Z Neubuzu do Slušovic

Letošní únor při svém konci nabídl ještě jednu chladnou, ale slunnou sobotu, kterou jsem využil ke kratší túře z Příluk přes Šťákovy paseky nazpět do Zlína. Další měsíc kvůli svému nestabilnímu počasí příliš k výletům nevybízel, a tak jsme se s ženou na společnou první jarní vycházku vydali až ve slunnou a vcelku již dosti teplou sobotu koncem března. Tentokrát jsme se rozhodli navštívit nám dosud neznámou obec Neubuz a oklikou za jejími humny projít areál dostihového závodiště a putování skončit v centru Slušovic. Do startovního místa – vsi Neubuz, jejíž střed je od Slušovic vzdálen necelé dva kilometry, jsme se ze Zlína dostali busem. Když jsme se k ní blížili, zjistili jsme, že tady zástavba ve skutečnosti nepřetržitě vyplňuje dlouhý kus údolí: hned za „Sluškami“ je okolo silnice rozložen průmyslový areál a za ním už cestu lemovaly první domy Neubuzu. Nás ale autobus dovezl až na zastávku u Obecního úřadu. Odtud jsme se vrátili na náves, jíž na druhé straně zdobila hezká kaple a okolo malého dětského hřiště se nejprve po silnici vrátili k mostu přes potok Všeminka, na jehož nábřeží jsme předtím z okna busu viděli stát starou roubenku. Odtud poté vedly naše kroky opět na náves.

 

 

Neubuz je malou valašskou dědinkou rozkládající se okolo již zmíněného potoka severovýchodně od Slušovic. Žije zde přibližně 450 obyvatel a katastr obce má rozlohu 540 ha, z toho tvoří polovinu les.

První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1375, kdy byla v držení bratří Vojtěcha, Ondřeje a Vlka ze Šarov. Sourozenci ji poté prodali Zdeňkovi ze Šternberka a až do roku 1848 byla součástí lukovského panství. V dávné minulosti nesla jméno Newbuz, pak Nebuz, Neobuz a na přelomu 17. a 18.století Nebuza či Neobuza. Název byl zřejmě odvozen od mužského jména „Neubud.“ Finální jméno obce se ujalo až před koncem „století páry.“

Místní se v minulosti živili zemědělstvím. Změna nastala v třicátých letech minulého století, kdy část obyvatel začala dojíždět do Baťových závodů do Zlína.

Od roku 1976 byl Neubuz součástí Slušovic. Po sametu se dědinka osamostatnila a byl tu zřízen obecní úřad. Ten starý (spolu s hasičskou zbrojnicí) vystavěn již 1936. V roce 2006 část objektu se zbrojnicí zbourána a vystavěná nová, větší a modernější budova.

Návsi dominuje fotogenická kaple zasvěcená patronu hasičů – sv.Floriánovi. Místní si ji začátkem dvacátého století vystavěli svépomocí. Každoročně se tu první květnovou neděli slouží mše u příležitosti pouti, kteroužto tradici založil 1965 místní Svaz zahrádkářů.

Kaple stojí na půdorysu čtverce a světlá barva fasády nad vchodem krytém markýzou je po stranách lemována tmavším odstínem omítky. Nad vchodem jsou na zdi umístěny hodiny, což je u kaplí docela raritou. Nad štítem vystupuje vížka s otevřeným zvonovým patrem s osmibokou plechovou střechou, nahoře ukončená křížkem.

Severně od návsi jsme narazili na místní školu. Ta je kupodivu nejstarším stavením obce, protože byla vystavěna roku 1890. V současnosti se v ní učí už jen žáci prvního až pátého ročníku a ty vyšší ročníky musí dojíždět do Slušovic. (Tam se nachází i pošta, matriční úřad a obvodní zdravotní středisko.) Přímo v Neubuzu ale mají vlastní knihovnu, dvě pohostinství a obchod s „míšeným zbožím.“

O školy jsme stoupali mezi zástavbou na západní okraj vsi a tady jsme minuli novodobá bělostná Boží muka. Vypínají se hned nad cestou, jsou kryta výraznou červenou stříškou a z jejich prosklené skříňky kolemjdoucí pozoruje soška Panny Marie.

I naše další kročeje směřovaly po cestě dál do kopce. Zprava silničku lemovalo poslední honosnější stavení s rozsáhlým pozemkem. Pak už se asfaltová komunikace změnila na polní variantu a ta nás po pár set metrech přivedla ke krytému turistickému odpočívadlu umístěnému na louce u lesíka v lokalitě zvané Bílá Hlína. Místo je velmi atraktivní díky tomu, že se tu u přístřešku na lučině povaluje několik kmenů stromů, do nichž nějaký místní kumštýř vyřezal reliéfy i sošky u nás žijících drobných lesních a vodních zvířat.

Polní cesta nás poté vedla po odlesněném hřebeni s vyhlídkou na okolní kopečky, žel teď v březnu, kdy se začíná zelenat jen tráva, byl pohled na vrchy ještě fádní. Zleva se k cestě přiblížila pastvina s přežvykujícím hovězím dobytkem a z návrší za zemědělským objektem s bývalým letištěm už dolů do severní části Slušovic při okraji lesa prudce klesala vyasfaltovaná silnička. Po ni jsme doklesali až pod kopec, překročili silnici vedoucí do obce Trnava a seběhli na louku, z níž se vypínal mohutný modernější objekt připomínající hotel. Směrem k závodišti odtud vedl betonový chodník, před areálem „hotelu“ se nacházelo i velké parkoviště, jenže to vše bylo obehnáno plotem a objekt byl tudíž nefunkční.

Protože mi vrtalo hlavou, cože to bylo za divnou budovu, vyzvídal jsem v pondělí v práci informace na kolegovi, bydlícímu v nedaleké Všemině. A ten mne poučil, že se jedná o slušovický „Pentagon!“

Objekt byl zbudován začátkem „divokých devadesátek“ a měl sloužit jako nové administrativní středisko pro slušovické JZD. (Předtím se představenstvo družstva scházelo v objektu AB na dnešním náměstí Svobody, v jehož interiéru dnes sídlí stejnojmenná restaurace.)

U tohoto nového AB se počítalo s tím, že bude časem vedle přistavěna obdobná několikapatrová budova. Jenže kvůli krachu prosperujícího JZD zapříčiněnému novodobým „Honem na čarodějnice“, posvěceným dokonce naším naivním posametovým prezidentem, už k žádným přístavbám nedošlo a sama budova přestala sloužit svému účelu.

Nyní je prázdná, pozemek je oplocen a je na něj vstup zakázán. Její současný majitel (podnikatel) ji využíval ke školením a konferencím. Údajně se připravuje projekt na její nové využití. Dle některých realitních makléřů by se mohl tento vícepodlažní objekt přeměnit na hotel, ale vše je prozatím pouze ve stádiu úvah.

 

Vraťme se ale nazpět k našemu výletu:

 

Podchod pod silnicí nás na druhé straně přivedl ke břehu oploceného soukromého rybníka jménem Reneta. Po nějakém tom focení jsme po mostě překročili Dřevnici, která je tady ještě pouhou říčkou, přešli silnici a ocitli se u slušovického dostihového areálu. Na něm právě tři žokejové skončili jízdu na svých ořích a aby vychládli, projížděli s nimi okolo nás pomalu dokolečka. Jana se podivila, jací jsou ti krásní koníci vcelku dobní, což mne také na chvilku zarazilo. Pak ale – odkojen četbou detektivních dománů od slavného Dicka Francise, jsem si uvědomil, že se nejspíš koukáme na mladé „ročky.“

Naše další pouť vedla dostihovým areálem k vyhlášené „Restauraci Sud“ a okolo dnes již nefunkčích obchůdků sídlištěm a přes kruhovou křižovatku jsme pak zamířili do centra města na náměstí Svobody. Jeho nejvýraznějším prvkem je kostel s vysokým impozantním průčelím. Nás ale napřed zajímalo, jestli je otevřena Přerovská restaurace, v jejímž interiéru zdobeném zajímavými novodobými obrazy, jsme se před lety stavili na oběd. Bohužel nebyla! Zbývala tedy už jen možnost navštívit protější „Restauraci AB“, ale předtím si Jana ještě fotila budovy na rynku a já zblízka okouknul výstavný Památník obětem světových válek. Celkově v obou válečných konfliktech přišlo o život na 70 místních!

 

Pak jsem přešel naproti ke chrámu, zkontroloval, zda žena stále ještě usilovně fotí, a pak s úsměvem zamířil ke vchodu kostela. Ten byl totiž kupodivu otevřen a já si tak mohl v klidu prohlédnout jeho interiér, který jsem dosud na vlastní očička nespatřil.

 

 

Pozdně barokní farní kostel byl zbudován mezi lety 1812 – 1815. Je zasvěcen světci, který mimo jiné pokřtil i samotného Ježíše Krista. Kupodivu je současný svatostánek až čtvrtým v řadě kostelů, které ve Slušovicích kdy stály. Na novostavbu využit materiál z gotického kostela, který se vypínal v místech dnešního hřbitova, ale kvůli ujíždějícímu svahu byl na pokraji zřícení. Z něj do nové svatyně přenesen obraz Panny Marie s Ježíškem (pověšen do kněžiště) a také klenební svorník s vytesanou šternberskou hvězdou završující gotickou žebrovou klenbu, která je k vidění v chrámové lodi pod kůrem.

Nad vstupním průčelím obráceným k náměstí se tyčí vysoká hranolová věž se čtyřmi zvony a věžními hodinami.

Malbu na hlavním oltáři zhotovil roku 1815 malíř Georg Schilling. Znázorňuje scénu narození a obřezání sv.Jana Křtitele. Varhany dodané do chrámu krnovskou firmou Rieger byly nedávno kompletně renovovány. Na klenbě chrámové lodi je možno si prohlédnout tři výjevy ze života sv.Jana Křtitele a také obraz zpodobňující patronku hudby – svatou Cecílii. Autorem všech těchto výjevů se stal po požáru a následné opravě kostela malíř Adolf Heller. V té době byla okna chrámové lodi obohacena o vitráže s podobiznami českých světců. Zajímavostí je nová křížová cesta oděná do moderního „originálního „hávu, ale asi nebudu sám, kdo dává raději přednost její klasické podobě.

Další kuriozitou jest to, že se na půdě svatyně v době od dubna do konce srpna vyskytuje početná letní kolonie netopýra velkého a tím pádem je slušovický chrám Narození sv.Jana Křtitele zařazen mezi evropsky významné lokality!

Nadšen viděným jsem z kostela vyšel ven, drapnul za křídlo hladovou manželku a zamířil s ní do blízké „restaurace AB.“ Měli docela plno a moc času na jídlo jsme kvůli odjezdu busu neměli, ale díky velmi šikovnému personálu (a hlavně velmi ochotnému panu vrchnímu) nám porce s řízkem a brambory na stole přistály opravdu brzy a my autobus do Zlína naprosto v pohodě stihli!