Z Vítkova na hrad Vikštejn a údolím Moravice na Kružberské skály - 2007

Dneska máme Velikonoční neděli, venku panuje docela hezké počasí na to, že máme začátek dubna a my máme domluvený společný výlet se zlínskými horolezci. Sraz máme na Kútech. Napřed potkáváme velkého sympaťáka Jirku, který zrovna venčí svoji kokršpanělku Elišku. Za malou chvíli přijíždí ostatní. Protože je nás docela dost, tak se jede dvěma vozy - z toho Jana, já, kolegyně z práce Olga, Pavlík, Jirka a Eliška v tom větším komfortnějším, kde jsou otočné sedačky s pásy a Jirka tam má dokonce i nachystány deky pro zmrzlou Olgu a Janu.

Cesta nám docela rychle ubíhá, zastavujeme jenom u benzinky v Hranicích, pak se přehoupneme přes rozvodí a vjíždíme do údolí, kterým vede i železnice a kolem malebná krajina Oderských vrchů, probouzející se po dlouhém zimním spánku zpět do reálu dalšího roku. Projíždíme městem Odry s historickými památkami a o chvilku později se ocitáme v centru Vítkova. Za náměstím se nechávám s Janou vysadit - ostatní pokračují až pod přehradu " Velké sedlo" na Kružberské skály, nás čeká asi 22 km dlouhá tůra a pozdě odpoledne bychom se měli ke zbytku výpravy připojit... Vítkov je menší město bez význačnějších pamětihodností. Z těch tu mají akorát krásný kostel na vršku s pěknou alejí pouličních lamp. Jak tak stoupáme nahoru přes město, všimneme si, že tu mají docela velké množství Supermarketů - tímto honosným titulem se totiž pyšní každý větší obchod, který míjíme - a taky toho, že toto město je osídleno docela velkou Romskou komunitou... tak brzy po ránu jsme jediní " bílí" v ulicích města jen my dva !!

Nad městem zlom a pak zkratkou po značce rychle klesáme do údolí překrásné řeky Moravice, do osady Podhradí. Jak název napovídá, asi tu někde poblíž bude nějaký ten "hradík", my ale napřed zamíříme do rozkošné hospody Slezský dům. Uvnitř už sedí spousta trampů a mají tu dokonce pro pobavení hostů i hudební věž na cédéčka ! S Janinou si tu dopřáváme výbornou horkou gulášovou polévku a kafíčko. K mé velké radosti můj "turek" šplouchá v pořádně velikém hrnku ! Po oddechu už konečně vyrážíme na zteč blízkého hradu, jejíž zříceninu vidíme vysoko nad námi. Nás ale napřed čeká zdolání 2 Ostrých zákrut silnice, pak zkratkou po lesní cestě po hřbetu a pak už stojíme u hradního příkopu s dřevěným mostem na třech zděných pilířích a za ním vidíme velikou hradní zříceninu.

Zdejší hrad dostal jméno Vikštejn. Poprvé se o něm píše r.1377 a pravděpodobně ho založil Vítek z Kravař. Hrad napřed náležel opavským knížatům, teprve mnohem později se stala jeho majiteli i šlechta.. Před koncem 15.století při dobývání téměř zničen uherským vojskem. Po opravě rozšířen o veliké předhradí. V r.1626 obsazen Dány a o 20 let později ho císařská vojska - ( v rámci prevence, ať ho nemusí v případných válkách znovu dobývat ) - rozbořila a šikovní obyvatelé sousedních vesnic ho začali rozebírat na stavební kámen. Do dnešních dnů se nám naštěstí z mohutného hradu zachovaly zbytky 3.bran, hradby dolního i horního hradu a na východě i západě i hradby parkánové, rozsáhlejší zříceniny a sklepy obytných budov a paláců. Výhled z vyhlídky novějšího data do údolí Moravice je hezký, ale brání mu vzrostlé stromy. Vikštejn je sice docela malebnou zříceninou, ale určitě by se nám tu líbilo víc, kdyby se nám slunce naschovávalo za mraky a kdyby už bylo okolo na stromech nějaké to listí. Takhle jsme jenom zbytečně vyplýtvali množství políček kinofilmu... a kde nic, tu nic...( A zdejší mohutné zřícenině bohužel chybí to, co dělá každý hrad hradem a co je nejpodstatnější - prostě tu chybí jakákoliv věž !)

Po krátkém odpočinku v altánku vyrážíme na další cestu. Rozhoduji se trošku zkrátit naše putování a tak pokračujeme 1 km po silnici na okraj obce Radkova, zde ostře vlevo okolo zahrady se zuřivým psem a přes pole do lesa. Zde se díky mě trošku zamotáme, lesní cesty mířící dolů k řece nejsou nejschůdnější a tak výstup na okraj rozlehlých pastvin. Jana údolí obchází velikým obloukem po polní cestě, já sbíhám dolů k potoku a pak ji čekám u cesty. Dlouhým zalesněným ostrohem pak konečně klesáme k řece a napojujeme se na zelenou značku. Následuje zatáčka vpravo a nás čeká jeden z nejkrásnějších úseků dnešní cesty. Po pohodlné lesní cestě vysoko nad řekou Moravicí obcházíme její meandr a na pasece vlevo vysoko nad námi vidíme zajímavou skalní hradbu - je hrozně úzká a připomíná nám obří schody...

Pak procházíme nad několika chatami, které jsou ve srázu nad řekou nalepeny jako ptačí budky a dosatáváme se k rovnému břehu. Přes další ostroh nám cestu "zkracuje "naše zelená značka, která se tu absolutně nesmyslně motá mezi stromy, neustále mění směr a proplétáme se přes tak nepříjemný terén, že si pak musíme odpočinout. ( Já to říkám furt, že by domorodci neměli značkařom nalévat žádné štamprle ..!!)

Nám kručí v žaludcích a tak prohlídka batohu a nedbajíce hlasitého pokřiku nebohých řízků : " My chceme tmu !" je taháme na světlo boží. Jsou dobré, čerstvé, voňavé - no přímo k sežrání !!!

Moc dobře jsme udělali, že jsme se před dalším putováním posilnili, protože další úsek cesty je :

a) - naprosto úžasný, adrenalinový a fantastický - ( v délce 1.5 km se prostupuje ve skalách ve strmém svahu vysoko nad řekou a ty skály a skalky mají nevídané zvrásnění !!!!!!!!!!!!!

b) - naprosto hrozný a šílený a pro člověka, který trpí závratí je to přímo stezka smrti !!! Zachránit si život jde jenom jediným způsobem : držet se miláčka za ruku, abychom až budeme padat dolů do propasti neletěli vzduchem sami a před každým horším úsekem si dodávat odvahu "nadšeným" ječením !!!!!

Konečně se ocitáme na rovině u osady Zálužná. Hrozně nás bolí nohy a mne i celá pravá ruka s ramenem, kteréžto mi Jana v některých úsecích málem odtrhla od těla !! Dál už kolem řeky nejdeme a volíme proto okliku po silnici. Za necelou půl hodinku stojíme na křižovatce cest k Melči a Jánským lázním. Ty jsou nyní nefunkční a hrozně zdevastované ! Kdysi nádherné místo, "kde to žilo", musí potupně čekat na výsledek restituce, který je ale v nedohlednu... Čeká nás další kopec - dneska ale už poslední - a po 3 km cesty lesem přicházíme k osadě Kružberk. Znovu vysvitne sluníčko a nám se z jednoho místa otevírá překrásný výhled do údolí a na okolní krajinu Nízkého Jeseníku. ( Až vám bude někdo tvrdit, že v tomto "předhoří" nic hezkého není, nevěřte mu, protože například právě prošlé údolí Moravice vám zcela jistě přiroste k srdci a to se nebudeme bavit o dalších místech - jen si je musíte tak trochu pro sebe "objevit" sami...)

V Kružberku mají velice hezký starobylý kostel, rybníčky a nás čeká posledních 1.5 km dlouhý úsek kolem mnoha chat a pak procházíme kolem velké restaurace s názvem " Velké sedlo" a naši horolezci už sedí na zahrádce u piva a bouřlivě na nás pískají a mávají. Máme totiž zpoždění. Sice jsme posílali SMS, ale u skal chybí signál a tak musela Olga vyběhnout na kopec, aby nám mohla zamobilovat.. a dozvídáme se, že tak tak a dostali jsme hanlivou přezdívku " Bludičky" !!

Olga se vrací, my se ještě jednou omlouváme a jdeme se podívat k asi 200 m vzdáleným Kružberským skalám, jejichž jméno je mezi Severomoravskými horolezci pojmem. Skály tvoří břidličnatá droba, mají velkou vrstevnatost a pevnost a jsou mimořádně oblíbeny "lezuchtivou veřejností", která tu na některé cesty ve skalách stojí dokonce fronty !! Skládají se z tří hlavních částí - Žabího koně, Rozlámané a Hlavního masívu, na jehož úpatí si můžeme prozkoumat i obří umělou jeskyni, vzniklou při těžbě horniny. Největší výška skal dosahuje velmi slušných 70 metrů !!!

Pak už rychle do hospody za ostatními a po občerstvení usedáme do aut a vyrážíme na cestu k domovu. Psice Eliška si před každou důležitější křižovatkou stoupne vedle řidiče Jirky, opře se předními packami o palubní desku vozu a kontroluje, zda jedeme domů správným směrem !! Ve Zlíně loučení, nabídka dalších cest a tak přestup na " trajfl" ( trolejbus) a domů...