Ze Zubří přes Veřovické vrchy do Mořkova

Posledním mým předdůchodovým turistickým počinem se stala právě tato túra, uskutečněná ve středu 28.května. Již den předtím jsem své pracoviště definitivně opustil, rozloučil se s kolegy a nastoupil na zbytek řádné dovolené. Samozřejmě jsem okamžitě zapřemýšlel nad tím, jak oslavit tu náhle vzniklou „doživotní svobodu.“ Protože se manželka ze zaměstnání urvat nemohla, nezbylo než podniknout turistickou sólo akci směřovanou do míst, která jsem dosud procestoval pouze prstíkem po mapě. Volba padla na město Zubří ležící pouhý kilometr od Rožnova pod Radhoštěm. Z něj jsem z přechozích cest znal pouze objekt Gumáren rozkládající se za hlavní silnicí a železniční tratí vedoucí z Valmezu do Rožnova. Po důkladném průzkumu sídla jsem hodlal uskutečnit přechod přes hlavní hřeben Veřovických vrchů sedlem Hodorf, sestoupit do Mořkova a poté ještě navštívit rozlehlou obec Hodslavice. Na začátku cesty využita linka busu ze Zlína do Holešova a zde jsem přestoupil na vlak, který mne dovezl až do startovního bodu mé dnešní turistické pouti.

 

O první milé překvapení se postarala nepřehlédnutelná skulptura zvířete, jež má Zubří ve svém znaku. Na rozdíl od něj ale nebyla černá, neboť byla zhotovena z dubu. Autorem bezmála dva metry vysoké a tři metry dlouhé makety „evropského bizona,“ zrobeného v životní velikosti (a umístěného u silniční křižovatky před Gumárnami) se stal řezbář Roman Mikeš. Slavnostní odhalení díla proběhlo 28.listopadu 2017.

 

 

Katastr dnešního města byl osídlen za velké kolonizace LP 1310. Po obou stranách potoka vyrostly osady s dřevěnými chalupami a díky rozloze se časem Zubří zařadilo mezi největší vesnice rožnovského panství. Tato tzv. „lánová ves“ byla spravována fojtem, hlavní správa panství sídlila na rožnovském hradě. Později panství přeneseno do Valašského Meziříčí. Roku 1712 Žerotínové v Zubří založili hamry (železné hutě), v nichž se ruda zpracovávala až téměř do konce 18.století. Poté zanikly a jedinou připomínkou na je název „Hamerských rybníků“ na okraji města.

Dnešní zástavba Zubří se od silniční křižovatky s Gumárnami táhne okolo břehů Hodorfského potoka v délce asi 4.5 km severním směrem. Součástí města je Staré Zubří umístěné v dolině a na návrších nad Starozuberským potokem, a také množství bývalých pasekářských osad rozhozených u Hodorfského, Čertoryjského a Zuberského potoka a jejich bezprostředním kopcovitém okolí.

V roce 1850 se Zubří stalo samostatnou obcí. O 42 let později byla železniční tratí spojena s Rožnovem a Valmezem. Roku 1935 založeny Gumárny Zubří (tehdy pod společností Optimit sídlící v Odrách), které vyráběly protiplynové masky. Po druhé světové válce se fabrika stala významným dodavatelem civilních a vojenských masek pro RVHP a Varšavskou smlouvu. Ve druhé polovině 90.let firma změnila orientaci. Stále si sice drží status zbrojovky, ale vyráběny jsou především výlisky pro automobilový půmysl a ochranné pomůcky.

Po druhé světové válce spolu s rozvojem firmy došlo rovněž k markantní proměně obce. Byly bourány staré roubenky a ve velkém stylu započala nová výstavba. Vzniklo zde panelové sídliště, kulturní dům, koupaliště, nové obchody a školky, Díky tomu se stalo, že má spodní část Zubří ráz města (až na ten chybějící rynek!), zatímco jeho horní část - zhruba od místa, kde k Hodorfskému potoku spadají svahy kopce Lipůvka (448 m) – stále připomíná svou zástavbou jen velmi rozlehlou dědinu.

Víceúčelová sportovní hala, nové firmy, obchody, služby a restaurace vznikly v Zubří až po sametu. Až do února 2002 bylo Zubří díky počtu obyvatel (5 600) jednou z největších obcí u nás, od tohoto data se stalo městem. V minulosti proslulo „zuberskými výšivkami“, které jsou k vidění v místním muzeu, v současnosti se může pochlubit Házenkářským oddílem patřícím k nejlepším v celé ČR.

Hned za Gumárnami jsem na Hamerské ulici natrefil na místní kulturák (nyní Klub Zubří), před nímž se z parčíkové plochy vypínalo velmi zajímavé sousoší Valašská rodina. Na rozdíl od stejnojmenného kamenného díla, které jsem před pár lety viděl v sousední obci Zašová u studánky Stračka, bylo poznat, že tohle zuberské vytvořil talentovaný sochař mající smysl jak pro umělecký detail, tak i pozitivní „náladu“, jenž z jeho práce na kolemjdoucí vyzařuje. Dva a půl metru vysoké pískovcové sousoší je umístěno na kamenném podstavci a pochází z rukou Vladimíra Navrátila, zasloužilého umělce a profesora pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Dalším zajímavým objektem byla Sokolovna, stojící na dohled Hlavní ulice za Zuberským potokem poblíž sportovní haly. Zaujala mne hlavně její nižší vstupní část se sportovním sgrafitem s nápisem NI ZISK - NI SLÁVU a dřevěná busta hlavy zubra zdobící vzdálenější čelo objektu. Sokolovna vznikla roku 1926 díky penízkům od občanů, kteří se na její stavbu složili.

Jen o kousek dál jsem na druhé straně Hlavní ulice pod kostelem minul Pomník obětem 1. a 2.světové války. Byl zbudován roku 1946 a sestává z vysoké kamenné stély, jejímž postředkem prochází žulový kříž, obrácený zde „vzhůru nohama.“ Nahoře je český lev a zcela dole motto „Mrtev, kdo zapomenut.“V první světové válce ze Zubří padlo anebo následkům zranění či nemoci podlehlo 65 mužů, dalších 16 bylo prohlášeno za nezvěstné.

Před koncem druhé světové války byla obec kvůli činnosti štramberských partyzánů postižena brutálními represemi. Osobně se jich zúčastnil i K.H.Frank, který chtěl ze Zubří udělat druhé Lidice. 5.listopadu 1944 byl v místech dnešního památníku demonstrativně popraven Václav Sedlák pocházející z Lipníka nad Bečvou a Václav Procházka z Prahy. Bylo zadrženo 59 zuberských občanů, z nichž bylo 23 umučeno anebo popraveno a vypálena Holišova usedlost stojící na horním konci obce.

 

Od pomníku stoupal na návrší s největší dominantou města – kostelu sv.Kateřiny s přilehlým hřbitovem, chodník.

 

Jeho předchůdcem byl dřevěný kostelík ze 16.století. Ten byl oproti nynějšímu sotva třetinový a brzy přestal kvůli malé kapacitě věřícím vyhovovat. Nový zděný svatostánek jej nahradil v roce 1788. Po dokončení požehnán děkanem z Valašského Meziříčí, nikoliv ale vysvěcen!

Generální opravou prošel 1892 a poté do něj byly umístěny nové varhany. Další úpravy proběhly začátkem dvacátého století. Tehdy interiér rozzářilo nové „barevné“ kněžiště a o něco později zdi chrámové lodi zkrášlila křížová cesta. Za 1.světové války byly pro válečné účely zkonfiskovány dva zvony a dokonce i varhanní píšťaly. To samé v bledě fialovém se odehrálo i v následující světové vojně. Nové zvony pořízeny až roku 1970 a o tři roky později upraven liturgický prostor spolu s oltářem. Po sametu byl chrám znovu důkladně opraven a zároveň nainstalovány nové varhany. Protože se při pátrání v kronikách zjistilo, že kostel nebyl dosud vysvěcen, dočkal se tohoto slavnostního aktu provedeného olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem až po dlouhých 222 letech a to LP 2010.

 

 

Chrám sv.Kateřiny Alexandrijské je neorientovanou obdélnou stavbou s půlkruhově ukončeným presbytářem. Nad vstupním severním průčelím se tyčí štíhlá hranolová věž zvonice, opatřená po stranách ciferníky věžních hodin a završená jehlancovitou střechou. Chrámová loď s trojlodím a přístupnými nadzemními galeriemi – emporami, je osvětlena řadami půlkruhových oken a nad nimi okny obdélnými s půlkruhovými záklenky. Na hlavním oltáři visí obraz krásné sv.Kateřiny. Není zobrazena v tradičním pojetí s mučícím kolem, ale tady klečí před Pannou Marií s jezulátkem a zasvěcuje se Ježíši. (Podobný motiv možno spatřit i na hradě Karlštejně.) Interiér chrámové lodi má plochý strop ozdobený kruhovými freskami s biblickými tématy a za pozornost stojí také křížová cesta, jejíž jednotlivá zastavení jsou znázorněna formou polychromovaných dřevěných reliéfů.

Farní kostel byl díky svému unikátnímu trojlodí s emporami otevřenými dovnitř do lodi, který je jedinou takovouto sakrální stavbou z josefinského období na Vsetínsku, zapsán do seznamu kulturních památek. Kromě mší svatých a jiných náboženských obřadů je interiér chrámu využíván také k pořádání varhanních a pěveckých koncertů.

Prostor před kostelem, k němuž přiléhá hřbitov, je parčíkově upraven. Stojí zde misijní kříž z roku 1864 a ještě krucifix dřevěný, dole doplněný hezkým obrázkem světice.

Od kostela jsem po Hlavní ulici pokračoval dál proti toku potoka až do míst, kde Zubří naprosto ztratilo charakter města a bylo nahrazeno venkovskou zástavbou, místy ještě i se zachovalými starými roubenkami. Tady jsem chtěl boční ulicí odbočit k zalesněnému svahu kopce Lipůvka, v němž se podle map.com měly nacházet nějaké skalní výchozy. Tenhle bohulibý plán mi ale překazil děda, který do těch míst zrovna vyrazil na procházku se svým volně puštěným vlčákem. A tož jsem Horní ulicí pokračoval k další zuberské zajímavosti.

Byl jí 11 metrů vysoký samčí exemplář tisu červeného starého více jak 370 let, který ve výši 1.3 m nad zemí dosahuje objemu kmene 290 centimetrů. Za památný strom byl vyhlášen roku 1972. Říká se mu Koláčkův. Jenže jméno nenese podle majitele domu, který těsně u tisu dříve stával, ale podle písmáka Jana Koláčka – Zárubského. Ten totiž o zuberském tisu několikrát napsal do regionálního tisku. Památný strom stojí hned u silnice v horní části města na ulici Horní, jen asi 50 m od autobusové zastávky „Zubří, kovárna.“

V minulosti byl tis červený hojně rozšířen po celé Evropě. Naši prapředci si jeho těžkého houževnatého dřeva s nahuštěnými letorosty velmi cenili a vyráběli z něj luky. Hroty šípů pak napouštěli extraktem získávaným z tisu, neboť tato dřevina je prudce jedovatá.

 

 

Nad tisem jsem minul zastávku busu a podle jízdního řádu zjištěno, že mi odtud na točnu jede za 5 minut bus. Díky němu jsem si tak dnešní pěší putování o dobrého 1.5 km zkrátil!

Žlutě značená tur.trasa od točny začala po lesní silničce mírně stoupat po bočním hřebeni Veřovických vrchů. Na začátku komunikace procházející přes paseky vzniklé vykácením hvozdu po řádění kůrovce nabídla omezené pohledy na zuberské paseky a na Huštýn (748 m), vystupující na obzoru z hlavního hřebene Veřovických vrchů. S přibývající nadmořskou výškou se mi při zpětném pohledu částečně zjevila kulisa bočního hřebene Vsetínských vrchů. Mnohem hezčí výhledy mne ale čekaly až u křižovatky silniček v nadmořské výši 555 m, kde stálo velmi hezké stylové odpočívadlo.
Osmiboký dřevěný altán s vysokou šindelovou střechou Lesy ČR zbudovaly na okraji odlesněného svahu. Otvírá se odtud výhled na hlubokou dolinu Starozuberského potoka, nad níž se vypíná zalesněný masív vrchu Dlouhá (860 m), směrem k severu pak na křižovatku a podvrcholové svahy 767 metrů vysokého kopce Krátká. Od konečné busu v Zubří je to k altánu 1600 m, nahoru do sedla Hodorf mi zbývalo odšlapat dalších 1300, naštěstí ne těch „výškových.“

 

 

Naproti přes cestu stojí dřevěný sloup, na jehož vrcholu je umístěna otevřená „budka“ s obrázkem Svaté rodiny a malou soškou světice. Pod ní je na sloup připevněn malý krucifix. Sloup byl zbudován na památku Veroniky Juráškové, která tady ve svých šedesáti letech dne 11.prosice 1922 umrzla.

 Veronika byla vdovou po lampáři v Hranicích, Juliusi Juráškovi a živila se výrobou metel (košťat) z březového proutí, které nosila přes hory prodávat na trh v Novém Jičíně. Před Vánocemi chtěla přilepšit své rodině a vyrazila na dlouhou štreku do města. Nazpět se přes Veřovické vrchy vracela spolu s dalším zuberským metlařem. Když začalo silně sněžit, kolega se nabídl, že ji k jejímu domovu doprovodí, ale to vdova odmítla s tím, „že to má do chalupy už enom kúsek!“

Jejich cesty se rozdělily a vdova byla na druhý den nalezená mrtvá, umrzlá.

 Místní tomuto místu dodnes říkají „U Zmrzlé roby.“ Tragédii připomíná obrázek věnovaný její rodinou, který byl roku 2006 požehnán P.Karlem Janičkou.

 

 Žlutá tur.trasa od altánu dál pokračovala lesní silničkou, která se jen mírně táhla vzhůru úbočím a přes odlesněné svahy nabídla velmi hezké vyhledy na vedlejší hřeben Vsetínských vrchů, oddělující od toho hlavního dolinu Malé Bystřice a údolí s přehradní nádrží Bystřička. Nejvýraznější vyvýšeninou na něm je 692 vysoké témě Podhůry korunované stožárem vysílače. Po ujítí asi 600 m od odpočinkového altánu značka najednou odbočila napravo do zalesného svahu a už bez výhledů stoupala v délce 450 metrů až do sedla Hodorf.

(Po zkušenosti z mé túry před dvěma lety, kdy jsem zhruba stejnou vzdálenost lezl přímo hore kopcem na Huštýn, jsem měl z výstupu do sedla Hodorf v hlavním hřebeni Veřovických vrchů trochu obavy, ale tady to byla na rozdíl od šíleně příkrého svahu Huštýna „brnkačka!“)

 

 

Sníženina sedla se na hřebeni Veřovických vrchů nachází mezi kopcem Hodorf (766 m) a vrchem Krátká (767 m) v nadmořské výšce 685 metrů. Po hřebeni vede od západu k východu červená tur.trasa od vrchu Huštýn na Velký Javorník, od jihu k severu sedlem prochází žlutá značka ze Zubří do Mořkova. Všechny tyto trasy se kříží u tur.rozcestníku Krátká. Uondaní turisté na vrcholovém palouku naleznou dřevěné odpočívadlo doplněné informačním panelem, jihozápadním směrem od něj vede lesem pěšina ke 150 m vzdálené studánce Hodorf.

Nad vlastním sedlem a rozcestníkem stojí u chodníku pod stromy železný kříž, tyčící se z vysokého kamenného podstavce.

 Podle legendy jej postavil sedlák z Mořkova, kterému se splašili koně, když s nimi tahal klády. Oři začli pádit dolů z kopce a on v tom zmatku stačil vykřiknout prosbu k Panně Marii se slibem, že když vše dobře dopadne, zbuduje tu jako vděk za záchranu života kříž. Což se později i stalo.

 Ještě v padesátých letech minulého století bývala poblíž krucifixu dřevěná bouda, ve které se prodávalo občerstvení věřícím, procházejícím ze Zubří přes hory na tradiční dubnovou pouť ke sv.Jiří v Mořkově.

 V minulosti se pod sedlem rozkládala stavení německé vsi Hochdorf (Vyšná), jejíž existence je v análech připomínána od půli čtrnáctého do století šestnáctého, kdy zanikla. U kříže se nachází hraniční kámen z poloviny 17.století vymezující hranici novojičínsko-štramberského panství od panství rožnovsko-krásenského.

 

Po krátkém výdechu na odpočívadle jsem zamířil vyšlapaným chodníkem dolů z kopce, směr Mořkov. Pěšina ale po sto metrech klesání skončila v neprostupné roklině a já se musel vrátit nazpět ke kříži a k tur.rozcestníku. Přitom se zadumal nad tím, jak vznikají takovéhle „slepé“ pěšiny. Ano – jsme sice turisté, ale pořád s myšlením stáda: skupina nepozorných jedinců vyrazí nesprávným směrem a prošlápne novou pěšinu, další je napodobí, pěšina se změní na chodník a na ten pak vykročí další „vůl“, jakým jsem se stal i já. Přitom stačilo pozorně sledovat chodník vedoucí od tur.rozcestníku, který vedl správným směrem nejprve po rovince o něco výš nad roklinou, ale pak už jen stále a převážně dost strmě dolů. Ony jsou holt ty severní strany Veřovických vrchů abnormálně prudké! Cestou jsem minul zajímavě zařezanou rokli, a když jsem o hodný kus níž na křižovatce lesních cest na chviličku odbočil na jednu boční, naskytl se mi z paseky „letecký“ pohled na Novojičínsko s vápencovým velkolomem na vrchu Kotouč u Štramberka.

 

 

Po dalším úseku po žluté jsem konečně na úbočí vrchů opustil hvozd a najednou se ocitl u mořkovského nádraží, ze kterého k Frenštátu pod Radhoštěm právě odjížděl vlak. Při kontrole časomíry zjištěno, že to mám do centra Mořkova, odkud mi za něco víc jak půl hodiny odjíždí bus, ještě asi dva kilometry. Zvládl jsem to – napříč chybějícímu chodníku, touhle velikou obcí s 2 500 obyvateli, za 20 minut... a měl tak čas alespoň zvenčí obhlédnout kostel s vedlejší Lurdskou jeskyní a naproti stojící faru.

 

První svatyní ve vsi býval dřevěný kostelík stojící zde již před polovinou 15.století. LP 1587 byl odstraněn a na jeho místě vznikl zděný chrám sv.Jiří, který nechal zbudovat zeman Jakub Jeřábek. Roku 1667 jej ozdobil oltář, který zrobil novojičínský mistr Jiří Zingler. Na něj byl zavěšen obraz sv.Jiří namalovaný neznámým umělcem. Kromě něj se v chrámové lodi nacházel další obraz světce „drakobijce“, tento ale zhotoven z mědi. Roku 1874 byl celý kostel kromě věže zbourán a zvonice byla začleněna do sakrální novostavby. Na chrámu pracovali formou roboty místní, kdy zde museli odvést svůj díl práce obyvatelé každého domu a pracovnící se po dni střídali. Po dokončení roku 1878 se zjistilo, že se původní věž ke kostelu nehodí (byla totiž příliš nízká), a proto byla v následujícím roce dostavěna do celkové výše 30 metrů. Byly do ní umístěny původní zvony – sv.Jan Nepomucký a sv.Jiří, na začátku dvacátého století je doplnil umíráček. Za první světové válce zvony zabaveny a nazpět se vrátil jen „sv.Jan.“ Nyní vedle něj visí tři další zvony. Hlavní oltář do nového chrámu dodala firma Theodora Bergera z Nového Jičína. Visí na něm obraz sv.Jiří bojujícího s drakem od malíře, jehož jméno se v análech nezachovalo.

 

Oslavy sv.Jiří spolu s tradiční poutí jsou v Mořkově každoročně konány vždy okolo jeho svátku 24.dubna. V minulosti sem na ně chodili i věřící putující přes hradbu Veřovických vrchů ze Zubří a poutníci z okolních obcí.

(Další etapa mého dnešního výletu se skládala z průzkumu pamětihodností v sousední obci Hodslavice, kam jsem se přesunul busem... a završen byl návštěvou Vrbenské ulice ve Valašském Meziříčí, protože mi tady do odjezdu busu do Zlína vybyla půlhodinka času.

O těchto lokalitách ale cestopis už psát nebudu, neboť jsem se jimi začal zabývat v kategorii „místa“...)