik nám jede poslední autobus do Andratxu. Jestli nám už ujel , tak to bude sranda.

Stoupáme serpentinami zpět na kopec, ale jinou cestou. Po levé ruce se rozprostírají políčka bývalého kláštera. Na některých vidíme i několik pasoucích se oslíků. Doposud jsme se nesetkaly se zbytky ničivého požáru, který v této oblasti řádil před několika lety. Ale čím výše stoupáme,tak se nám odkrývá pohled na krajinu pokrytou zuhelnatělými kmeny vzrostlých borovic. Příroda se, ale již vzpamatovává z této rány, a tak na mnoha místech již raší tráva, vyrůstají zelené keře a mladé stromky. Pomalu se vyšplháváme do sedla. Ještě jeden pohled do údolí a spouštíme se na druhou stranu kopce. Zastavujeme se ještě u pejsků. Ubohým tvorečkům dáváme naše poslední jídlo. Ivka ještě v batohu vyhrabala pudlo se sýry Apetito. Během okamžiku zbyl jen alobal. A tak ode dneška Ivka jí jen suché bagety.

V San Telmu na zastávce zjišťujeme, že poslední autobus nám jede až za hodinu v 18:30. A tak se akčně rozhodujeme pro stopování. Jenže ouha. San Telmo je sice moc hezké místo, ale i pěkná ďoura. Po páté z něj už skoro nikdo nevyjíždí. Snad tak ještě nějací turisti s půjčenými auty a ti přece za svoje prašule nebudou někoho vozit :o(. Tak to asi po půlhodince vzdáváme a vracíme se zpět na zastávku k pláži. Zrovna zapadá slunce. Obloha je rozžhavena do ruda, když se zlatý kotouč začíná smáčet v moři. Konečně se mi po dlouhé době podařilo vyfotit slunce zapadající do vln. Je to k naštvání, ale předtím jsem se touhle dobou nacházela vždycky na nesprávném místě. Sluníčko zalezlo za domy nebo Hory aniž by se stačilo zbarvit do červena a ukázat se, jak si lehá do peřin. Ale tady to byla krása. Vůbec nám nevadilo, že sedíme opuštěné, žíznivé a vyhladovělé na zastávce. Dnešní den neměl chybu a tak nás vůbec nepřekvapilo, že se odkudsi vynořil anglicky mluvící "princ" v černém autíčku. Jede prý do Solleru, ale jestli chceme, tak nás vezme do Andraxtu. To je super! Nasedáme a jedem. Cestou se s námi pokouší o konverzaci, ale s naší ne moc velkou znalostí angličtiny to trošku skřípe. Ale i přesto se dozvídáme, že na Mallorce pracuje pro jednu cestovku. Objíždí zajímává místa a pak o nich píše do propagačních materiálů. Pak nám ještě prozrazuje, že předpověď pro tři následující dny je sunny, sunny and sunny. Doufejme, že nekecal :o). Loučíme se a vystupujeme kousek od autobusového nádraží. Nacházíme jej během chvilky. K našemu překvapení je tady do minuty náš autobus do Palmy. Je to super, jak to skvěle do sebe zapadá. Ještě před několika minutami v San Telmu jsme byly smířené, že dneska půjdeme spát bez večeře. A najednou máme naději, že se pěkně napapkáme. Dneska nás má asi někdo hodně moc rád a drží nad námi ochrannou ruku. Autobus jede svižně, ale přesto nás začíná tlačit čas. Kličkujeme Palmou a pořád stojíme na červenou. Musíme vystoupit dříve a nejet až na Španělské náměstí, jinak je večeře ztracena. Koukáme ven a hledáme nějakou známou zastávku, kde zastavuje naše patnáctka. A je tu. Rychle vystupujeme. Přijíždí nám další autobus a my jedeme dál. Tak a teď se naše bříška už konečně mohou začít těšit. Na večeři se řítíme jako velká voda. Je ryba a brambory. Bříška si sice vysnila něco lepšího, ale i přesto moc neremcají.

Dneska to byl až neskutečný den. Nádherné počasí, blankytná obloha, tyrkysové moře, šortěčky a trička, skoro žádní lidé a nádherná příroda. Zkrátka pohádka. Jen pejsků a kočiček je nám líto…

5. DEN - středa 31. ledna 2001

Odpočinkový den v okolí S´Arenalu.

Asi si dneska naše „ochranná ruka“ zajela na dovolenou, protože se nám sice daří, ale ne všechno vychází jak by mělo. Vstáváme až o půl deváté. O půl desáté si u „Fischerky“ objednáváme auto na dva nadcházející dny. Je pravda, že jsme si auto mohly půjčit v jedné z mnoha auto-půjčoven v okolí. Ale jelikož nemluvíme plynně anglicky nebo německy, tak by to asi byl problém. Hlavně s domluvou smluvních podmínek. Klidně by se mohlo stát, že bychom se nakonec hodně divily až by došlo na placení. Jejich ceny jsou opravdu lákavé. Ale jak se později dozvídám, jsou lákavé hlavně tím, že letáčky a vývěsky s cenami neobsahují DPH /IVA/. Plnou cenu se dozvíte až v půjčovně se sepsanou smlouvou a to se už hodně špatně utíká :o). Proto raději sázíme na jistotu. Půjčujeme si auto od Fischer partnera, u kterého si můžeme za poplatek 150 Kč zaplatit nulovou spoluúčast v případě nehody nebo krádeže.

Dnes máme v plánu najít půjčovnu na bicykly a vyrazit na výlet na kolech. Jenže to jsme netušily, že půjčovna na kola je celkem vzácná věc a kolo doslova „podpultovka“. Skoro dvě hodiny běháme po promenádě a hledáme otevřenou půjčovnu. Když už konečně nějakou nalézáme, tak už nemají kola a nebo jen úplně nepoužitelné vraky. Nezbývá nám nic jiného než vymyslet na dnešek jiné aktivity. Nejdříve uvažujeme, že si zajedeme do Caladoru, ale když se koukáme do mapy, jak daleko leží, zase od této myšlenky upouštíme. Cesta autobusem by tam trvala nejméně dvě hodiny, takže sotva by jsme tam dojely už bychom se musely vracet.

Takže nakonec se půjdeme projít po okolí S´Arenalu. Vracíme se do hotelu pro pár věcí. Na recepci nás vcelku baví recepční. Nechce nám věřit, že jsme Češky. Prý se vůbec jako ony nechováme. Prý jsme takové „normální“. Myslela si, že jsme Američanky, Francouzsky nebo dokonce Španělky. Teď nám začala předvádět, jak se Češky u nich v hotelu chovají. Že prý chodí načančané jako panenky a dělají ze sebe paničky. Recepční se kroutí za pultem a předvádí nám pravou „Barbie“ na podpatcích. Říkáme ji ať si z toho nic nedělá, že jsou některé Češky „trhlé“ a s úsměvem se loučíme. Tak nevím co tím svým, že jsme „takové normální“ asi myslela. Ono ve Španělsku slovo „normální“ může mít úplně jiný význam než v česku. No, raději to nebudu rozebírat. Třeba bych zjistila, že ty „trhlé“ jsme zrovna my :o).

Nic nás nehoní a tak si jdeme do Marketu koupit pivko a sedáme si na pláži. Bylo by moc fajn, kdyby nefoukal tak studený vítr. Sluníčko sice hřeje, ale ještě ne tolik jako v létě. Zvedáme se a jdeme si prohlédnout vilkovou čtvrt. Jsou tu domky jeden krásnější než druhý. Obrovské zahrady se vzrostlými stromy plné zeleně, bazény, terasy, nádherné výhledy na moře a záliv, ale hlavně ticho a klid. Tady se to s okolím našeho hotelu nedá vůbec srovnat. Děláme si malé přestávky a scházíme pěšinkami k útesům. Sedáme si do závětří a čumáčky nastavujeme slunečním paprskům. Je to takové sladké nic nedělání. Pozorujeme letadla, která startují z asi 20 kilometrů vzdáleného letiště. Pomalu nabírají výšku a mizí v oblacích. Odvážejí ty, kterým dny lenošení končí a přivážejí ty, kterým dovolená právě začíná.

Na zpáteční cestě si v obchůdku kupujeme dvě kila pomerančů za 100 Pst /kilo asi za 11 korun/. Je to až neuvěřitelné, jak jsou levné, ale hlavně dobré. Zítra budeme mít už auto, takže nebude žádné ulívání. Máme v plánu si prohlédnout zátoku Sa´Calobra, projít se kousek soutěskou, která v zátoce končí a hlavně navečer se zajet podívat na západ slunce na mysu Formentor.

6. DEN - čtvrtek 1. února 2001

Klikatá cesta do zátoky Sa Calobra. Největší kaňon Mallorcy - Torrent de Pareis.Klášter Lluck s černou madonou.Nejsevernější mys ostrova - Formentor.

Ráno v devět nám volají z recepce, že již máme přistaveno auto. Dovezli nám žlutého třídveřového Renaulta Clio. Moc hezký, hotový ďáblík. Sepisujeme smlouvu na dva dny a ihned vyrážíme na výlet do zátoky Sa Calobra. Jelikož smlouva je vypsána na mé jméno, a taky proto, že jsou holky zbabělé :o), řídím já. Ze S´Arenalu se vymotáváme celkem bez problémů, jen před Palmou nějak zapomínáme odbočit na dálnici do Incy, takže nás nemine malé bloudění po Palmě. Konečně najíždíme na dálnici a během pár minut jsme v Ince. Inca je druhé největší město na Mallorce. Zrovna v ní probíhají trhy, takže se musíme proplétat mezi stánky překypujícími ovocem a zeleninou. Pod horami je jasno a svítí sluníčko, ale Hory samotné se ukrývají v podezřele šedých mracích. Opouštíme město a začínáme stoupat příkrými serpentinami. Čím výše vyjíždíme, tím je větší tma. Začíná mrholit a k tomu se snáší mlha. Cesty jsou pěkně úzké, ale naštěstí v protisměru nikoho nepotkáváme. Před vrcholem dojíždíme osobní auto, které nám ukazuje cestu. Počasí se čím dál více „vylepšuje“. Začíná pravá mela. Mlha houstne a její chuchvalce se převalují po silnici. Jemné mžení se mění v silný liják, který nakonec přechází v krupobití. Na odbočce to osobák jedoucí před námi vzdává. Zastavuje a my jej předjíždíme. Přibrzďuji. Tak a teď máme ještě poslední šanci to otočit a jet zpátky. Ještě pár metrů a už se nemůžeme vrátit. Jediná cesta je cesta dolů. Před námi je dlouhý kroutící se had, který není vidět. Co když je dole ještě hůř než tady? Ne, tady je nejhůř. Horší to fakt už být nemůže. Vždyť to před cílem nemůžeme vzdát!!! Jedééém!!! Přece si potom nebudeme vyčítat, že jsme neviděly jedno z nejfotografovanějších míst na Mallorce. Mlha zamnou, mlha přede mnou. Zatáčka za zatáčkou, nepřehledná skaliska. Ještě, že ta viditelnost je nulová, aspoň nevidíme ty srázy co jsou pod námi. Cestou nepotkáváme ani živáčka. A jsme rády, protože se v takovém nečase ještě vyhýbat s autobusem není nic příjemného. Byla by to hotová třešnička na dortu. Konečně přijíždíme na parkoviště. Je tu jen několik aut. Přestává pršet a nad mořem se objevují kousky modré oblohy. Parkujeme, bereme bágly a jdeme si prohlédnout zátoku. Sama zátoka je schovaná. Přicházíme k ní po uměle vytvořené cestě. Část stesky vede dvěma osvětlenými tunely vyraženými ve skále. V tunelech to pěkně duní. Je to příbojem, který naráží na skaliska. Objevuje se před námi světlo. Vcházíme do zátoky. V zátoce končí soutěska Torrent de Pareis. Úzkou průrvou mezi skalami zde vniká voda a vytváří zelená jezírka s mělčinami. Během léta voda vysychá a vznikají malé ostrůvky. Suchou nohou lze dojít až k soutěsce. Lze ji projít, ovšem samotná túra je značně náročná. V průvodci je označena černě. Jednotlivé úseky jsou hodně exponované. Překonávají se až tři metry vysoké překážky, a proto je nutné mít sebou lano. My chtěly jen dojít k prvnímu velkému zátarasu. Kolem dokola nás obklopují mohutná skaliska. Voda v jezírku je průzračná a zbarvená do zelena. Je jí , ale tolik, že pokud se budeme chtít dostat k soutěsce, budeme se muset brodit. Inče to hned na začátku vzdává. Prý se bude kochat skalami. Já s Ivkou vyzouváme pohory a začínáme se brodit. Voda je pěkně studená. Přes první tůňku procházíme bez problémů, voda dosahuje jen ke kolenům. Na ostrůvku na nás vykukuje koza. Sotva nás spatřila odskakuje na skaliska. Inče se s ní pouští do rozhovoru. „ Kozenka, koza pojď sem! Kozenko! Kozo, neštvi mě a pojď okamžitě ke mně ! „ Ale koza měla úplně jiné zájmy. A bez rozloučení si hezky si odcupitala pryč.

Přecházíme ostrůvek a je před námi další brodění. Ovšem tady je voda již mnohem hlubší. Raději to ani nezkoušíme, mohly bychom se pěkně zkoupat. Už i po kolena mi nohy pěkně promrzly. Nedokážu si ani představit, jak bychom byly zmrzlé, kdybychom tam vlezly celé. Ale aby mi nebylo líto, že jsme neviděla do soutěsky, vybíhám kozí stezkou na nejbližší skálu. Je odtud překrásný rozhled. Majestátné skály kolem mne. Pode mnou zelená jezírka s průzračnou vodou. V některých místech vyrůstají trsy trávy a malé písečné mělčiny přecházejí v ostrůvky. Ivka dole krmí kačky tatrankou. Jsou tři. Dvě tmavé a jedna celá bílá. Ta bílá je pěkná „škemralka“. Vylezla z vody a bez hnutí s nataženým krkem stojí u Iviny nohy a žebrá. Má to hezky naučené. Smutně kouká dokud nedostane taky svůj kousek. Pak leze zpět do vody a ostatní své dvě družky okrádá o jejich příděl. Pak, že zvířata nejsou sobecká!

Vracíme se zpět tunely. Cestou míjíme hordy německy mluvících turistů. Měly jsme opravdu štěstí, že jsme si to tady mohly prohlédnout v klidu bez lidí. Za tu cestu mlhou a kroupami to opravdu stálo. „Pobavil“ nás jeden německý pár, který před druhým tunelem mávl rukou, něco prohodil, otočil se na podpatku a šel zpátky. Nedovedu pochopit, proč sem vůbec jezdili, když se ani nezašli podívat na to, proč zde jeli. Ale třeba vůbec nevěděli, proč jsou tady?

Na parkovišti je strašně moc autobusů a přijíždějí stále další. Tak raději nasedáme do auta a vyrážíme vzhůru zatáčkami k mysu Formentor. Serpentiny jsou již pěkně viditelné. Dosyta si vychutnáváme srázy a auta s autobusy v nepřehledných zatáčkách. Raději před každou troubíme, ať ti proti nám vědí, že se na ně řítí „malý žlutý drak“. Na vrcholu stoupaní na malém plácku odstavujeme auto a jdeme si zákruty prohlédnou hezky shora. Je pěkná kosa, snad největší jakou jsme na Mallorce zažily. Nemáme teploměr, tak to nemůžeme určit přesně, ale ke sněžení to nemá daleko. Promrzlé sedáme do vytopeného autíčka a jedeme ke kláštera Lluck. Hlavním lákadlem kláštera je obraz černé madony. Z celé Mallorcy se k ní prý sjíždějí poutníci se svými modlitbami. Celý klášter ve mně vzbuzuje tísnivý pocit. Celou jeho ponurou atmosféru ještě dokresluje zatažená obloha a kvílení meluzíny. Někde jsem četla, že se zde dá také přespat. Asi bych se pěkně bála, kdybych v jedné z jeho cel měla strávit noc, ale určitě by to mělo něco do sebe.

Další naší zastávkou je městečko Pollenca. Auto odstavujeme na okraji města a jdeme hledat nějakou lidovou restauraci. Všechny jsou, ale zavřené a pokud už něco otevřené je, tak odrazují ceny na jídelním lístku. K lidem pocházejícím z českých zemí se tváří hodně nepřátelsky (ty ceny). Naštěstí objevujeme Café bar, ve kterém si holky objednávají bagetu s olivovým olejem a rajčaty a já kafe. Venku je nepříjemně zima, fouká studen vítr. Pollenca je velice malebné městečko s úzkými uličkami a malým náměstím. Jenže je nám taková zima, že to ani nevnímáme. Po čtvrté hodině odpolední dojíždíme do Port de Pollenca. Přístav s hotely vypadá opuštěně. Část cesty jedeme přímo po pobřeží. Od moře nás dělí jen úzký pás pláže. Stačí jen málo a slaný déšť začne kropit naše auto. Opouštíme přístav a začínáme stoupat k první vyhlídce odkud se za krásného počasí dají pořídit úžasné fotky západu slunce. Celý mys Formentor se zbarví do červena. Nás, ale takový nezapomenutelný zážitek určitě nečeká. Mraky na obloze jsou sice potrhané a chvílemi se objeví i něco modrého, ale v místě, kde se zrovna nachází původce celého zázraku se ne a ne prorvat. V prvním úseku vyhlídky fouká tak silný vítr, že je zcela nemožné udržet kameru v klidu. Ani malý foťák Olympus, kterým fotím, v rukou neposedí a neustále se chvěje. Připadám si jako stoletá bábrle. Chvílemi mám problém se udržet na nohou a jít dál. Poryvy větru jsou tak silné, že jen čekám kdy mě to nadzvedne, přehodí přes zídku a odnese nad moře. Voda se pod příkrými útesy doslova vaří. Bublá a pění. Nahlodává šedou masu skal. Vítr se chvílemi utišuje a tím nám dává možnost přejít k druhé vyhlídce odkud je Formentor vidět v plné své kráse a mohutnosti. Jako dlouhý kamenný drak vystupuje do moře. Chvíli se kocháme tímto pohledem , ale musíme jet dál. Aby naše návštěva mysu byla úplná, autem dojíždíme až na jeho samotný okraj s majákem. Cestou nám vítr pěkně lomcuje s autem, hlavně na nekrytých plošinách. Překonáváme uměle vyhloubený tunel a pomalu pozvolnými serpentinami stoupáme k majáku. Když k němu dojíždíme, tak jej akorát zavírají. Začíná se pomalu stmívat. Nad mořem je úplně jasno. Jen pevnina se mraků nějak pořád nemůže zbavit. Děláme si pár fotek prosvítajícího sluníčka přes mraky a vydáváme se na zpáteční cestu do hotelu. Za šera nám nebezpečně přes cestu přebíhají kozy. Ale jedeme opatrně a stačíme jim dávat přednost. Na dálnici se dostáváme již za úplné tmy. Auta jezdí svižně jen mě zaráží několik šílenců, kteří jedou zcela potmě. Myslela jsem si, že tuto anomálii pěstují jen Arabi v Egyptě. Tam je zcela běžné jezdit v noci bez rozsvícených světel a jen v nejnutnějších případech na sebe blikat. Mnohem častěji na sebe troubí a hulákají. Tady je takových jedinců jen pár, ale tím víc jsou nebezpečnější. Hotové „černé díry“ dálnice.

Předchozí obavy z toho, že nebudeme moci ve změti hotelů najít ten náš se nepotvrdily. Nalézáme jej hned na první pokus. Horší je to s parkováním. Děláme několik marných koleček kolem hotelu ,ale ani náznak místa na zaparkování. Proto zvětšujeme okruh hledání o několik výše položených ulic. Přináší to své ovoce a my ukládáme našeho Renaultíka ke spánku. Zítra ho čeká další horský výlet, a tak se na to musí dobře vyspat a my vlastně také.

7. DEN – pátek 2. února 2001

Městečko Valldemossa. Vesnička Deia. Lahůdková okružní túra kolem masívu Tossals Verds pěti tunely (jezero Cuber-Refugi Tossals Verds-Pou de Sa Bassola-jezero Cuber).

Cílem dnešního dne je okružní túra v centrálním masívu. V průvodci mě zaujala poznámka o dobrodružném zdolávání pěti vodovodních tunelů u přehradního jezera Cuber. A tak jsem tak dlouho vytvářela na holky nátlak a otravovala je, že nakonec přikývly. Nevím zda je to mé vyprávění tak zaujala nebo už chtěly mít ode mě pokoj. No, hlavní je, že souhlasily :o) Na tuhletu túrku jsem se připravila již z domova. K bezpečnému překonání tunelů je prý nezbytná kvalitní baterka nebo aspoň čelní svítilna, a proto jsem si už doma do kufru přibalila baterku. Je to hezké se dobře vybavit, horší je, když jste hlava děravá a baterku necháte v hotelovém pokoji. Ale to bych moc předbíhala. Raději začnu hezky od začátku.

Dneska řídí Ivka. Zatáček jsem se včera doslova přejedla. Pořád jsem jen kroutila volantem a dávala pozor ať někde neslítneme a vůbec jsem neměla šanci pozorovat Hory a krajinu, která ubíhala kolem nás. Takže dnes jsem s radostí klíčky předala dál a uvelebila se na zadních sedadlech. Venku svítí sluníčko. Ovšem čím blíže jsme horám, tak přibývá mraků. Je, ale ještě brzo z toho dělat závěry na celý den. My pevně doufáme, že bude hezky. No, aspoň ty kroupy kdyby nebyly :o).

Naší první zastávkou je horské městečko Valldemossa. Proslavil jej krátký románek spisovatelky George Sandové a klavíristy Frederyka Chopina, kteří v místním klášteře společně strávili zimu. Od té doby je Valldemossa lákadlem turistů.

Nevím proč, ale holky chtěly jít nejdříve na hřbitov, ať prý poznáme, jak se tady žije. Já jdu poslušně s nimi, protože dneska jsem si už vydobyla tunely, tak nesmím zlobit. Naštěstí se na hřbitově dlouho nezdržujeme a jdeme si prohlédnout centrum města. Interiéry kláštera nás moc nelákají, za to uličky jsou úchvatné. U každých domovních dveří je keramická kachle s vyobrazením nějakého svatého. Pravděpodobně je to patron jednotlivých domácností, který drží nad domem ochrannou ruku. Kolem oken je plno keramických květináčů, které hrají všemi barvami. Zrovna v nich rozkvétají různobarevné primulky a bramboříky. Uličky jsou plné obchůdků a kavárniček. Je zde k dostání plno roztomilých blbůstek. Jen kdyby tolik nestály. Je to tady zatím nejdražší místo, s kterým jsme se na Mallorce setkaly. Ještě pár posledních fotek a jedeme dál podél pobřeží k vesnici Deia. Deia je v průvodci popisována jako jedna z nejromantičtějších na ostrově. Její kouzlo nám však bylo odepřeno poznat. Cesta kolem ní se opravuje a tak jsme rády, že můžeme vůbec projet. Nakonec na Deiu koukáme z malého vyhlídkového parkoviště. Projíždíme Sollerem, kde poznáváme nám dobře známá místa. Město necháváme za zády a začínáme stoupat do hor. Musíme se dostat pod Puig Major, nejvyšší horu Mallorcy , pod níž se ve výšce 7?? metrů nad mořem rozkládá přehradní jezero Cuber. Čím výš stoupáme, tím více se nám počasí kaboní a sluníčko zůstává v údolí. Když dojíždíme na malé parkoviště u jezera, tak je již skoro úplně zataženo. Fouká nepříjemný studený vítr. K tomu všemu zjišťuji, že baterka zůstala na pokoji, takže to vypadá, že z mé vysněné túrky nebude vůbec nic. Nakonec se domlouváme, že se dojdeme podívat k prvnímu tunelu. Pokud bude vidět až na jeho konec, tak to zkusíme projít. Pokud ne, tak se vrátíme zpět a vymyslíme nějaký náhradní plán. Bereme batohy,přelézáme plot u jezera a po břehu míříme k hrázi. Vítr je pěkně vlezlý, takže jsme během chvilky pěkně promrzlé. Ale zatím nemáme v úmyslu to celé vzdát. Na hrázi už je celkem závětří a chvílemi se uráčí na nás vykouknout i sluníčko. Odbočujeme podle průvodce u transformátoru. Pokračujeme po úzké vyšlapané pěšince, která po chvíli začíná prudce klesat. Potkáváme zde poslední lidičky, od teď tato trasa patří jen nám. Po kamenné suti sestupujeme k potoku. U potoka leží mrtvá ovce. Asi nezvládla jeden ze svých krkolomných kousků, uklouzla , spadla ze skály a zlomila si vaz. Nebýt toho, že tak hrozně smrděla, mohly jsme si myslet, že si tu jen tak spí. Ale ten zápach mluvil sám za sebe. Raději pokračujeme dál. Mašírujeme si to mezi horami po úzké cestičce. Hele!!! Před námi je skála a v ní černá díra. Tak to určitě bude náš první tunel. A taky, že je. Úzký, studený a temný. Po jeho pravé straně se táhne vodovodní potrubí. Nakukujeme dovnitř. Na jeho konci je vidět světlou bílou tečku. Takže je rozhodnuto. Jdeme dál. Ani holky nemusím moc přemlouvat. Jdou samy, jen z tou podmínkou, že půjdou spolu a jako druhá. Já musím jít první. Vnořujeme se do temné tlamy. Pod nohama nám čvachtá voda. Tedy aspoň si myslím, že to je voda. Ono je to stejně jedno. Smrdět to nesmrdí a hluboké to taky není. Pomaloučku se dostáváme na konec tunelu. Šlo to celkem bez problému. První máme za sebou. U druhého začínají holky stávkovat. Není vidět na druhou stranu. Chtějí se vrátit, ale to já nechci. Nezbývá mi nic jiného, než ho jít prozkoumat. Třeba stačí zajít jen kousek a už bude vidět druhá strana. A stačilo. Jelikož tunel ze začátku klesal , nebylo vidět jeho východ, který se skryl, ale po několika metrech už východ zářil na konci tunelu. Holky se nechávají zase ukecat a tak jdeme dál. Já jako přední výzvědná hlídka. Holky zamnou neustále kvílející a pískající. U východu je trochu snížený strop. Samozřejmě jako dobrý průzkumník to hlásím zbytku teamu, ale ten nedává pozor. Baví se takovými šprýmy, že by to chtělo cigárko ať si můžou svítit aspoň na cestu. A v tom to přišlo. Velká rána. Inče celou svou váhou naráží hlavou do stropu. Ještě, že ji Ivka zachytla, jinak by se skácela k zemi. Naštěstí náraz ztlumily brýle dané jako čelenka. Inče se rychle otřepává. Nebude to zas tak strašné, jak to znělo. Ozvěna v tunelu byl fakt hrozná !!! :o) Brýle mají jen pár škrábanců, hlava je celá. Za svitu létajících hvězdiček kolem Inčiny hlavy obě holky vylézají z tunelu. Mám takový dojem, že mě přestávají mít „rády“, ale po překonání třetího tunelu mě doslova chtějí zakousnout. Asi to bude tím, že jsem jim zatajila, že tunelů je celkem pět. Takže zatím nic nekončí. Dobrodrůžo pokračuje. Zpátky jít nikdo nechce a cesta vpřed je nejistá. Co když tunely budou dlouhé a neprůchodné. Ale, proč malovat čerta na zeď. Mě se to strašně líbí. Je to zase něco jiného než „kamzičení „ po horách. Před čtvrtým tunelem je cestička pěkně zarostlá. Přesně, tak jako když se v pohádce blížíte k chalupě Baby Jagy. U vchodu nádherně modře kvete rozmarýn. Na přilehlé skále neustále stékající voda vytvořila modro-zelený povlak. Je to tady skoro jako v nějaké jeskyni. V polovině pátého tunelu se začínáme brodit vodou. Je ji čím dál víc, a tak vylézáme na trubku a zbytek cesty po ní ručkujeme. Sláva!!! Tunely máme za sebou i bez baterky. Takže poopravuji Průvodce – tunely jsou průchozí i bez svítilny, jen si nesmíte připouštět po čem šlapete a nebát se, že ze tmy na vás vyskočí nějaký „bubák“. A toho se bát nemusíte, protože by zde nejspíše pošel nudou a hladem než by se dočkal nějakého strašpytla :o).

Už je to tak, tunely máme za sebou. Teď nás čeká výstup serpentinami k jediné obydlené chatě na Mallorce - Refugi Tossals Verds. Na rozcestí, ale špatně odbočujeme a po několika stech metrech se dostáváme k pusté, polorozpadlé samotě. Jediní živí tvorové jsme tady my tři a pak všude přítomné volně se pasoucí ovce v olivových hájích. Strašidelný dům na mapě nikde nebyl, tak usuzujeme, že tudy cesta nevede a vracíme se zpět na křižovatku. Tady již správně odbočujeme a stoupáme k chatě. O obydlenosti chaty dávají vědět jen tři oslíci u brány. Na chvíli si sedáme a vytahujeme pomeranče. To hned zmerčili oslíci a přispěchali loudit. Obzvláště se jim zalíbila Inka. Neustále ji oslimtávají a očuchávají. Pomerančové slupky jim fakt šmakují. Počasí je pořád nic moc – obloha je dokonale zatažená. Čas již hodně pokročil a my se obáváme ať v horách nezatmíme. Jsme asi v polovině cesty a nevíme jaké překážky nás ještě čekají. Loučíme se s oslíky, přelézáme plot , kterým je obehnána celá chata a pokračujeme svižným tempem v našem putování. Abych to uvedla na správnou míru. Nevkradly jsme se jako obvykle neoprávněně na pozemek chaty, ale vylezly jsme tam po žebříku, který zde je k tomuto účelu postaven. Plot slouží jen k tomu, aby se volně pobíhající ovce nepustily do zeleniny, kterou pěstují na záhoncích u chaty. Pomalu dokončujeme okruh, který jsme dneska chtěly ujít. V samém závěru cesty se nám ukazuje pohled na druhé, menší z přehradních jezer. Celou malebnost pohledu dokreslují večerním sluncem ozářené Hory v dálce. Fuj, je to tak hezké až je to kýčovité.

O půl šesté konečně přicházíme k autu. Jsme rády, že jsme to stihly v tak dobrém čase. Dokonce i „Oskar“ se umoudřil a vylezl se s námi rozloučit ještě než ulehne do peřin. Sedáme do auta a přes Soller se vracíme do hotelu. Za Sollerem si nechtě zkracujeme cestu. Vjíždíme do dlouhatánského tunelu, který vede pod celým masívem. Stojí nás to sice 525 Pst, ale než se za tmy štrachat horskými cestami nahoru a dolů , tak toho ani moc nelitujeme. Před Palmou opomínáme odbočit na výpadovku do S´Arenalu a v plné parádě vjíždíme do „živé“ večerní Palmy. Tady snad dneska jezdí všechno co má čtyři kola. Auta volně přejíždějí z čtvrtého pruhu do prvního. Na semaforech snad nesvítí jiná barva než červená. Některé semafory mi připadají jako upoutávky na ty, které teprve přijdou. Nalézají se totiž v takových místech, kde zcela pozbývají svůj význam. S hrůzou v očích vyjíždíme z města. Kde se na městskou Dopravu hrabou dnešní tunely nebo včerejší kroupy. To všechno byla procházka růžovým sadem. Ale i město jsme přežily, hlavně zásluhou Ivky, která řídila. Našeho čtyřkolého miláčka parkujeme kousek od hotelu. Klíčky odevzdáváme na recepci. Zítra si sice taky půjčíme vozítko, ale dvoukolé.

8. DEN - sobota 3. února 2001

Výlet na kolech ala „ukrajina“ k fjordu v Cala Pi (tam i zpět cca 50 km).

Vstáváme do krásného slunečného rána. Po snídani jdeme do kolo-půjčovny, kterou jsme si již předem vyhledaly. Otevírají jí v devět a mají kola !!! Vítá nás mladíček s bílou šálou kolem krku. Podle oblečení to člověk jen tušil, ale když promluvil, měly jsme v jeho sexuální orientaci jasno. Rozhodujeme se mezi horákem nebo něčím neidentifikovatelným, přirovnala bych to k „ukrajině“, ale o dost lehčí. Nakonec vyhrává „ala ukrajina“, poněvadž celý náš výlet vede po asfaltce a na horákovi bychom se zbytečně nadřely. Aspoň bude nějaká sranda. Ještě před dvěma dny jsme se smály Němcům, když kolem nás na takových „mašinkách“ projížděli, no a teď na nich pojedeme samy. Platíme 800 Pst za půjčení na jeden den nasedáme a vyrážíme na dobrodružný výlet. Připadáme si jako staré babky na cestě do kostela. Nejdříve jedeme podél vilové čtvrti , kolem niž vede cyklistická stezka. Ta však asi po jednom kilometru končí a my se napojujeme na vedlejší asfaltovou silnici vedoucí přímo k cíli našeho dne a to k vesnici Cala Pi, jejíž největší atrakcí je pravý severský fjord. Asi, tak po deseti kilometrech Ivka zjišťuje, že i když se tomu nedá věřit, tak ta páčka na řídítkách je na přehazování neviditelné přehazovačky. Do teďka nechápu, jak to mohlo fungovat, ale fungovalo to. V předu jedno velké kolečko, vzadu jedno malé, ale po pootočení páčkou se najednou lépe šlape. Asi v tom bude něco mezi nebem a zemí. A třeba je to jen naše neznalost. Třeba by nás nějaký expert poučil. Ale žádný tady není, takže nad tím jen nevěřícně žasneme. Cestou míjíme několik namakaných skupin cyklistů. Je tady příhodný kraj pro zimní trénink národních mužstev. Naše mašinky na jejich tvářích vyluzují úsměv, všichni nás vesele zdraví a povzbuzují. Obrázek o cyklistech by nebyl úplný,kdybych nevzpomenula Holandský národní tým. V klidu si vyšlapujeme našim pozvolným tempem, rychleji to stejně nešlo. Když nás najednou předjíždí větší skupina cyklistů v oranžových dresech s doprovodným automobilem. Asi po dvou stech metrech osobák zatroubil a všichni se zastavili. No, my zaraženě taky. Co se bude dít? To jako na nás čekají? Co chtějí? Budou se nám posmívat? No, co!!! Jedem dál. Sotva jsme se rozjely,tak se hoši začali rozestavovat podél cesty a všichni si začínají ulevovat. Zastavovat a obracet to nebudeme. Když to kluky baví, tak ať si dělají co chtějí. Jen lituji toho, že jsem nebyla více akční nenatočila to. Tento svérázný kordon by se doma na videu určitě líbil.

Projíždíme třemi rozestavěnými areály vil a bytů. Hodně je jich již hotových. Je zde vidět agenty realitek s potencionálními, většinou německými zákazníky. Konečně se dostáváme z obydlených čtvrtí. Po pravé straně je jen moře s útesy a po levé louky s pasoucími se ovečkami a rozkvetlé sady. Cesta se jen mírně vlní. Je to krajina jako stvořená k rozjímání a kochání se okolím. Do Cala Pi dojíždíme okolo jedné hodiny. Knižní průvodce opravdu nelhal, fjord je nádherný. Voda v něm je až neuvěřitelně tyrkysová. Nevidět to na vlastní oči, tak neuvěřím. Jako by jej malíř domaloval anilinovými barvami. Skály po obou stranách fjordu jsou porostlé borovicemi. Po kamenných schůdcích sestupujeme na malou pláž. Z větší části je zanesena chaluhami a vším možným co sem vlny za zimu zanesly. Ruší to celkový dojem z toho hezkého co je všude kolem. Ale až na jaře přijedou uklízecí čety a všechen ten binec odvezou pryč, tak to tady bude opravdu stát za to. Inče se uvelebuje na pláži a chytá bronz. Já s Ivkou jdeme prozkoumat pravé rameno fjordu. Chceme ukořistit co nejkrásnější fotky. Šplháme nahoru jako kamzíci. Stále se otáčíme a říkáme si: „To je úžasný pohled, to si musím vyfotit“. Spoušť fotoaparátu cvaká. Po sto metrech se opět zastavujeme a zjišťujeme, že ten to pohled je ještě hezčí než ten předchozí a nemít jen uchovaný na památku, tak to asi nepřežiju :o) A tak to jde pořád dokola. Černá krabička je plná modré vody. Hold příroda je kouzelník a my tu jen žasneme a obdivujeme co všechno dokáže vyčarovat.

Na levém rameni fjordu je stará strážní věž. Je to kulatá kamenná stavba bez oken. I po blízkém ohledání jsme nezjistily, jak se do ní lezlo. Možná, že jen přistavili žebřík, po něm vylezli a z vršku koukali na moře. Čert ví.

Vyrušily jsme Inku z jejího nic nedělání na sluníčku a začaly ji hecovat. Dovolená pomalu za námi a ona ještě nebyla v moři ani očvachat nohy. My máme letošní křest už za sebou. Odbyly jsme si ho v Sa Calobře brozením k soutěsce. Tuto akci Inka bojkotovala a tvářila se, že je strašně zaneprázdněná rozhovorem s kozou. Tak dlouho jsme do ni hučely, že se nakonec uvolila a přikývla, že tedy nohy jo. Nevím jestli to tak dělá vždycky, ale když si vyzula první botu, tak ji odhodila s takovým švihem, že přistála na vodě a vlnky si s ní začaly hrát. V prvním momentě jsem si myslela, že Inče skočí za ní, ale zdravý rozum vyhrál nad záchranářským pudem. Tak rychle vyzutou druhou botu jsem ještě neviděla. A už se Inka brodí a čáchá. Vůbec ji nevadí, že je voda studená. Hlavně, že má botu. Tak se mi to líbilo, že mě to zlákalo k podobným radovánkám. Vyzouvám boty, ale již bez odhazování a slastně ponořuji nožky do průzračného moře.

V hotelu nad fjordem si dáváme kafčo na posilněnou. Je ho třeba, protože před sebou máme celou zpáteční cestu (nejméně 25km). Osedláváme své dvoukolé oře. Dosednutí na sedátko nám připadá jako zlý žert. Během lelkování u fjordu se naše zadečky z cesty sem roznemohly a začaly pěkně bolet. Chudáčkové, to ještě netuší, že je čeká to samé na zpáteční cestě. Ale nejsme žádné chudinky, nasedáme a jedem. Cestou se tělo stále častěji hlásí o přísun něčeho sladkého. Chvílemi ho úplně slyším jak volá: „ Sladké, sladké, nejraději keksíky!!!“. Co se dá dělat. V jedné z vilových čtvrtí sesedáme z kol a jdeme „vykoupit“ supermarket. Uřvánek přestává křičet až když dostane patřičné množství čokoládových oplatek.

Posílené sladkou bombou dojíždíme k hotelu okolo šesté hodiny večerní. V nohou máme přes 50 kilometrů. Nemůžeme tomu ani uvěřit, že toho byla naše kola schopna. Je vidět, že zdání klame. Kola schováváme v hotelové garáži, protože půjčovna je již zavřená. Již ráno jsme se s nimi domluvily, že kola vrátíme až zítra v deset.

Po večeři jdeme do supermarketu nakoupit drobnosti a dárečky domů. Asi by nám nikdo neodpustil, kdybychom nepřivezly španělské víno a olivový olej. Už je to tak, zítra letíme domů. Odpoledne o půl čtvrté nás vyzvedne autobus u hotelu a zaveze na letiště. Tam už jen nasedneme do letadla a tradá domů.

9. DEN – neděle 4. února 2001

Návrat domů.

Ráno vstáváme okolo osmé a začínáme se balit. Venku je pod mrakem. Aspoň nám není líto, že už jedeme domů. Ale spíš bych řekla, že je to jen přetvářka. Já bych tady vlastně ještě týden klidně zůstala. Ale co se dá dělat. Čas tak hrozně rychle letí. A o dovolených mi to připadá, že je to přímo rychlost světla.

V devět jsme již na kolech a jedeme je vrátit do půjčovny. Ještě, že je to jen kousek. Delší trasu bychom asi těžko zvládly. Líné svaly na zadní části těla dostaly včera pěkně zabrat a teď o sobě dávají bolestně znát. V půjčovně nás vítá s úsměvem od ucha k uchu náš starý známy s bílou šálou. Je spokojený, že jeho kola přežila a zákazníci se také nezmrzačili. Jdeme zpátky do hotelu ještě dobalit poslední věci a uvolnit pokoj. Kufry schováváme na recepci a vyrážíme na poslední toulky po městě. Inče se od nás trhá. Shání domů ještě nějaká trička. Já s Ivkou máme poslední možnost si konečně zajít do restaurace na nějakou ňamku. Peněz už moc nezbývá, a tak se nemůžeme nechat unášet chutí, ale musíme přihlížet i k ceně. Vyhlídly jsme si restauraci v boční ulici. Já si objednávám špagety s mořskými potvorami a Ivka calamary na česneku s hranolkami a pivo. Číšník usoudil (neznaje obsah mé peněženky), že já určitě nechci sedět po suchu, a tak donesl pivo také mě. Ne, že bych neměla žízeň. Pivo si nechávám, ale v duchu se začínám modlit ať nedojde ke trapné scénce při placení. Nakonec vše dopadá dobře. Jídlo je výtečné a peníze také stačily, ale jen tak, tak. Po zaplacení nám nezbylo už ani na pohled.

Počasí si řeklo, že nás před odjezdem trochu poškádlí. Ranní mraky zmizely neznámo kam a nad námi se rozprostřela modrá obloha. Teplota se určitě vyšplhala nad 20 stupňů. Jdeme na pláž a věnujeme se bohulibé činnosti - sběru mušliček. Sbíráme a lelkujeme, pytlíky se pomalu nadouvají a čas ubíhá. Najednou jsou tři hodiny a to je tak akorát čas se vrátit k hotelu, protože o půl čtvrté přijede k němu autobus, který nás odveze na letiště.

Při našem příletu jsme ani neměly možnost si všimnou, že letiště na Mallorce je tak rozsáhlé. A proto teď jen nevěřícně koukáme kolem sebe, jak je areál rozsáhlý. Po odbavení batožin máme ještě čas, a tak jdeme ven před odletovou halu na lavičku nachytat pár posledních teplých slunečních paprsků. Pak už jen procházíme, no vlastně se vezeme na dlouhatánském pojízdném pásu velkou halou k stanovišti našeho letadla. Startujeme na čas v 17:40. Letíme již bez mezipřistání, takže za dvě hodinky jsme v Praze. Cestou nás jako obvykle dobře krmí. Je kuřátko s knedlíkem a se zelím. V Praze jsou dva stupně nad nulou a mrholí. Teda nic moc proti dnešním dvaceti na Mallorce. Hold krutá realita se přihlásila moc brzy. Během necelých dvou hodin jsme opět v letadlo. To již na mezistátní lince Praha – Ostrava. Poslední vzrůšo naší vydařené dovolené nastává při přistání v Ostravě. Po 35 minutách letu celkem svižně přistáváme . Sotva jsme dosedli, dostali jsme takový malý smyk. Letadlo se náhle začalo stáčet doleva. V autě by člověk nad tím mávnul rukou, ale když se to stane letadlu v plné rychlosti, tak v člověku pěkně hrkne a hlavou se mu začnou honit nepěkné myšlenky. Ale naštěstí byl pilot šikulka a vše bravůrně zvládl. Vyjukaným pasažérům ovšem chvíli trvalo než se některý z nich odvážil zatleskat. Pomalu rolujeme k hlavní budově a začínáme vystupovat šťastní, že jsme zpátky na pevné zemi…

Poslední aktualizace: 10.6.2010
Autor: dendera
Kvalita příspěvku:    
Hodnotit kvalitu příspěvku
Sdílet s přáteli
Byl jsem zde!
Zapamatovat

Španělsko

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. další informace