Z Luk pod Medníkem do Týnce nad Sázavou

Z Luk pod Medníkem do Týnce nad Sázavou

Další den jsme vyrazili podívat se do Týnce nad Sázavou, i když jsem tam byla vloni, nebo předloni s dcerou, ale moje kolegyně ne. A tak jsme šlapali zkratkou podél kolejí, v dáli se nám jevil Medník, na který jsme ale už nestačily vyšlapat v době našeho pobytu na chatce. Chtělo by to strávit na chatce více dní, abychom si mohli prohlédnout vše, co bychom rádi.

Já se tam ale jistě zas někam podívám, až pojedu za dcerou do Petrova – Chlomku. Vláček nám přifrčel za chvíli a tak jsme nastoupili včetně Maxíka. Ten se určitě divil, kam že to stále jezdíme, tolikrát se ještě nepovozil vlakem, jako teď v tomto týdnu. Týnec nad Sázavou nebyl daleko a tak jsme byli za chvíli na místě. Po výstupu z vlaku nás už vítal svojí věží hrad Týnec. Popošli jsme kus podél trati a dostali se k Sázavě, kterou překlenoval Masarykův most. Vzadu za mostem nás vítala bývalá továrna na keramiku, později hotel, teď se v něm nachází i Informační centrum. Protože jsem o jeho historii psala již v dřívějších cestopisech vloni, nebo předloni, nebudu se již o tom zmiňovat. Budova je to ale vznosná a děsně široká s věžními hodinami. Co mě ale překvapilo oproti dřívější návštěvě, stála zde před budovou nová socha, vytesaná ze dřeva, jejíž přesné určení neumím popsat. Myslím, že by to mohla být Madona v moderním pojetí, anebo i úplně něco jiného. Žádný popis tohoto monumentu jsem nikde neviděla, anebo jsem ho i přehlédla. O kousek dál vedle budovy v malém parčíku byla další nová socha, která mě ale nenechala na pochybách. Byl to krokodýl! A umně vytesaný jako lavička! A dokonce měl i jméno krokodýl „Krokouš – vegetarián“. Zřejmě aby se na něj lidi nebáli sednout… To se mi moc líbilo a tak jsem se nechala kolegyní na něm zvěčnit, ať mám taky památku!

Ale co bylo vedle, mně vzalo doslova dech! Miniaturní červená skříňka na sloupku s názvem „Knihobudka“ s dole visícím upozorněním, že si lze vzít zadarmo knížku a také tam může zase jinou dodat. To je tedy nápad! To by mělo být v každém městě. Jen mohla být ta skříňka ještě o trochu větší. A tak se přiznám, že jsem si tři knížky vytáhla. Dvě detektivky a jednu historickou s názvem: Mikuláš Dačický z Heslova. Kniha nebyla nijak vzácná, byla vystříhána z novin a svázána, ale to nevadí. Dozvím se tak něco o muži, který se narodil na sklonku 16. století v Kutné Hoře a jenž byl šlechticem a spisovatelem, neboť historie je mojí velkou láskou. Škoda, že jsem tam nemohla dodat já nějakou knihu.

Z parčíku jsme přešli okolo novorenesančního domu, bohatě zdobeného malířem Karlem Ladislavem Klusáčkem, blízkého přítele Mikoláše Alše. Za tímto domem byl na vršku kostel sv. Šimona a Judy, ke kterému se stoupalo po schodech se hřbitovem. Na protější straně ulice přes silnici byla brána k hradnímu areálu. Hrad byl otevřen, bylo v něm muzeum keramiky, která se zde kdysi vyráběla, a nahoře v patře pod střechou měli sídlo netopýři. Já až na ty netopýry, které tedy nemusím, neboť se jich docela štítím, protože mě připadají jako létající myši, jsem si muzeum při mé poslední návštěvě prohlédla velice podrobně, a tak jsem neměla po krátké době chuť jej znovu navštívit. Moje kolegyně o prohlídku zájem neprojevily, což byla podle mě docela škoda, neboť jsou tam krásné a hodnotné věci. Ale byla to jejich věc. A tak jsme udělali pár snímečků a rozhodli se, že se půjdeme někam do hospůdky najíst. Nabrala jsem směr, kudy jsem si myslela, že jsme s dcerou posledně šly, ale ouha, byl špatný. Tak jsme sešli takovým sešupem o ulici níž, ta byla už správná, ale my sešly až úplně na silnici, což bylo špatně, ale k restauraci jsme se dostali, jen jsme to vzali trochu oklikou.

Dali jsme si zase smažák s hranolkami, můj Maxík ani neměl už o hranolky zájem, ani ten sýr po párkrát kousnutí nechtěl, zapili jsme oběd pivkem a našlápli jsme na zpáteční cestu opět přes Masarykův most. Cestou přes něj jsme se ještě pokochali chvíli Sázavou. Kolegyně šli ještě do Lídlu, který jsme cestou míjeli a já mířila k cukrárně k venkovnímu posedu na zmrzlinku s tím, že tam na ně počkám. Po chvilce jsem je již viděla jít, ale to co sháněly, nesehnaly, takže zamířily ještě jinam a já šla napřed s Maxíkem na nádraží, že tam na ně počkám.

Za chvíli došly a nám také již brzo přijel vlak, se kterým jsme se vraceli všichni do Luk n/Medníkem do naší chatky.

Výlet to byl krátký, pro mě už známý, ale kolegyně viděly zas něco nového. Už nám zbýval jen jeden den na prohlídku okolní krajiny a tak jsem dumala, kam bych je příště zavedla. A o tom napíši příště…