Z Lázní Kostelec do Zlína

Také úterek před koncem letošního července měl probíhat v duchu extrémního tropického počasí. Což bohužel znemožňovalo podniknout delší túru, protože při ní bych se nejspíš upekl. V úvahu připadala jen nějaká několikakilometrová dopolední procházka, kdy ještě nebude Oskar plně při síle. Nakonec jsem se rozhodl – protože s mýma nohama už šili čerti, projít se z kosteleckých lázní nazpět do Zlína. Ale samozřejmě že ne po cyklostezce, ale lučinatým úbočím kopce Vršek (358 m) výše nad silnicí a asfaltovým chodníkem určeným hlavně pro „kolečkáře.“

Ze zlínských Jižních svahů jsem se na zastávku „Kostelec - Lázně, Štípská“ dostal prostředkem MHD s přestupem na ulici Školní. Po opuštění vozidla jsem si nejprve zvenčí omrknul objekt „Restaurace u Staňků“ (kdysi jsme tu s Janou byli a špatně zde rozhodně nevaří) s vedlejší cukrárnou. Další mé kroky po chodníku směřovaly do spodní části lázeňského areálu s několika renovovanými starými budovami a novodobou dřevěnou kapličkou s replikou obrazu Štípské Madony.

 

Na první sirný pramen tady na svém pozemku narazil roku 1742 Jan Zbořil. Jeho kostelečtí spoluobčané záhy ocenili blahodárný vliv sirnaté voděnky na otoky, revma a jiné choroby, týkající se hlavně anomálií pohybového ústrojí. Hrabě Kristián Seilern Aspang, který lukovské panství vlastnil od roku 1724, ze začátku význam pramene podcenil, a tak trochu zaspal... pak se ale ledy přece jen hnuly. Do Vídně putovalo dobrozdání místních lékařů a po nezbytném schválení se přistoupilo k výstavbě dřevěné budovy ve stylu pomalu končícího baroka - tzv. „panských lázní“, které tehdy sloužily pouze vrchnosti.

V roce 1899 areál zakoupili spolu s doktorem Janem Kovářem manželé Mašláňovi a zbudovali zde moderní léčebný ústav. Sestával ze dvou vil – Moritze a Maxe s kapacitou 55 lůžek a zděné lázeňské kaple s bání, jež vznikly dle návrhů Dušana Jurkoviče ve stylu selské secese. Tyto stavby byly slavnostně vysvěceny 21.června 1903. Ředitel luhačovických lázní vlastníkům doporučil využívat nové balneologické léčebné postupy. Léčba probíhala ve vanách se sirnatou vodou v přízemí lázeňských objektů. Lázně Kostelec se pak staly společenským a kulturním centrem oblasti a o nedělích a svátcích se v jejich areálu leckdy najednou pohybovalo až jeden a půl tisíce návštěvníků.

V roce 1930 se od staronového vlastníka – hraběnky Seilernové, lázně pokusil odkoupit Tomáš Baťa, který již nechal architekta Jana Kotěru vypracovat návrh na nový lázeňský pavilon. Jenže umíněná paní hraběnka prodej odmítla. Pak přišla Baťova tragická smrt a začátek druhé světové války. Za okupace se sem nastěhovala německá mládež a objekty využívány jako umývárny. Na konci války byla hlavní lázeňská budova úmyslně zapálena a lehla popelem. Namísto ní pak zde vznikl parket určený k tanečním zábavám. Budovy lázeňských vil v průběhu okupace také notně zchátraly.

V roce 1964 areál zakoupily Vítkovické železárny Klementa Gottwalda v Ostravě. Ty ale chtěly lázničky využívat jen jako ubytovací a rekreační středisko pro své zaměstnance. Na výběžku kopce nad areálem vyrostl – vystavěný v „pseudobaťovském slohu“, moderní několikapatrový hotel s restaurací a venkovními bazény. Lázeňské vily Moritz a Max již nebyly udržovány a v sedmdesátých letech došlo k jejich zbourání.

Od roku 1994 lázeňský komplex vlastní společnost ZLÍNSAT s.r.o., která navázala na historickou tradici a určila si za cíl nejen obnovení lázeňské péče, ale hlavně plné využití zdejších sirných pramenů. Slouží k léčbě revmatismu, bolestných syndromů šlach a obdobných chorob a mají příznivé účinky na artrózu pohybového aparátu. Při průzkumných vrtech 1994 objeven nový pramen s dvakrát větším obsahem sirovodíku, který umožňuje léčit také rozličná kožní onemocnění.

Noví majitelé se zaměřili rovněž na renovaci a modernizaci zastaralého areálu. Proběhla oprava hotelu, koupaliště, lázní a jak jsem mohl svým okem „odborníka“ posoudit i já - notně prohlédl i lázeňský park.

Z něj nejprve výstup ke dřevěné kapli s otevřeným interiérem, na jehož zadní zdi visí obraz slavné sakrální sošky – Štípské Madony, a pak už pomalu okolo několika hezky opravených lázeňských objektů na konec parku. Z hlavní silnice tudy stoupá odbočka nahoru k moderní budově hotelu a já se kousek „svezl“ po modré tur.značce. Z ní jsem se o kousek výš svahem spustil k další dřevěné kapličce, ukryté pod korunami stromů. Na první pohled jakoby byla napodobeninou Jurkovičových staveb, ale tady mezi houštím se dost utápěla. Určitě by si zasloužila renovaci a také vyčištění okolního prostoru.

Když jsem se vracel svahem nahoru na silničku, bylo nutno obejít novodobého lidského otroka – robotickou sekačku, která stráň nestráň a horko nehorko makala jak vězeň Paul Newman ve filmu „Frajer Luke.“ Tahle ale nebyla žádným samostatně jezdícím drobečkem, na jakého jsem před jedním rodinným domem loni narazil v Malhoticích, ale mnohem větší mašinou spojenou lanem s pojizdným monstrem, které nahoře na cestě obsluhoval jakýsi mládenec.

(Škoda, že něco takového už nemůže vidět můj tatínek, protože v dobách mého mládí při sečení trávy na naší záhumence veškerý pokrok spočíval v tom, že jsme se rukama oháněli my a přitom v nich drželi kosy!)

Až nahoru k hotelu jsem nešel - zlákal mne totiž sestup hrbolatým golfovým hřištěm ke třem romantickým rybníčkům. A od nich už se mi nechtělo vracet a horním okrajem dlouhatánské louky (rovněž golfový areál) s výhledy jak na Zlín, tak na Hostýnské vrchy, pokračováno o hodný kus blíž k městu. Za pomoci suché haluze pak překročení el.ohradníku, putování po lesní cestě okrajem hvozdu a díky čidlu zabudovaném v mém nosíku vybrána nad blízkým zábavním parkem Galaxie ta správná pěšina, jenž po chvilce lesem doklesala do úžlabiny s malou vodotečí a Kamenné studánce.

Je obezděná a chráněná sedlovou stříškou. Voda z nepříliš vydatného pramene tu stéká do hluboké čtvercové jímky, a protože jsem chtěl zdejší (mimochodem velmi dobrou) H20 ochutnat, nezbylo než učinit dosti hluboký předklon. Napít se tu přitom lze jen z vlastních dlaní anebo přinesené nádoby. Terasa studánky je sice ozdobena různými titěrnostmi, ale hrníčky bohužel chybí. Vedle umístěná lavička po napití umožňila příjemný a naprosto nečekaný klidný relax, což bylo tady na okraji velkoměsta velmi příjemným bonusem.

Od studánky po značené odbočce lesem na hlavní modrou tur.trasu a po ní ve svahu po vrstevnici nad sportovním areálem Vršava po městskou čtvrť Burešov. Výš ve svahu se tu vypíná Domov pro seniory a vlevo stoupá silnička parkem k vile bývalého baťovského ředitele Dominika Čipery. Letos na jaře dokončena její rekonstrukce a vila byla zpřístupněna veřejnosti, v dubnu jsme si její velmi zajímavý interiér s ženou prohlédli i my.


Další moje trasa pokračovala pod Burešovem okrajem čtvrti Zálešná kol Fryštáckého potoka až k jeho soutoku s „Dřevkou.“ Odtud pak více jak 600 m dlouhým Fugnerovým nábřežím k silničnímu mostu na Sokolské poblíž „Penzionu, pivnice a restaurace U Máců.“

Plynulý proud Dřevnice je na tomto úseku bržděn jedním splavem – jezem Kúty. Protější břeh s Benešovým nábřežím je pěším a cyklistů zpřístupněn dvěma lávkami. Po Fugnerově nábřeží vede po celé délce nad řekou vedlejší komunikace, lemovaná alejí vzrostlých stromů a jinou zelení. Její součástí je i chodník cyklostezky 471 rozdělený na pruh pro kolaře a pro pěší. Nábřeží je od severu lemováno starší i modernější zástavbou čtvrti Kúty. Jediným pohostinným zařízením je zde stylová kavárna „Le Mimosa“ a „Malá Fugnerka“, což je stánek se zmrzlinou a jiným občerstvením.

Možná si leckdo položí otázku, po jaké osobnosti je vlastně toto nábřeží pojmenováno, ale odpověď je jednoduchá: nese jméno po Jindřichovi Fugnerovi - významnému podnikateli, spoluzakladateli a donátorovi Sokola.

Jindřich Fugner se narodil 1822 v Praze. Ve zralém věku se věnoval obchodu a pojišťovnictví. Tento pán měl široký přehled, všestranné nadání a dokázal se domluvit několika světovými jazyky. Kromě hudby patřil k jeho zájmům hlavně sport. Pomohl Miroslavu Tyršovi založit český tělocvičný spolek „Sokol Pražský“ a stal se jeho prvním starostou. Předčasně zemřel v roce 1865 v Praze na Novém Městě. Stalo se tak kvůli nákaze pyémií, která se mu z původního ložiska do celého těla rozšířila krevním oběhem.

V délce 800 m jsem od mostu na Sokolské až po mnohem mladší mohutný silniční most u nákupního centra Čepkov pokračoval po Tyršově nábřeží. Nejporozuhodnější budovou na něm je hned za mostem na začátku Sokolské romantické několikapatrové stavení ozdobené na střeše věžičkou, jenž navozuje prvorepublikovou pohodu a naprosto se odlišuje od „klasické“ baťovské funkcionalistické architektury. Vzniklo roku 1927 jako činžovní dům s hotelem a pivnicí „U Máců.“

Zajímavou stavbou je i vedle stojící moderní budova s logy firem „HORRY“ a „Internext“, v jejímž přízemí se nachází obchod s bytovým textilem, látkami a galanterií.

Část Tyršova nábřeží a Smetanovy ulice lemuje nová městská zástavba v podobě obdélných víceetážových obytných bloků se sněhovobílou fasádou. Dál k Čepkovu již nábřeží dominují starší patrové vily.Jednou z těch dnes již historických je i ta, v níž se nachází „Kavárna Králova Vila.“ Ve skutečnosti se jedná o restauraci s 35 místy k sedění v interiéru, která je doplněna venkovním posezením a dětským hřišťátkem. K dostání jsou zde steaky, speciality z grilu čerstvé ryby, těstoviny a jídla bez lepku. Dále pak dezerty, káva či palačinky.

Další možností občerstvení je na Tyršově nábřeží „Masters of Rock Café“ (kavárna a hudební klub) stojící u nákupního centra Čepkov. Přímo v něm jsou pak návštěvníkům k dispozici další kavárny, rychlé občerstvení s pizzou a dvě bistra s asijskou a vietnamskou kuchyní.

Závěrem snad už jen to, že obyvateli Dřevnice nejsou jen ryby a jiná podvodní havěť. Na své dnešní procházce okolo řeky jsem natrefil nejen na divoké kachny a manželský pár volavek popelavých, ale i na pod „mácovským“ mostem se schovávající holuby a o kus dál na vodou se brodícího čápa!