Z Ostraty do Velíkové a zastavení ve Štípě

Krásné mrazivé počasí panující v druhé půli ledna doprovázené na obloze „Oskárkem“ mi vnuklo myšlenku na první letošní výšlap. A kam že bude směřovat? No přece tam, kde jsem ještě nikdy nebyl – začnu v obci Ostrata, poté se přesunu přes Velíkovou do Štípy a své putování zakončím v lázních v Kostelci! (Jak už to tak ale bývá, nakonec bylo všemu trochu jinak.)

Část cesty trolejbusem ke zlínskému autobusovému nádraží absolvuji až po Čepkov s manželkou (ta ale dnes musí chuděrka do práce, což mně jakožto mladšímu důchodci opravdu nehrozí), pak už po vlastní ose. Bus zamíříl za Zlínem přes Lůžkovice nahoru do Hvozdné a po sjezdu z kopce vystupuji na spodní zastávce vesnice Ostrata. Ranní osvětlení je perfektní, jen ty první dojmy z „neznámého“ prostředí poněkud zchlazuje občas pofukující ledový vichr. Nu což – vždyť je přece teprve měsíc leden... a v takovém červnu bude určitě líp!

 

Obec Ostrata leží v nadm.výšce 314 m v plošší a jen mírně zvlněné krajině na rozmezí Vizovických a Hostýnských vrchů a je vzdálena 4 km od Slušovic.V análech je poprvé zmiňována Léta Páně 1391, kdy spadala pod Lukovské panství v držení pánů ze Šternberka. Jméno obce odvozeno od názvu stejnojmenného potoka, označujícího rychle tekoucí vodu. Až do roku 2000 byla Ostrata místní částí Zlína, od té doby je samostatnou obcí s převážně pěknými moderními staveními, v nichž žije necelých 400 obyvatel. Katastr Ostraty činí pouhých 356 ha.

 

U dolní zastávky jsem si nejprve obhlédl nejstarší místní památku - kamenný kříž pocházející z roku 1837, a pak už po silnici pokračoval vzhůru dědinou. Jen o pár stovek metrů dál jsem narazil na Památník obětem světových válek. Jeho hlavní část zrobenou z leštěné žuly tvoří sokl s nápisem (verše pietní básně) a z něj vystupuje pilíř se jmény padlých, ozdobený nahoře emblémem dvouocasého lva. K pilíři je napravo přilípnut úzký kamenný sloupek s plastikou ukřižovaného Krista. V první světové válce zahynula čtveřice místních mužů, v té druhé tři a neznámý vojín.

Ve středu vsi se nachází obecní úřad s obecní knihovnou,vedle stojící požární zbrojnicí a místním obchůdkem. Jen co jsem tento víceúčelový objekt minul a zamířil objektiv fotoaparátu na protější zahradu rodinného domu se sněhulákem, vyběhl z obchodu muž a z dálky na mne křičel: „Prosím vás, můžete mi říct, co tady fotíte?“

(A kruciš – nejspíš mu vyplašené babky při nákupu požalovaly, že se jim tady po dědině potuluje nějaký špión!)

 

Nad obecním úřadem stojí poblíž silnice novodobá kaple sv.Anny, kterou si místní vystavěli v roce 2004. Skládá se z vlastního obdélného sakrálního objektu a větší otevřené předsíně, nad kterou je předsunutá střecha nesena po stranách dvěma dřevěnými sloupky. Nad vstupní částí vystupuje trojúhelníkový zdobný dřevěný štít. Sedlová střecha je doplněna šestibokou věžičkou zvonice s křížkem. Do kaple se vstupuje dřevěnými prosklenými dveřmi. Ty bohužel neumožňují nahlédnutí do interiéru, protože jsou zvenčí po celé své výši chráněny předsunutou kovanou mříží. Na bočních stranách je interiér kaple osvětlen dvěma páry oken, které mají (stejně jako vchodové dveře) „novogotickou“ podobu.

Největší turistickým lákadlem obce je areál Dřevěné Zoo Ostrata s pohostinstvím nacházejícím se pod horní autobusovou zastávkou. V „Zoo“ je údajně umístěno více jak 212 skulptur různých zvířat (vyřezaných za pomoci motorové pily a poté obarvených), postavy z pohádek a dále je pak si možno tu prohlédnout i sbírku autíček. Na webu je informace, že je ZOO otevřena celoročně (stejně jako přilehlá restaurace), ale v době mé lednové návštěvy bylo zavřeno a spodní část areálu se nacházela v dosti neutěšeném stavu. Kritiku od návštěvníků a následné vysvětlení a vyjádření provozovatele, který je sužován velkými zdravotními problémy, jsem si doma na netu přečetl v diskuzi pod ikonkou Dřevěná Zoo Ostrata na mapách.com. Jenže když jsem nedávno na web znovu nakoukl, vše je již smazáno a zůstala jen pozitivní hodnocení.

No nevím, nevím – ale podle toho, co jsem viděl ze spodní části areálu, je tato ostratská Zoo určena spíše malým dětem s doprovodem svých rodičů. Nás dospělé asi bude daleko víc zajímat ta „opravdická“ ZOO nacházející se v sousedství zámku Lešná, která je odtud vzdušnou čarou směrem na západ vzdálena jen asi 3.5 km.

Další má trasa vedla od horní zastávky busu ulicí s hezkými rodinnými domky nahoru na hřeben a po místy namrzlé silničce, přecházející přes lán pole, do sousední obce Velíkové. Nebylo to nijak daleko, z nejvyššího místa se otevřel i hezký výhled na protější Vizovické a Mladcovské vrchy, ale vítr byl tak chladný, až jsem si chvílemi připadal, jako bych měl na sobě místo zimní bundy papírový kabátek... a tož honem z hřebene dolů do další dědiny! První živou bytostí, kterou jsem v ní potkal, byla krásná mourovatá kočka. Napřed přede mnou zdrhala jak zběsilá, pak jí ale zvědavost nedala, otočila se a vprostřed ulice mi krásně zapózovala!

Obec Velíková s 650 obyvateli je protáhlým sídlem uličního typu, nacházející se pod jedním zalesněným jižním hřebenem Hostýnských vrchů. Obec se původně nazývala Welkov (podle jména Velík či Velek), a takto byla uvedena již v listině z roku 1391. Vždy bývala vesnicí poměrně malou a počet jejích obyvatel se přehoupl číslovku 600 až po jejím připojení ke Zlínu. Pro její klidné prostředí se stala nejen terčem zájemců o koupi chalupy, ale díky pravidelným spojům o víkendech i cílem výletníků. Horní částí obce totiž prochází modře značená tur.trasa ze Slušovic ke zříceninám bývalého královského hradu Lukova a je konečnou pro žlutě značenou trasu od Trojáku. Zájemci o význačnější historické památky ale budou zklamáni - na horním konci sice spatří zajímavou Křížovou cestu, ale ta je novějšího data, neboť i s "jesličkami" a venkovním posezením vznikla až roku 2005.

Na dolním konci stojí pro změnu krásná nová kaple Cyrila a Metoděje. Stavbička, připomínající menší kostelík s oddělenou zvonicí, byla slavnostně vysvěcena 19.června 1999 biskupem Hrdličkou a každoročně se v ní na svátek moravských věrozvěstů slouží mše. Protože Velíková postrádá náves, bylo nové veřejné prostranství s lavičkami zřízeno u silnice v těsném spousedství kaple.

 

Když jsem od něj kráčel západním směrem, natrefil jsem poblíž místní knihovny při vyústění ulice U Lípy a Dolní na malé pietní místo. V červenci roku 2018 byl do miniparčíku umístěn pískovcový balvan vážící 7 tun a na něj instalována Pamětní deska padlým v 1.světové válce. Jsou na ni uvedena jména deseti místních mužů, kteří zahynuli v první světové válečné řeži anebo zemřeli na následky zranění. Balvan nebyl po odstřelu skalní stěny ve žlutavském kamenolomu už nijak upravován. Výslednou podobu pomníku vytvořila dílna architektů Jaroslava a Dity Kunetkových, kteří se do Velíkové přestěhovali roku 2008. Pomník byl umístěn pod košatou lípu starou více jak 70 let, v jejímž sousedství stojí u hlavní silnice nejstarší sakrální památka obce – kamenný kříž z roku 1825.

Po obhlídce jsem dopochodoval k zastávce MHD, no a protože se ten ledový vítr mé tělesné schránce pranic nelíbil, rozhodl se namísto pěším přesunem do Štípy dopravit veřejným dopravním prostředkem. Rozhodnutí urychlil fakt, že mi měl ten nejbližší jet už za 8 minut!

Ve Štípě výstup na Mariánském náměstí a rychlá prohlídka jeho pamětihodností. Stojí tu Památník obětem světových válek, na jižní straně opravená bývalá hřbitovní kaple, ale nejvyznačnější památkou je tu pochopitelně kostel Narození Panny Marie (nejbližší poutní chrám v okolí Zlína) vypínající se spolu s vedlejším objektem kláštera Kongregace sester karmelitánek za velmi pěkně upravenou plochou rynku.

 

O vznik a výstavbu poutního místa se nejvíce zasloužila jeho donátorka - Lukrecie Nekešová z Landeka. Tato šlechtična měla dosti pohnutý životní osud: už jako sirotek byla svěřena do výchovy a péče svého strýce Václava Nekše z Landeka, který tehdy obýval hrad Lukov. Největší vliv na malou cérečku ale měla jeho první manželka Barbora Podstátská z Prusíkovic, která v ní rozvinula silnou katolickou víru. V tetičce malá Lukrecie nalezla svůj vzor života a štědrosti - to když před smrtí Barbora odkázala veškeré své skvosty v hodnotě 400 zlatých tolarů olomouckým jezuitům. Strýc Václav nebyl obdařen - ani od jedné ze svých celkem tří manželek, žádným pokračovatelem rodu a po jeho smrti veškerý jeho majetek (a že ho nebylo zrovna málo) spolu s panstvími Lukov a Vsetín připadl jediné žijící člence rodu - mladé Lukrecii. V jejích 17 letech ji poručníci provdali za Arkleba z Víckova na Prusínovicích. Kamenem úrazu nebyl ani tolik manželův věk (byl dvakrát starší než jeho choť), ale hlavně jeho neústupnost v nabídnuté konvertaci víry a zůstal až do své smrti nekatolíkem. Ta ho zastihla už po 8 letech bezdětného manželství.

Z Lukrecie se stala jedna z nejbohatších vdov na celé Moravě a patřilo jí 46 vesnic a 4 městečka! Díky olomouckým jezuitům a jimi domluvené svatbě se 26-letá Lukrecie v roce 1608 znovu vdala ... a jejím nastávajícím nebyl nikdo jiný než později věhlasný Albrecht z Valdštejna! Prý to bylo manželství sice bezdětné, ale velmi šťastné - Lukrecie svou přítomností mírnila Valdštejnovu krutost a bijácké choutky - a on ji prý velice miloval. Bohužel stále se zhoršující zdravotní stav přivedl Lukrecii brzy na smrtelné lože a ona roku 1614 na zámku na Vsetíně umírá.

Žalem zdrcený Valdštejn převezl její tělesné pozůstatky do starého kostela ve Štípě a už o rok později začal plnit její předsmrtná přání. Choť odkázala velké jmění na stavbu nového štípského kostela a kláštera, jen se už jaksi nestačila vyjádřit, který že to mnišský řád se v něm má usídlit. Už rok po její smrti se ve Štípě hromadil potřebný stavební materiál a Albrecht si na vybudování kostela objednal stavitele, umělce a kameníky až z daleké Itálie. O rok později je položen základní kámen kostela (i kláštera) a hned se započalo s výstavbou. (Jen tak mimochodem - nabídku na osídlení jeho prostor přijal řád kartuziánů z Dolan u Olomouce.) Až do roku 1620 se tu tvrdě pracovalo a díky více než stovce italských kameníků a zedníků kostel i klášter přímo rostly před očima. Pak ale přišlo období stavovských povstání a na Moravě přestávalo být bezpečno. Roku 1623 Valdštejn Lukovské panství prodal a spolu s ostatky choti Lukrecie se přestěhoval do svého nového sídla - do Jičína. Ve Štípě zůstaly k nebesům trčet nedostavěné zdi areálu ... a další stavební činnost byla přerušena na celých 124 let!

Až roku 1743 odkazuje paní Antonie, hraběnka z Rottálu, 2 000 zlatých na rozšíření kostela ve Štípě. Tehdejší pan farář je ale jiného názoru a přeje si, aby bylo těchto peněz použito na dostavbu kostela nového. Ve funkci ho poté vystřídá mnohem movitější nástupce a ten díky svému jmění a pomoci dobrodinců nahromadí takovou peněžní hotovost, že je díky ní poté za 18 let nový štípský kostel dostavěn. Slavnostního vysvěcení se chrámu dostalo LP 1765 a provedl jej pan hrabě Jan Karel Scherffenberg, olomoucký to biskup.

Už předtím ale byla kultovní soška Panny Marie Štípské ze starého kostela do nového přestěhována. (Původně plánovaný klášter nebyl nikdy dostavěn, namísto něho vznikla v dlouhé podélné budově vedle chrámu fara, později k ní přibylo patro a toto stavení se stalo během let 1970 - 1995 domovem řeholních sester, které se věnovaly charitní činnosti.)

Štípský chrám - ač velmi rozsáhlý, je toliko jednolodní. Po všech těch nedávných opravách, kdy se navenek rozzářil novou růžovobílou fasádou, nijak nezastírá svůj převážně barokní původ a spolu se sousední klášterní budovou patří k nejkrásnějším sakrálním stavbám olomoucké diecéze. Klenbu chrámu zdobí velké obrazy Navštívení a Nanebevzetí Panny Marie a je doplněna menšími obrazy. Interiér kostela kromě toho zdobí sochy archandělů Michaela a Gabriela a mnoha světců, jejichž výčet by byl téměř nekonečný. Loď chrámu je dále členěna např. kaplí Bolestné Matky Boží, kaplí Máří Magdalény a vyzdobena dalšími skvostnými sochami a obrazy, oltářním náhrobkem hraběte Seilnera a křížovou cestou z počátku 20.století.

Dlouhá léta byl bohatě zdobený interiér překryt neprůhlednou spletí trubek lešení, a teprve dnes jsem si jej mohl bez jakýchkoliv rušivých elementů plně vychutnat.

Kostel jsem se zvenčí ještě celý obešel, pokoukal přitom i na trojici barokních soch světců, a pak už se vydal po chodníku do Kostelce. V půli cesty jsem narazil na zastávku MHD, kde už stála nějaká paní a od ní se dozvěděl, že spoj do Zlína jede již za pár minut.

A tož jsem si prohlídku areálu lázní v Kostelci nechal až na lepší počasí...